21 Cdo 3658/2014
Datum rozhodnutí: 02.09.2015
Dotčené předpisy: § 42a obč. zák. ve znění do 31.12.2007, § 44 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.12.2007, § 56 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.12.2007, § 52 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění do 31.12.2007




21 Cdo 3658/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce CASPER CONSULTING a.s. se sídlem v Praze 1, Olivova č. 2096/4, IČO 63980401, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti žalované M. L. , zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami III, Na Flusárně č. 168, o určení neúčinnosti převodu obchodního podílu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 48/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2014 č.j. 29 Co 200, 201/2014-439, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta se sídlem v Příbrami III, Na Flusárně č. 168.
Odůvodnění:
Společnosti CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447 (dále jen "CORSAIR"), a Apston Capital Limited se sídlem v Dublinu 2, Windmill Lane, Hannover Building, 4th Floor, Irsko, identifikační číslo 408579 (dále jen "Apston") se žalobou podanou dne 5.2.2009 u Okresního soudu v Příbrami domáhaly, aby bylo určeno, že smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 9.1.2006, uzavřená mezi žalovanou a jejím manželem V. L., "s účinky vůči třetím osobám ke dni 6.2.2006, na základě které žalovaná nabyla obchodní podíl ve společnosti ZBRANEX s.r.o. se sídlem v Příbrami II, Dlouhá 164, IČO 25706713, ve výši 50%", je vůči společnostem CORSAIR a Apston právně neúčinná. Žalobu zdůvodnily zejména tím, že společnost CORSAIR má za dlužníkem V. L. podle rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.7.1998 č.j. 36 Cm 122/96-25 pohledávku ve výši 1.468.307,20 Kč s příslušenstvím, která vyplývá z prohlášení o ručitelském závazku ze dne 5.8.1993 za závazek z úvěrové smlouvy uzavřené mezi Českou spořitelnou, a.s. a Č. M. a kterou nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17.7.2003, a že společnost Apston má za dlužníkem V. L. pohledávky podle rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22.8.2000 č.j. 7 Cm 34/96-56 ve výši 1.183.344,20 Kč s příslušenstvím vyplývající z prohlášení o ručitelském závazku ze dne 7.5.1993, podle rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14.9.1998 č.j. 7 Cm 32/96-24 výši 1.015.000,- Kč s příslušenstvím, vyplývající z prohlášení o ručitelském závazku ze dne 27.11.1992, a podle rozsudku býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22.8.2000 č.j. 7 Cm 33/96-40 ve výši 2.102.000,- Kč s příslušenstvím vyplývající z prohlášení o ručitelském závazku ze dne 15.4.1993 za závazky z úvěrových smluv uzavřených mezi Českou spořitelnou, a.s. a společností LERO s.r.o., které nabyla na základě smlouvy o postoupení ze dne 17.4.2007 od Konsolidační banky Praha, s.p.ú., na niž byly postoupeny Českou spořitelnou, a.s. Protože dlužník V. L. povinnosti podle uvedených rozsudků nesplnil, staly se pohledávky předmětem exekučních řízení u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 Nc 5889/2006 a sp. zn. 21 Nc 5764/2006, v průběhu kterých bylo zjištěno, že V. L. dne 9.1.2006 na základě smlouvy o převodu obchodního podílu převedl na žalovanou svůj obchodní podíl ve výši 50% ve společnosti ZBRANEX s.r.o., přičemž účinky této smlouvy nastaly vůči třetím osobám zápisem do obchodního rejstříku dnem 6.2.2006. Žalovaná obchodní podíl, který nabyla od V. L., dále převedla smlouvou ze dne 5.9.2006 na svoji dceru K. K.; protože k tomu došlo v době, kdy proti ní bylo vedeno exekuční řízení, je tento právní úkon neplatný. Společnosti COSAIR a Apston mají za to, že převodem obchodního podílu z V. L. na žalovanou došlo "za účelem znemožnění uspokojení pohledávek žalobců" ke snížení majetku dlužníka.

Žalovaná namítala, že při uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu tu "nebyl žádný úmysl zkrátit věřitele", neboť dlužník (její manžel) byl vážně nemocný a nemohl se "věnovat firmě". Pro žalovanou a jejího manžela nebylo v té době "nejlepším řešením" převést obchodní podíl na žalovanou, neboť jejich dcera "byla v té době těhotná a nechtěli jí zatěžovat"; na dceru proto žalovaná převedla obchodní podíl až později.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 29.4.2011 č.j. 12 C 48/2009-242 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit společnostem CORSAIR a Apston na náhradě nákladů řízení 21.540,- Kč. Dovodil, že společnosti CORSAIR a Apston jsou k podání odpůrčí žaloby aktivně legitimovány, neboť mají vůči dlužníkovi V. L. vymahatelnou pohledávku, že "pasivně legitimována v tomto sporu je žalovaná, v jejíž prospěch byl zkracovací právní úkon učiněn", že k uspokojení pohledávek věřitelů nebylo možno použít jiný majetek dlužníka a že žaloba byla podána v tříleté lhůtě ode dne, kdy byl učiněn odporovatelný právní úkon. Protože převodem obchodního podílu ve společnosti z V. L. na žalovanou došlo ke snížení majetku dlužníka "za účelem znemožnění uspokojení pohledávky společností CORSAIR a Apston jako jeho věřitelů (v úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele)", protože dlužník V. L. právní úkon učinil vůči osobě blízké (žalované, která je jeho manželkou), a protože žalovaná neunesla důkazní břemeno, neboť v té době musela vědět o manželových dluzích a o tom, že převodem obchodního podílu může dojít ke zkrácení věřitelů jejího manžela, a "přesto dále převedla celý svůj obchodní podíl ve výši 100% v předmětné obchodní společnosti na svou dceru K. K. s úmyslem zkrátit věřitele" - společnosti CORSAIR a Apston, je žaloba důvodná.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.10.2011 č.j. 29 Co 390/2011-272 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit společnostem CORSAIR a Apston na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.860,- Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že společnosti CORSAIR a Apston byly k podání žaloby aktivně legitimovány, že dlužník V. L. převedl na žalovanou 50% obchodního podílu ve společnosti za účelem znemožnění uspokojení pohledávky těchto společností v době, kdy bylo proti němu vedeno exekuční řízení, že žalovaná jako osoba blízká o úmyslu dlužníka zkrátit tímto úkonem své věřitele věděla a musela vědět, a že žalovaná v řízení neprokázala, že by úmysl dlužníka nemohla poznat ani při vynaložení náležité pečlivosti. Námitku žalované o promlčení pohledávek společností CORSAIR a Apston odvolací soud odmítl s tím, že žalovaná je osobou odlišnou od dlužníka a že proto není oprávněna vznést v tomto řízení námitku promlčení věřitelovy pohledávky. K námitce, že v době podání odpůrčí žaloby žalovaná převedený majetek již nevlastnila a že proto nemělo být žalobě vyhověno, odvolací soud uvedl, že "v době rozhodování soudu prvního stupně byl převod obchodního podílu ze žalované na dceru K. K. prohlášen pravomocným rozsudkem vůči jejímu věřiteli, tedy společnosti Apston, za neúčinný", a uzavřel, že "byly splněny všechny podmínky odporovatelnosti" podle ustanovení § 42a občanského zákoníku.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 2.4.2013 č.j. 21 Cdo 880/2012-303 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že věřitel se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 42a odst. 3 a 4 občanského zákoníku určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil a kterému takto nabyté hodnoty stále (v době podání odpůrčí žaloby u soudu) náleží; není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (např. proto, že tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. V projednávané věci nebyly předpoklady pro určení neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu ve výši 50% ze dne 9.1.2006 vůči žalobcům splněny, neboť žalovaná již není vlastníkem obchodního podílu ve společnosti ZBRANEX s.r.o., když celý obchodní podíl (ve výši 100%) převedla smlouvou o převodu obchodního podílu sepsanou "ve formě notářského zápisu NZ 283/2006 ze dne 5.9.2006 (tj. více než dva roky před podáním odpůrčí žaloby) na svoji dceru K. K. Místo určení právní neúčinnosti této smlouvy vůči věřitelům přicházela v úvahu pouze žaloba o zaplacení peněžité náhrady odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, takové právo však společnosti CORSAIR a Apston v tomto řízení neuplatnily. Na uvedený závěr nemá vliv ani skutečnost, že v průběhu řízení byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25.2.2010 č.j. 12 C 252/2009-92 "ve spojení" s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10.11.2010 č.j. 30 Co 325/2010-138 prohlášen vůči společnosti Apston (jako věřiteli dlužníka V. L.) za neúčinný převod obchodního podílu ze žalované na K. K., neboť odporovatelný právní úkon zůstává i po vyslovení jeho neúčinnosti platným právním úkonem a neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 5.9.2006 nebyla v řízení zjištěna (a ani společnostmi CORSAIR nebo Apston namítána).

Okresní soud v Příbrami - poté co usnesením ze dne 7.6.2013 č.j. 12 C 48/2009-336 a usnesením ze dne 25.11.2013 č.j. 12 C 48/2009-374 rozhodl, že namísto společností CORSAIR a Apston nastupuje do řízení jako žalobce společnost CASPER CONSULTING, a.s. se sídlem v Praze 1, Olivova č. 2096/4, IČO 63980401 - rozsudkem ze dne 27.12.2013 č.j. 12 C 48/2009-395, opraveným usnesením ze dne 13.2.2014 č.j. 12 C 48/2009-414, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 15.552,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kokeše. Odvolal se na závazný právní názor dovolacího soudu a dodal, že neobstojí námitka žalobce, podle kterého převod obchodního podílu na K. K. byl učiněn s úmyslem obejít zákon, neboť proti žalované byla usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 9.8.2006 č.j. "23 Nc 5763/2006-125" (správně 23 Nc 5763/2006-12) nařízena exekuce, o které se žalovaná dozvěděla dne 4.9.2006 při nahlédnutí do exekučního spisu, a následně dne 5.9.2006 převedla svůj obchodní podíl na K. K.

K odvolání "žalované" (správně žalobce) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.5.2014 č.j. 29 Co 200, 201/2014-439 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.147,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kokeše. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a doplnil, že žalobce považuje žalovanou "za dosavadního vlastníka obchodního podílu o velikosti 50% společnosti ZBRANEX s.r.o." neopodstatněně, neboť převod tohoto podílu na dceru žalované K. K. by byl neplatný jedině tehdy, kdyby žalovaná majetek získaný odporovatelným právním úkonem převedla na další osobu poté, co proti ní byla podána odpůrčí žaloba, a ve zjevném úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby, což nebylo prokázáno; odpůrčí žaloba byla podána 5.2.2009 a žalovaná obchodní podíl, který nabyla od V. L., převedla na svou dceru K. K. smlouvou ze dne 5.9.2006. Ačkoli k převodu obchodního podílu ze žalované na dceru K. K. došlo v době, kdy bylo proti žalované vedeno exekuční řízení, žalobce nemohl být úspěšný a místo určení právní neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu vůči věřitelům přicházela v úvahu (jak plyne i z ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku) pouze žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která odpovídala prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu; takové právo však žalobce v tomto řízení neuplatnil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že neplatnost převodu obchodního podílu ve společnosti ZBRANEX s.r.o. nikdy nedovozoval z toho, že by měl být učiněn až po podání odpůrčí žaloby, ale - stejně jako společnosti CORSAIR a Apston - na základě skutečnosti, že žalovaná v době převodu obchodního podílu věděla, že je proti ní nařízena exekuce, což zjistila "zcela nepřípustným způsobem nahlédnutím do exekučního spisu", a učinila právní úkon v rozporu se zákazem převést majetek poté, co se dozvěděla o nařízené exekuci, "lhostejno zda při pouhém nahlédnutí do spisu či po doručení usnesení o nařízení exekuce", čímž "porušila generální inhibitorium". Žalovaná tím "způsobila absolutní neplatnost smlouvy o převodu obchodního podílu (v intencích tehdy platné právní úpravy exekučního práva)" a "v hmotném právu zůstala vlastníkem předmětného obchodního podílu". Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadaný rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně jej zamítl. Uvedla nejprve, že dovolání není přípustné, neboť "nenastoluje žádnou otázku právního významu". Ztotožnila se se závěry soudů obou stupňů, a zdůraznila, že soudy vycházely ze závazného právního názoru dovolacího soudu a že tu není žádný důvod, proč by soudy měly rozhodnout jinak.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že V. L. (dlužník žalobce) smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 9.1.2006 převedl na žalovanou obchodní podíl ve společnosti ZBRANEX s.r.o. se sídlem v Příbrami II, Dlouhá 164, IČO 25706713, ve výši 50% s právními účinky převodu ke dni 6.2.2006. Žalovaná smlouvou ze dne 5.9.2006 - poté, co nahlédnutím do exekučního spisu vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 Nc 5763/2006 dne 4.9.2006 zjistila, že proti ní bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce, které ji dosud nebylo doručeno - převedla svůj obchodní podíl (100%) ve společnosti ZBRANEX s.r.o. na dceru K. K.. Žalobce (jeho právní předchůdci společnosti CORSAIR a Apston) za řízení před soudy tvrdil, že smlouva ze dne 5.9.2006 je z tohoto důvodu absolutně neplatným právním úkonem. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, zda je neplatný právní úkon dlužníka o převodu jeho majetku na jiného, který dlužník učinil poté, co se dozvěděl (například nahlédnutím do spisu) o tom, že proti němu bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce, aniž by mu dosud usnesení bylo doručeno, a jaký má význam skutečnost, že nařízená exekuce byla posléze zastavena. Vzhledem k tomu, že tyto otázky hmotného práva nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Již v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu bylo uvedeno, že smyslem žaloby podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.") je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, a že rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn; ten, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník neučinil právní úkon, není k odpůrčí žalobě věcně legitimován, i kdyby šlo o manžela této osoby a i kdyby nabyl na základě odporovaného právního úkonu převáděné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do společného jmění manželů. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst.4 obč. zák. - pouze tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

V projednávané věci žalovaná, která nabyla obchodní podíl ve společnosti ZBRANEX s.r.o. ve výši 50% odporovanou smlouvou ze dne 9.1.2006 od dlužníka (svého manžela) V. L., posléze převedla svůj obchodní podíl ve společnosti ZBRANEX s.r.o. ve výši 100% smlouvou ze dne 5.9.2006 na svoji dceru K. K. Žalovaná tedy může být ve sporu o právní neúčinnost smlouvy ze dne 9.1.2006 ve smyslu ustanovení § 42a odst.3 obč. zák. pasivně věcně legitimována, jen je-li smlouva ze dne 5.9.2006 neplatná a jen je-li (byla-li v době podání odpůrčí žaloby) žalovaná vlastníkem předmětného obchodního podílu.

Podle názoru žalobce je smlouva ze dne 5.9.2006 neplatná, neboť žalovaná učinila tento právní úkon poté, co se nahlédnutím do exekučního spisu vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 Nc 5763/2006 dne 4.9.2006 dozvěděla, že proti ní bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce, které jí dosud nebylo doručeno, a v úmyslu zabránit exekučnímu postižení tohoto majetku.

Podle ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen "ex. řád") po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.

V ustanovení § 44 odst.7 ex. řádu je uzákoněno tzv. generální inhibitorium, které spočívá na zákazu adresovanému povinnému, aby pod sankcí absolutní neplatnosti právních úkonů nenakládal (s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku) se svým majetkem, a jehož účelem je znemožnit povinnému, aby snižoval hodnotu svého majetku (vyváděl z něj věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které by mohly sloužit uspokojení oprávněného) a aby mařil nucené uspokojení oprávněného. Pro uplatnění tzv. generálního inhibitoria není rozhodná výše exekucí vymáhané pohledávky, protože směřuje k zachování nejvyšší možné "míry výtěžnosti majetku povinného", a motivuje povinného k tomu, aby dostál své povinnosti uložené mu exekučním titulem.

Důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení tzv. generálního inhibitoria (předjímaný ustanovením § 44 odst. 7 exekučního řádu) se však neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2011 sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011) - bez dalšího, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Tzv. generální inhibitorium slouží (v mezích zahájeného exekučního řízení) k ochraně oprávněného (a přihlášených věřitelů) a uplatní se tedy jen při prosazování této ochrany (je-li porušením zákazu zmařen účel exekuce na úkor osob zákazem chráněných); tam, kde oprávněný (přihlášený věřitel) uspěje se svým právem v exekuci bez zřetele k tomu, že povinný s částí svého majetku nakládal v rozporu se zákazem vyplývajícím z tzv. generálního inhibitoria (pohledávka oprávněného, popřípadě též přihlášených věřitelů, byla uspokojena z jiného majetku povinného), není žádný důvod dovozovat i poté absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 44 odst.7 ex. řádu. Není proto žádný důvod dovozovat, že by sankcí absolutní neplatnosti podle ustanovení § 44 odst.7 ex. řádu měly být postiženy dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce, jestliže usnesení o nařízení exekuce (vůbec) nenabylo právní moci (např. proto, že oprávněný vzal po nepravomocném nařízení exekuce svůj návrh zpět nebo proto, že povinný uspěl s důvodným odvoláním proti usnesení o nařízení exekuce), jestliže po pravomocném nařízení exekuce proběhne exekuce (v závislosti na podobě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem) úspěšně (vymožením pohledávky oprávněného) způsobem nepostihujícím majetek, jehož se předmětný právní úkon týkal, nebo jestliže následně (i po porušení zákazu vyplývajícího z tzv. generálního inhibitoria) došlo k zastavení exekuce [§ 55 ex. řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. c) nebo h) občanského soudního řádu] proto, že povinný po pravomocném nařízení exekuce uspokojil oprávněného mimo exekuci (jinak řečeno, dojde-li k zastavení exekuce, aniž byl exekucí postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem); právní úkony, jimiž povinný za trvání exekuce (po doručení usnesení o nařízení exekuce) nakládal se svým majetkem, se v těchto případech pokládají za platné, i když byly učiněny v rozporu se zákazem vyplývajícím z tzv. generálního inhibitoria.

Tzv. generální inhibitorium - jak je nepochybné již ze znění ustanovení § 44 odst.7 věty první ex. řádu - vzniká (okamžikem) doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému. Žalované bylo v exekučním řízení vedené u Okresního soudu v Příbrami doručeno usnesení ze dne 9.8.2006 č.j. 23 Nc 5763/2006-12 o nařízení exekuce dne 6.10.2006. I když je z obsahu spisu zřejmé, že žalovaná se dozvěděla (mohla dozvědět) o nařízení exekuce při nahlížení do spisu dne 4.9.2006, není ze zákona spojen vznik tzv. generálního inhibitoria s tím, kdy se povinný dozvěděl o nařízení exekuce, ale s okamžikem, kdy mu usnesení o nařízení exekuce bylo řádně doručeno (§ 44 odst.4, § 56 ex. řádu).

Protože v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 Nc 5763/2006 vzniklo tzv. generální inhibitorium dnem 6.10.2006, nemůže být smlouva ze dne 5.9.2006, kterou žalobkyně převedla na K. K. svůj obchodní podíl ve společnosti ZBRANEX s.r.o., ve výši 100%, neplatná z důvodu porušení zákazu z vyplývajícího z tzv. generálního inhibitoria. Navíc, exekuční řízení vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 Nc 5763/2006 bylo usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 29.2.2012 č.j. 23 Nc 5763/2006-226 zastaveno (výrok o zastavení exekuce na majetek povinné nabyl samostatně právní moci dnem 3.5.2012) podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu "ve spojení" s ustanovením § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu z důvodu, že pohledávka oprávněného se již před zahájením exekučního řízení promlčela. I kdyby působilo proti žalované tzv. generální inhibitorium již v době, kdy uzavřela smlouvu, je tu rozhodné, že exekuce byla zastavena, aniž by v ní byl postižen předmětný obchodní podíl; smlouva ze dne 5.9.2006 by se tedy pokládala - bez ohledu na účinky tzv. generálního inhibitoria - za platnou.

Protože v projednávané věci by nezpůsobilo neplatnost smlouvy ze dne 5.9.2006 o převodu obchodního podílu ve společnosti ZBRANEX s.r.o. na K. K. porušení zákazu vyplývajícího z tzv. generálního inhibitoria, nelze ji úspěšně dovozovat na základě pouhé skutečnosti, že se žalovaná nahlédnutím do exekučního spisu Okresního soudu v Příbrami vedeného pod sp. zn. 23 Nc 5763/2006 dne 4.9.2006 ještě před uzavření smlouvy dozvěděla (mohla dozvědět), že proti ní bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla v dovolacím řízení plný úspěch, a má proto proti právo na náhradu nákladů potřebných před dovolacím soudem k účelnému bránění svého práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát Mgr. Jiří Kokeš osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalované zaplatit k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. září 2015

JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu