21 Cdo 366/2000
Datum rozhodnutí: 06.02.2001
Dotčené předpisy:




21 Cdo 366/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po J. P., zemřelém dne 27.12.1990, za účasti A) I. P., B) D. P. a C) J. P., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 D 264/91, o dovolání Ireny Purkyňové a Davida Purkyněho proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 1998 č.j. 24 Co 12/98-132, takto:

Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

U bývalého Státního notářství pro Prahu 5 bylo zahájeno řízení o vypořádání dědictví po J. P., zemřelém dne 27.12.1990.

Obvodní soud pro Prahu 5, který toto řízení dnem 1.1.1993 převzal (srov. čl. II bod 1. zákona č. 263/1992 Sb.) a který ve smyslu ustanovení § 38 o.s.ř. pověřil notářku JUDr. A. K., aby jako soudní komisařka provedla v této dědické věci potřebné úkony, poté, co rozhodnutím (správně usnesením) ze dne 29.5.1995 č.j. 5 D 264/91-68 vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky I. P. (dále též jen "BSM") a určil obecnou cenu zůstavitelova majetku, výši dluhů, čistou hodnotu dědictví, rozhodnutím (správně usnesením) ze dne 24.1.1997 č.j. 5 D 264/91-101 vypořádal dědictví tak, že I. P. a D. P. nabyli každý "1/2 rekreační chalupy č. 88 v K. s p.č. 99/2 zast. pl. o vým. 73 m2, zapsáno na LV čís. 51 u Katastrálního úřadu v K. H., pro okres K. H., obec a katastrální území K., včetně oplocení, studny, venkovních úprav a trvalých porostů, v ceně 17.441,65 Kč, jednu polovinu šatstva, prádla a obuvi zůstavitele v ceně 50,- Kč a jednu polovinu pohledávky po vypořádání BSM ve výši 16.804,95 Kč", s tím, že každý z nich "odpovídá za jednu polovinu nesplacené půjčky u Č. s., č. půjčky 2890058-018 ve výši 950,- Kč" a že každý z nich je povinen ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí vyplatit J. P. na vyrovnání jeho dědického podílu částku 11.116,- Kč na nově založenou vkladní knížku uloženou v depozitu Obvodního soudu pro Prahu 5, a že J. P. nabyl "částku 22.232,- Kč, která mu bude ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto dědického rozhodnutí uložena na nově založenou vkladní knížku, uloženou v depozitu Obvodního soudu pro Prahu 5", a to z jedné poloviny I. P. a z druhé poloviny D. P. Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že dědici po zůstaviteli jsou jeho manželka I. P., syn z prvního manželství J. P. a syn z druhého manželství D. P. Vzhledem k tomu, že mezi dědici nebyla uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 39 odst. 3 not.ř. dědictví vypořádal podle dědických podílů a rozhodl o tom, co který z dědiců nabyl. Při vypořádání dědictví přihlédl k tomu, že I. P. po dobu svého manželství se zůstavitelem i po zůstavitelově smrti pečovala o nemovitosti, jež jsou součástí dědictví (rekreační chalupu a pozemek s příslušenstvím), zatímco J. P. se na jejich udržování nijak nepodílel, a k tomu, že J. P. žije trvale v USA a že proto nemovitosti nemůže využívat.

K odvolání J. P. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.1.1998 č.j. 24 Co 12/98-132 rozhodnutí (správně usnesení) soudu prvního stupně změnil tak, že I. P., D. P. a J. P. nabývají každý 1/3 rekreační chalupy čp. 88 a pozemku parc. č. 99/2 s příslušenstvím, zapsaných na listu vlastnictví č. 51 u Katastrálního úřadu v K. H. pro obec a kat. území K., okres K. H., že I. P. a D. P. nabývají "každý 1/2 šatstva, prádla a obuvi zůstavitele v ceně 50,- Kč, 1/2 pohledávky na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitele a poz. manželky ve výši 16.804,95 Kč, a to každý spolu s odpovědností za 1/2 nesplacené půjčky u ČS a.s., č. půjčky 2890058-018 ve výši 950,- Kč" a že I. P. a D. P. vyplatí každý ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení J. P. "na vyrovnání jeho dědického podílu" částku 5.301,65 Kč na nově založenou vkladní knížku uloženou v depozitu Obvodního soudu pro Prahu 5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dědictví je třeba vypořádat - vzhledem k tomu, že mezi dědici nebyla uzavřena dohoda o vypořádání dědictví - "autoritativním" rozhodnutím podle ustanovení § 483 a § 484 obč. zák. ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele, tj. ve znění před účinností zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že na základě ustanovení § 484 obč. zák. ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele je soud oprávněn dědicům potvrdit nabytí dědictví podle dědických podílů, neboť ustanovení § 484 odst. 1 obč. zák stanoví, že vypořádání dědictví se provede podle dědických podílů a "teprve" ustanovení § 484 odst. 2 obč. zák. obsahuje "možnost aplikovat hledisko účelného využití věci". Odvolací soud dále dovodil, že vzhledem ke skutečnosti, že v období mezi smrtí zůstavitele a "dobou, kdy je o vypořádání dědictví rozhodováno", výrazně vzrostly ceny nemovitostí, mají-li být "formálně i fakticky" respektována ustanovení § 484 odst. 1 a § 473 odst. 1 obč. zák., zakotvující rovnost všech dědiců, je zapotřebí nemovitosti, které patří do dědictví, rozdělit tak, aby z nich každý z dědiců nabyl stejný díl. Na základě uvedených právních názorů a s poukazem na skutečnost, že zůstavitel zemřel dne 27.12.1990, tedy "v poměrně krátké době" před tím, než dnem 1.1.1992 vstoupila v účinnost nová úprava dědického práva, podle které nedohodnou-li se dědici o vypořádání dědictví, soud neprovádí "autoritativní rozdělování věcí náležejících do dědictví", ale potvrdí dědicům nabytí dědictví podle dědických podílů, odvolací soud nemovitosti, jež byly součástí dědictví, přikázal do vlastnictví všem třem dědicům rovným dílem. Způsob, jakým soud prvního stupně vypořádal zbývající část dědictví, odvolací soud označil za správný, vzhledem ke změně výroku ohledně nemovitostí však poměrně snížil částku, která má být J. P. vyplacena jako jeho dědický podíl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali I. P. a D. P. dovolání. Namítají, že odvolací soud měl v dědickém řízení aplikovat právní předpisy, účinné k datu smrti zůstavitele, a v tom, že tak s odkazem na další legislativní vývoj právní úpravy dědického práva neučinil, spatřují porušení svého práva na rovné postavení před zákonem. Uvádějí, že současné užívání rekreační chaty všemi dědici je z "kapacitních" důvodů vyloučeno, zdůrazňují, že po dobu dědického řízení do nezbytné údržby rekreační chaty investovali značné částky, zatímco Jan Purkyně "neprojevil o spoluúčast na financování těchto oprav zájem", a poukazují na skutečnost, že J. P. žije trvale v USA a že proto není schopen nemovitosti účelně užívat. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat (srov. čl. III bod 10 písm.b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bodu 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle právních předpisů, účinných ke dni smrti zůstavitele, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb. a č. 116/1990 Sb. (dále jen "obč. zák.") a podle zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. a č. 134/1982 Sb. (dále jen "not.ř."); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu, který pověří notáře, aby jako soudní komisař provedl potřebné úkony.

Podle ustanovení § 483 obč. zák. nedojde-li k dohodě o vypořádání dědictví, provede vypořádání mezi dědici státní notářství (nyní soud).

Podle ustanovení § 484 odst.1 věty první obč. zák. se vypořádání provede podle dědických podílů.

Podle ustanovení § 484 odst.2 obč. zák. se při rozdělení dědictví přihlédne k možnosti účelného využití věcí v souladu se zájmy společnosti. Za tím účelem může jednotlivé věci nebo i celé dědictví převzít jeden z dědiců. Dědická práva ostatních dědiců se uspokojí buď v penězích nebo ze zbývajícího dědictví, přičemž se vezme zřetel na dluhy převzaté jednotlivými dědici.

V posuzovaném případě - jak vyplývá z obsahu spisu - mezi účastníky (dědici I. P., D. P. a J. P.) nebyla uzavřena dohoda o vypořádání dědictví. Soudy proto v souladu se zákonem přistoupily k vypořádání dědictví rozhodnutím.

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že při vypořádání dědictví - má-li být provedeno v souladu se zákonem - lze zohlednit také to, jaká doba uplynula od smrti zůstavitele, a změny cen nemovitostí, k nimž za tuto dobu došlo. Uvedené hledisko však nemůže být hlediskem jediným. Obecným požadavkem, vztahujícím se k vypořádání dědictví podle ustanovení § 484 odst.2 obč. zák., je rovněž vyřešení právních vztahů mezi dědici takovým způsobem, aby se předcházelo rozporům, k nimž by mohlo docházet při spoluvlastnictví k věcem, které vylučují nebo značně komplikují jejich užívání více subjekty, nebo tam, kde by se spoluvlastníky věci měly stát osoby, jejichž vztahy předurčují zásadní neshody při hospodaření se společnou věcí. Ukládá-li zákon (§ 484 odst.2 věta první obč. zák.) soudu, aby přihlédl "k možnosti účelného využití věci v souladu se zájmy společnosti", musí být při vypořádání dědictví přihlédnuto také k tomu, k jakému účelu nemovitost a jiné věci patřící do dědictví mají sloužit, jaké jsou osobní a rodinné poměry všech dědiců, jaké mají jednotliví dědicové předpoklady k užívání věcí patřících do dědictví apod.

S názorem odvolacího soudu, že právní úprava vypořádání dědictví účinná v době smrti zůstavitele umožňovala bez dalšího potvrdit více dědicům nabytí dědictví podle dědických podílů, dovolací soud nesouhlasí. Odvolací soud přehlíží, že ustanovení § 484 odst.1 věty první obč. zák. nehovoří o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů (jako tomu je v nyní platném ustanovení § 484 větě první občanského zákoníku), ale o tom, že se vypořádání dědictví provede podle dědických podílů. Ustanovení § 484 odst.1 věty první obč. zák. tedy představuje určení toho, v jakém rozsahu je třeba při rozdělení dědictví uspokojit dědické právo každého z dědiců; podle jakých hledisek a jakým způsobem má být dědictví mezi dědici vypořádáno, uvádí ustanovení § 484 odst.2 obč. zák.

Ve prospěch názoru odvolacího soudu nelze úspěšně argumentovat ani změnami v "legislativě", k nimž došlo v zákonné úpravě dědického práva od 1.1.1992. Má-li být v této věci aplikován v době smrti zůstavitele platný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb. a č. 116/1990 Sb., znamená to, že tato právní úprava musí být vykládána způsobem odpovídajícím době, v níž platila.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Veden nesprávným právním názorem se odvolací soud nezabýval hledisky rozhodnými podle ustanovení § 484 odst.2 obč. zák., zejména tím, jak zůstavitelova nemovitost může být dědici účelně využity v souladu se zájmy společnosti.

Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst.1 část věty za středníkem, § 243b odst.2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst.1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 6. února 2001

JUDr. Ljubomír D r á p a l, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková