21 Cdo 3691/2015
Datum rozhodnutí: 11.12.2015
Dotčené předpisy: § 14 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb., § 242 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb., § 243 odst. 4 předpisu č. 65/1965Sb., § 61 předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 3691/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně P. F., zastoupené Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Seifertova č. 455/17, proti žalované Wels Investment s.r.o. se sídlem v Praze 4 - Chodově, Türkova č. 2318/5a, IČO 25062905, zastoupené JUDr. Lenkou Patenidisovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Charvátova č. 58/11, o 1.442.790,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 26/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2015 č.j. 58 Co 251/2014-417, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 5.2.2008 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy za "období od srpna 2006 do prosince 2007" celkem 1.442.790,- Kč se zákonnými úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 22.7.2002 "na pozici ředitelky hotelu" a že žalovaná se zavázala platit jí mzdu ve výši uvedené v této smlouvě a ve mzdovém výměru částkou 84.870,- Kč měsíčně. Dopisy ze dne 27.7.2006 a ze dne 3.8.2006 s ní žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.1.2007 sp. zn. 27 C 83/2006, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18.9.2007 sp. zn. 55 Co 243/2007, bylo určeno, že uvedená okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatná. Žalovaná přestala žalobkyni od června 2006 přidělovat práci a vyplácet mzdu, k přidělování práce žalobkyni nepřistoupila ani po právní moci uvedených soudních rozhodnutí a dne 24.10.2007 jí dala výpověď z pracovního poměru.
Žalovaná namítala, že mezi účastnicemi nevznikl pracovní poměr, neboť pracovní smlouva ze dne 22.7.2002 je neplatná, a že "z opatrnosti" vyplatila žalobkyni ještě mzdu za měsíce červen a červenec 2006, takže jí může případně dlužit nejvýše 1.000.062,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6.11.2009 č.j. 15 C 26/2008-160 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 674.800,50 Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, řízení "ohledně částky 767.989,50 Kč s příslušenstvím" zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit "na účet zdejšího soudu" soudní poplatek ve výši 27.000,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 81.229,49 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Poupěte. Poté, co dovodil, že žalobkyně je zaměstnána u žalované jako ředitelka hotelu, neboť žalovanou namítanou neplatností pracovní smlouvy ze dne 22.7.2002 se z důvodu promlčení není možné zabývat, že žalovaná se žalobkyní neplatně okamžitě zrušila pracovní poměr a že žalobkyně trvá na dalším zaměstnání u žalované, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 zákoníku práce; protože žalovaná dosud zaplatila žalobkyni 772.862,- Kč, zbývá (při průměrném měsíčním výdělku ve výši 85.156,50 Kč) doplatit 674.800,50 Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 8.9.2010 č.j. 58 Co 269/2010-210 zrušil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o zastavení řízení "ohledně částky 767.989,50 Kč s příslušenstvím") a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je v "napadeném výroku ve věci samé" pro "nedostatek řádného odůvodnění" nepřezkoumatelný, a uložil soudu prvního stupně, aby "zjištěné skutečnosti zákonem stanoveným způsobem znovu zhodnotil a s věcí se vypořádal i z pohledu námitek žalované obsažených v jejím odvolání".
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 10.6.2011 č.j. 15 C 26/2008-254 žalobu o zaplacení 674.800,50 Kč zamítl a rozhodl, že žalované a "státu" se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dospěl k závěru, že pracovní smlouva účastnic ze dne 22.7.2002 je neplatná, a že proto mezi nimi nemohl "vzniknout platně pracovně právní vztah", který "nemůže být ani platně rozvázán"; žalobkyně proto nemá právo na náhradu mzdy z důvodu neplatnosti rozvázání pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.5.2012 č.j. 58 Co 127/2012-315 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že pracovní smlouva účastnic ze dne 22.7.2002 je neplatná, a že proto mezi nimi nemohl "vzniknout platně pracovně právní vztah", odvolací soud dospěl k závěru, že není - také s přihlédnutím k ustanovení § 159a odst.5 a § 135 odst.2 o.s.ř. - možné se "zabývat vznikem pracovního poměru, pokud bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru". Odvolací soud poukázal na ustálenou judikaturu soudů, podle níž se může soud zabývat neplatností rozvázání pracovního poměru jen na základě žaloby, která učiní otázku neplatnosti rozvázání pracovního poměru předmětem řízení, podle níž nelze neplatnost rozvázání pracovního poměru posuzovat v jiném řízení ani jako otázku předběžnou a podle níž, nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, se soud v jiném řízení omezí jen na zjištění, zda existuje právní úkon, který je způsobilý být důvodem rozvázání pracovního poměru, a uzavřel, že je na místě zabývat se náhradou mzdy poskytovanou podle ustanovení § 69 zákoníku práce, jestliže byla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval výší požadované náhrady mzdy.
V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.7.2013 č.j. 15 C 26/2008-358 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 669.930,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, a žalobu o zaplacení dalších 4.870,50 Kč zamítl; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit "na účet zdejšího soudu" soudní poplatek ve výši 33.500,- Kč, že "státu" se náhrada nákladů řízení nepřiznává a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 218.380,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Poupěte. Vycházeje z právního názoru odvolacího soudu dovodil, že žalobkyně má podle ustanovení § 69 odst.1 zákoníku práce právo na náhradu mzdy v celkové výši 669.930,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.3.2015 č.j. 58 Co 251/2014-417 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni 669.930,- Kč; ve výrocích "co do příslušenství pohledávky", o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal za své závěry vyložené v usnesení ze dne 31.5.2012 č.j. 58 Co 127/2012-315 a zdůraznil, že nárok žalobkyně se odvíjí z "nepřidělování práce podle pracovní smlouvy a nevyplácení mzdy v souvislosti s neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru, které jí bylo dáno žalovanou dne 27.7.2006 a 3.8.2006", a že žalobkyně má proto právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst.1 zákoníku práce za dobu od srpna 2006 do prosince 2007. Protože žalobkyně dosahovala v rozhodném období "průměrného měsíčního příjmu 84.870,- Kč brutto", je žaloba "co do částky 669.930,- Kč" důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že judikatura uvažovaná odvolacím soudem se netýká projednávané věci, zdůrazňuje, že pracovní smlouva ze dne 22.7.2002 je neplatným právním úkonem a že pravomocným soudním rozhodnutím o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nedochází "ke zhojení neplatnosti pracovní smlouvy" a ani na ni "nelze hledět jako na platnou". Pravomocnými rozhodnutími soudu byla pouze určena právní skutečnost (neplatnost právního úkonu a rozvázání pracovního poměru) a "nikoliv, zda tu právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou je"; protože "nebylo o platnosti pracovní smlouvy v řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnuto, nelze užít ustanovení § 159a odst.5 o.s.ř.". Žalovaná současně dovozuje, že mezi účastnicemi nevznikl pracovněprávní vztah, neboť pracovní smlouva ze dne 22.7.2002 je "absolutně neplatná", a že žalobkyně na požadované plnění nemůže mít nárok, když neplatnost pracovní smlouvy způsobila výlučně žalobkyně. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a doplnila, že o pracovním poměru mezi účastnicemi svědčí "taktéž faktické a právní jednání žalované jako zaměstnavatele", včetně evidence žalobkyně jako zaměstnankyně žalované u "České správy sociálního zabezpečení, Finančního úřadu ČR a příslušné zdravotní pojišťovny a odvádění srážek žalovanou za žalobkyni na zdravotním a sociálním pojištění ve prospěch těchto příslušných institucí v období let 2002 až 2006".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že mezi účastnicemi byla dne 22.7.2002 uzavřena pracovní smlouva, podle níž se žalobkyně (jako zaměstnankyně) zavázala pracovat u žalované jako "ředitelka hotelu" (druh práce) v "EuroHotelu Praha" (místo výkonu práce) ode dne 22.7.2002 (den nástupu do práce); za žalovanou smlouvu uzavřela žalobkyně jako její jednatelka. Dne 22.7.2002 žalobkyně (jako jednatelka žalované) vydala mzdový výměr, kterým žalobkyni (jako zaměstnankyni) stanovila základní mzdu ve výši 84.870,- Kč měsíčně. Dopisy ze dne 27.7.2006 a 3.8.2006 žalovaná okamžitě zrušila podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku práce se žalobkyní pracovní poměr; rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.1.2007 č.j. 27 C 83/2006-49, potvrzeným rozsudkem Městského soudu ze dne 18.9.2007 č.j. 55 Co 243/2007-71, který nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 15.10.2007, byla uvedená rozvázání pracovního poměru určena jako neplatná. Žalobkyně se v projednávané věci domáhá, aby jí žalovaná poskytovala náhradu mzdy, a to za období od srpna 2006 až do prosince 2007.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jaký má na závěr o tom, zda mezi účastnicemi vznikl platný pracovněprávní vztah, vliv skutečnost, že pravomocnými rozhodnutími soudu byla určena neplatnost právních úkonů, kterými žalovaná rozvazovala se žalobkyní pracovní poměr. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku, zda mezi účastnicemi vznikl platný pracovněprávní vztah a jaký mají v tomto směru význam pravomocná rozhodnutí soudů, kterými byla určena neplatnost okamžitých zrušení pracovních poměrů ze dne 27.7.2006 a ze dne 3.8.2006, je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že pracovní smlouva účastnic byla uzavřena dne 22.7.2002, a k době, kdy došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany žalované podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2006 (dále jen "zák. práce").
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (srov. § 27 odst.2 zák. práce) nebo volbou (v případech uvedených v ustanovení § 27 odst.3 zák. práce) anebo jmenováním (za podmínek uvedených v ustanovení § 27 odst.4 a 5 zák. práce). V průběhu řízení před soudy žádná z účastnic netvrdila (a ani nevyšlo najevo), že by pracovní poměr účastnic byl (mohl být) založen jmenováním nebo volbou; pracovní poměr mezi účastnicemi vznikl (mohl vzniknout) jen na základě smlouvy (pracovní smlouvy).
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že z ustanovení § 14 odst.2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jednat jménem obchodní společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy obchodní společnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999); uvedené samozřejmě platí rovněž při uzavření pracovní smlouvy. Vzhledem k tomu, že zájmy žalobkyně (jako zaměstnankyně) byly při sjednávání pracovní smlouvy a podmínek, za nichž by konala pro žalovanou práci, v rozporu se zájmy žalované (jako zaměstnavatele), je nepochybné, že žalobkyně nemohla při uzavření pracovní smlouvy ze dne 22.7.2002 jednat také (jako statutární orgán) za žalovanou; došlo-li k tomu přesto, je odůvodněn závěr, že pracovní smlouva ze dne 22.7.2002 je podle ustanovení § 242 odst.1 písm.a) zák. práce neplatný právní úkon. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr mezi účastnicemi nebyl navázán ani jinou smlouvou, vznikly mezi účastnicemi - s ohledem na neplatnost pracovní smlouvy ze dne 22.7.2002 - vztahy z tzv. faktického pracovního poměru (srov. též závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2015 č.j. 21 Cdo 427/2015-477).
Zaměstnanci, který vykonává u zaměstnavatele práci v tzv. faktickém pracovním poměru, přísluší od zaměstnavatele v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru; přísluší mu zejména mzda (plat) za vykonanou práci, právo na náhradu mzdy (platu) při překážkách v práci, právo na dovolenou nebo právo na náhradu škody (včetně odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) a stejně jako zaměstnanec je povinen nahradit škodu, kterou by způsobil zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnanci, který vykonává u zaměstnavatele práci v tzv. faktickém pracovním poměru, však nenáleží práva při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 až § 64 zák. práce; jde totiž o speciální ustanovení, která lze užít jen v případě neplatného rozvázání platně vzniklého pracovního poměru a u nichž se tedy přepokládá neplatnost při zániku a nikoliv vzniku pracovního poměru, neboť tzv. faktický pracovní poměr nelze rozvazovat, protože ve skutečnosti "právně neexistuje". Kdyby neplatnost právního úkonu při vzniku pracovního poměru nezpůsobil výlučně sám zaměstnanec, může mu (se zřetelem k ustanovení § 243 odst.4 zák. práce) náležet náhrada škody, která mu vznikla například následkem toho, že ukončil výkon práce u zaměstnavatele, aniž by byla dodržena výpovědní doba, která by jinak přicházela v úvahu, kdyby mezi účastníky vznikl platný pracovněprávní vztah; v případě, že neplatnost právního úkonu při vzniku pracovního poměru způsobil zaměstnanec výlučně sám, ochrana podle ustanovení § 243 odst.4 zák. práce mu nenáleží (srov. též Závěry býv. Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení zákoníku práce ze dne 15.11.1967 sp. zn. Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III, SEVT, Praha 1980, str. 25).
Žalobkyně požaduje náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru (§ 61 zák. práce). Protože takové právo nepřísluší zaměstnancům v tzv. faktickém pracovním poměru, i kdyby neplatnost právního úkonu při vzniku pracovního poměru zaměstnanec nezpůsobil výlučně sám, nemůže být již z tohoto důvodu žaloba opodstatněná. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.1.2007 č.j. 27 C 83/2006-49, potvrzeným rozsudkem Městského soudu ze dne 18.9.2007 č.j. 55 Co 243/2007-71, byla určena neplatnost okamžitých zrušení pracovního poměru, která žalovaná dala žalobkyni dopisy ze dne 27.7.2006 a 3.8.2006.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že neplatností rozvázání pracovního poměru (neplatností právního úkonu, kterým zaměstnanec nebo zaměstnavatel rozvázal s druhým účastníkem pracovní poměr) je možné se zabývat jen v řízení zahájeném žalobou, která učinila otázku neplatnosti rozvázání pracovního poměru jeho předmětem, že v jiném řízení nelze otázku neplatnosti rozvázání pracovního poměru posuzovat ani jako otázku předběžnou a že o neplatné rozvázání pracovního poměru jde jen tehdy, byla-li neplatnost určena pravomocným výrokem soudního rozhodnutí (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Byla-li pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, nelze však dovozovat, že by tím bylo také pravomocně (a pro účastníky řízení závazně) stanoveno, že mezi nimi skutečně platně vznikl pracovní poměr (nebo jiný pracovněprávní vztah); závěr o tom, že mezi účastníky je pracovní poměr (nebo jiný pracovněprávní vztah), představuje v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru pouze řešení předběžné otázky, které není (v jiném řízení) pro účastníky závazné, zejména ukáže-li se (obzvláště na základě nových poznatků), že pracovní poměr (nebo jiný pracovněprávní vztah) nebyl navázán platně. Z toho, že pravomocným soudním rozhodnutím byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, tedy nelze mít za určené také to, že mezi účastníky je (byl) pracovní poměr vskutku navázán platně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst.2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2015 JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu