21 Cdo 3689/2009
Datum rozhodnutí: 17.05.2011
Dotčené předpisy: § 151a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.03.2000, § 151b odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.03.2000, § 151b odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.03.2000, § 151d odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.03.2000




21 Cdo 3689/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Města Hořice se sídlem městského úřadu v Hořicích, Náměstí Jiřího z Poděbrad č. 342, zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, ČSA č. 556, proti žalovaným 1) Komerční bance, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, 2) Alkona Invest CZ a.s. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 22, IČO 44684690, a 3) JUDr. J. L. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Zavadilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, za účasti Ing. M. M., správce konkursní podstaty úpadce Stavokomplex CZ a.s. v likvidaci se sídlem v Hořicích v Podkrkonoší, Čelakovského č. 1457, IČO 15055272, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 3), vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 140/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2009 č. j. 25 Co 36/2009-486, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jičíně dne 11.10.2004 domáhal, aby bylo určeno, že na nemovitostech označených jako "pozemek st. 1657 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 898 m 2 , pozemek st. 1658 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 858 m 2 , pozemek st. 1659 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 231 m 2 , pozemek st. 1670 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 858 m 2 , pozemek poz. parc.č. 1093/1 - ostatní plocha o výměře 13075 m 2 , pozemek poz. parc.č. 1099/1 - ostatní plocha o výměře 3162 m 2 , stavba občanské vybavenosti na pozemku st. 1657, stavba občanské vybavenosti na pozemku st. 1658, stavba občanské vybavenosti na pozemku st. 1659 a stavba občanské vybavenosti na pozemku st. 1670, nacházejících se v katastrálním území Hořice v Podkrkonoší, obci Hořice, zapsaných na LV č. 10001 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Jičín" nevázne zástavní právo "dle zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 20.12.1999, zapsané do katastru nemovitostí pod čj. V2-3040/1999 s právními účinky ke dni 20.12.1999" a "dle zástavní smlouvy k nemovitostem k zajištění budoucích pohledávek ze dne 20.12.1999, zapsané do katastru nemovitostí pod č.j. V 2-3041/1999 s právními účinky ke dni 20.12.1999". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s., které nemovitosti prodal kupní smlouvou ze dne 20.4.1994, uzavřela dne 20.12.1999 se žalovaným 1) dvě zástavní smlouvy, a to "zástavní smlouvu V2 - 3040/99 k zajištění pohledávky ve výši 5.600.000,- Kč z úvěrové smlouvy č. 054099200173 ze dne 20.12.1999" a "zástavní smlouvu V2-3041/99 k zajištění všech budoucích pohledávek ze smluv o úvěru, které budou uzavřeny v období od 20.12.1999 do 31.12.2005, do celkové výše pohledávek 6.000.000,- Kč"; pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 13.4.2001 č.j. 6 C 18/2000-79 bylo určeno, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce, neboť kupní smlouva ze dne 20.4.1994 je "absolutně neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu obecního zastupitelstva podle § 36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích". Žalobce považuje obě zástavní smlouvy za neplatné, neboť obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s. nebyla "v době jejich uzavření vlastníkem nemovitostí", obě zástavní smlouvy byly uzavřeny v omylu (obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s. věděla, že není vlastníkem předmětných nemovitostí nebo, že vlastnictví k nim je značně sporné", tyto pochybnosti ovšem zatajila a uvedla tím banku v omyl ohledně vlastnictví nemovitostí), odporují dobrým mravům (obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s. věděla o sporech ohledně nemovitostí a přesto "zatížila nemovitosti zástavními právy sahajícími až do roku 2005") a jsou neurčité (pojem občanská vybavenost není ve smlouvách nijak vyložen a není tudíž zcela zřejmý jeho význam). Žalobce současně dovozuje, že zástavní právo zřízené "zástavní smlouvou čj. V-3040/1999 neexistuje, neboť úvěr byl již splacen", a že "zástavní právo zřízené zástavní smlouvou čj. V2-3041/1999 neexistuje též proto, že úvěrový rámec byl již vyčerpán". Zástavní právo z první zástavní smlouvy je v katastru nemovitostí dosud zapsáno pro žalovaného 1) a zástavní právo z druhé zástavní smlouvy je v katastru nemovitostí dosud zapsáno pro žalovaného 2), žalobci však bylo doručeno oznámení o postoupení pohledávky z úvěru na žalovaného 3). V průběhu řízení žalobce dále namítl promlčení zástavního práva.

Poté, co usnesením ze dne 14.7.2005 č.j. 3 C 140/2004-193 zastavil řízení proti žalovaným 1) a 2) z důvodu zpětvzetí žaloby, co žalobce při jednání u soudu prvního stupně dne 21.3.2006 prohlásil, že "předmětem sporu nadále zůstává určení", že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo "dle zástavní smlouvy k nemovitostem k zajištění budoucích pohledávek ze dne 20.12.1999, zapsané do katastru nemovitostí pod č.j. V 2-3041/1999 s právními účinky ke dni 20.12.1999", neboť zástavní právo zřízené "dle zástavní smlouvy k nemovitostem ze dne 20.12.1999, zapsané do katastru nemovitostí pod čj. V2-3040/1999 s právními účinky ke dni 20.12.1999" již bylo vymazáno, a co usnesením ze dne 26.6.2006 č.j. 3 C 140/2004-229 (potvrzeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.1.2007 č.j. 25 Co 484/2006-238) připustil vedlejší účastenství Ing. M. M., správce konkursní podstaty úpadce Stavokomplex CZ a.s. v likvidaci na straně žalovaného 3), Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 30.10.2008 č.j. 3 C 140/2004-330 určil, že na "nemovitostech: stavebních pozemcích č. 1657 - zastavěná plocha a nádvoří, č. 1658 - zastavěná plocha a nádvoří, č. 1659 - zastavěná plocha a nádvoří, č. 1670 - zastavěná plocha a nádvoří, na pozemkových parcelách č. 1093/1 - ostatní plocha, a č. 1099/1 - ostatní plocha a budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1657 - občanská vybavenost, budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1658 - občanská vybavenost a budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1670 - občanská vybavenost, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 10001 pro obec Hořice a k.ú. Hořice v Podkrkonoší u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Jičín nevázne zástavní právo dle zástavní smlouvy k nemovitostem k zajištění budoucích pohledávek ze dne 20.12.1999, zapsané do katastru nemovitostí pod č.j. V 2-3041/1999 s právními účinky ke dni 20.12.1999", a rozhodl, že žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18.187,- Kč k rukám advokáta JUDr. Františka Loskota. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, že žalovaný 3) je věřitelem pohledávky zajišťované sporným zástavním právem a že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a poté z provedených důkazů uzavřel, že žalobce sice neprokázal, že by žalovaný 1) jako původní zástavní věřitel nebyl při přijetí zástavy ve smyslu ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 v dobré víře, že zástavní smlouva není neurčitým právním úkonem, že nedošlo k překročení "dohodnutého úvěrového rámce" a že není významná námitka promlčení zástavního práva, neboť "promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká", avšak "zástavní smlouva ze dne 20.12.1999 č. V2-3041/1999" je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Přihlédl k tomu, že obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s. v období od neúspěšného pokusu o smírné vyřešení sporu o vlastnictví k předmětným nemovitostem se žalobcem do podání žaloby o určení vlastnického práva uzavřela zástavní smlouvu týkající se týchž nemovitostí k zajištění budoucích pohledávek, které na sebe vezme v období od 20.12.1999 do 31.12.2005, přičemž spoléhala na to, že "si buď bude půjčovat další peníze, které budou zajištěny třeba i cizím majetkem, nebo že i z cizího majetku budou případně uspokojeny", a že takové počínání je "odsouzeníhodné a rozporné s žádoucími morálními principy společnosti"; zástavní "smlouva uzavřená s popsaným nekalým úmyslem zajistit si na úkor cizího majetku co největší majetkovou výhodu pro sebe není platným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy" a zástavní právo na jejím základě nemohlo platně vzniknout. Námitkou relativní neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu omylu, se soud již nezabýval, neboť žalobě vyhověl z jiného důvodu. Návrhy na provedení dalších důkazů, pomocí kterých žalobce hodlal prokázat nedostatek dobré víry žalovaného 1) při uzavírání zástavní smlouvy, soud prvního stupně "zamítl pro nadbytečnost".

K odvolání žalovaného 3) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22.4.2009 č.j. 25 Co 36/2009-486 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že na "stavebním pozemku č. 1657 - zastavěná plocha a nádvoří, stavebním pozemku č. 1658 - zastavěná plocha a nádvoří, č. 1659 - zastavěná plocha a nádvoří, č. 1670 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku č. 1093/1 - ostatní plocha, pozemku č. 1099/1 - ostatní plocha, budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1657, budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1658, budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1659 - občanská vybavenost a budově bez čp./če. na stavební parcele č. 1670 - občanská vybavenost, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Hořice v Podkrkonoší a obec Hořice na listu vlastnictví č. 10001 nevázne zástavní právo podle zástavní smlouvy k nemovitostem k zajištění budoucích pohledávek ze dne 20.12.1999, zapsané do katastru nemovitostí pod č.j. V 2-3041/1999 s právními účinky ke dni 20.12.1999", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 16.927,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 30.096,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Zavadila, a že "ve vztahu mezi žalobcem na straně jedné a vedlejším účastníkem na straně druhé" nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce prokázal svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a zdůraznil, že podle ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 vznikalo zástavní právo "nejen podle platné zástavní smlouvy, ale i na základě neplatné zástavní smlouvy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit"; i kdyby tedy - jak dovodil soud prvního stupně - byla "zástavní smlouva ze dne 20.12.1999 č. V2-3041/1999" neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neznamená to bez dalšího, že by nemohlo zástavní právo vzniknout, bylo-li podle ní zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je "ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu, ledaže musel vědět, že stav zápisu v katastru neodpovídá skutečnosti", a že soud prvního stupně "nezjistil skutečnosti, které by ho opravňovaly přijmout závěr o nedostatku dobré víry původního zástavního věřitele, že zástavce byl oprávněn sporné nemovitosti zastavit", je třeba podle odvolacího soudu "uzavřít, že původní zástavní věřitel konal v dobré víře a že tudíž předmětné zástavní právo vzniklo".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že odvolací soud založil své rozhodnutí na neprokázání nedostatku dobré víry zástavního věřitele, aniž by byly provedeny důkazy, které žalobce v tomto směru navrhoval. Při právním posouzení odvolací soud nepřihlédl k tomu, že kupní smlouva ze dne 20.4.1994, kterou byly nemovitosti prodány obchodní společnosti Stavokomplex CZ a.s., byla neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu obecního zastupitelstva podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s. přistoupila k zastavení nemovitostí v době, kdy "bylo zřejmé, že bude podána žaloba o určení vlastnictví ve prospěch žalobce", a kdy ji žalobce "opětovně výslovně vyzval, aby se až do ukončení sporu zdržela dispozice zatěžování nemovitosti", a že banka poskytovala obchodní společnosti Stavokomplex CZ a.s. úvěry, ačkoliv musela vědět, že dlužník je není schopen splácet a že jeho vlastnictví k zástavě bylo sporné; protože provedené dokazovaní svědčí "o nekalém úmyslu poškozujícím žalobce ze strany Stavokomplexu CZ a.s. i Komerční banky, a.s.", zástavnímu právu nelze přiznat ochranu pro rozpor s dobrými mravy. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že se náležitě nezabýval otázkou postoupení pohledávky na žalovaného 3), a zdůrazňuje v tomto směru, že je neplatná smlouva o postoupení pohledávky ze dne 25.9.2003 mezi žalovaným 2) a D. T. a že proto D. T. nemohla platně postoupit zajištěnou pohledávku žalovanému 3). Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti jehož výroku o věci samé je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Otázku, zda k předmětným nemovitostem vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 20.12.1999 zástavní právo, je třeba i v současné době posuzovat zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2000 (dále jen "obč. zák.").

Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. vzniká zástavní právo na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst. 2. obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.

Podle ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba - jak správně uvedl odvolací soud - rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.

I když byla uzavřena platná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti a i když podle ní bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, zástavní právo nemusí vždy vzniknout. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu ani zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná a i kdyby podle ní došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněném pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Z výše citovaných ustanovení dále vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).

I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se podle ustálené judikatury soudů ve smyslu tohoto ustanovení nerozumí její předání zástavnímu věřiteli, ale odevzdání v právním slova smyslu, kterým je vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002 anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, který byl uveřejněn pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. - obecně vzato v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§ 151d odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004].

Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě neplatné zástavní smlouvy, avšak jen tehdy, spočívá-li důvod její neplatnosti v tom, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. V případě, že zástavní smlouva je postižena neplatností z jiného důvodu, k nabytí zástavního práva podle ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. - jak je nepochybné již z jeho znění - nemůže dojít.

V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že původní zástavní věřitel [žalovaný 1)] sice byl při uzavření zástavní smlouvy ze dne 20.12.1999 (při přijetí zástavy) v dobré víře, že zástavce (obchodní společnost Stavokomplex CZ a.s.) byl oprávněn věc zastavit, že však zástavní smlouva ze dne 20.12.1999 je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud závěr soudu prvního stupně o neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 20.12.1999 pro rozpor s dobrými mravy nezpochybnil, nemůže obstát ani jeho právní posouzení věci, podle kterého došlo ke vzniku zástavního práva podle ustanovení § 151d odst.1 obč. zák.

S dovolatelem lze souhlasit také v tom, že za řízení před soudy nebyly provedeny jím navrhované důkazy, pomocí kterých hodlal prokazovat skutečnosti, z nichž by se podával nedostatek dobré víry žalovaného 1) při uzavření zástavní smlouvy (při přijetí zástavy). Soud prvního stupně žalobcem navržené důkazy neprovedl pro "nadbytečnost"; dospěl-li k závěru, že zástavní smlouva ze dne 20.12.1999 je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, byly vskutku z pohledu jeho právního názoru pro věc nerozhodné. Odvolací soud však oproti soudu prvního stupně dospěl k názoru, že i z pohledu soudem prvního stupně dovozené neplatnosti zástavní smlouvy se při vzniku zástavního práva uplatní (může uplatnit) ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. Dovodil-li tedy odvolací soud, že dobrá víra žalovaného 1) jako zástavního věřitele nebyla za řízení zpochybněna, je třeba mu vytknout, že se s uvedenými důkazními návrhy žalobce nevypořádal, popřípadě že mu v tomto směru ve smyslu ustanovení § 118a odst.3 a § 213b o.s.ř. neposkytl potřebná poučení.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. května 2011 JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu