21 Cdo 3654/2011
Datum rozhodnutí: 11.09.2012
Dotčené předpisy: § 42a předpisu č. 40/1964Sb.




21 Cdo 3654/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce STAVUS, a.s . se sídlem v Příbrami V - Zdaboři, Poštovní č. 6, IČO 45148121, zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, 28. října č. 184, proti žalované J. T. , zastoupené JUDr. Markétou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Cílkova č. 638, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 100/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2011 č.j. 23 Co 115/2011-127, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou podanou dne 18.5.2010 u Okresního soudu v Příbrami domáhal určení, že darovací smlouva, kterou uzavřela žalovaná se svým manželem Ing. M. T. dne 22.7.2009 a na jejímž základě se žalovaná stala "výlučnou vlastnicí budovy v části obce Leletice, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na listu vlastnictví č. pro obec Hvožďany a katastrální území Leletice u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram", "bytové jednotky v části obce Příbram VII, v budově sestávající se z - bytový dům na stavebních parcelách ", "spoluvlastnického podílu ve výši 829/28100 na společných částech bytového domu na stavebních parcelách " a "spoluvlastnického podílu ve výši 829/28100 na stavebních parcelách ", "zapsaných na listu vlastnictví č. a listu vlastnictví č. pro obec Příbram a katastrální území Březové Hory u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram", je vůči žalobci neúčinná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že má vůči manželu žalované Ing. M. T. pohledávky z pronájmu nebytových prostor ve výši dosahující 700.000,- Kč, z nichž mu byly pravomocnými rozsudky Okresního soudu v Příbrami ze dne 24.2.2009 č.j. 11 C 85/2008-46, č.j. 11 C 77/2008-50 a č.j. 11 C 76/2008-51 přiznány pohledávky ve výši 98.136,50 Kč s příslušenstvím, ve výši 98.356,70 Kč s příslušenstvím a ve výši 99.086,50 Kč s příslušenstvím; řízení o pohledávce ve výši 318.171,50 Kč vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 211/2008 dosud není pravomocně skončeno. Dlužník Ing. M. T. si v době uzavření darovací smlouvy ze dne 22.7.2009, kterou se "zbavil veškerého svého nemovitého majetku", musel být vědom toho, že žalobce po něm uvedené pohledávky vymáhá, neboť žaloby byly podány u soudu v roce 2008. Protože Ing. M. T. uzavřel darovací smlouvu ve prospěch osoby jemu blízké, má žalobce za to, že jsou splněny podmínky odporovatelnosti tohoto právního úkonu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 23.9.2010 č.j. 10 C 100/2010-69 rozhodl, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanou a Ing. M. T. dne 22.7.2009 s právními účinky vkladu ke dni 22.7.2009, na základě které se stala žalovaná "vlastnicí jedné ideální poloviny nemovitostí: budovy stojící na parcele v části obce Leletice, parcely zapsaných na LV pro k. ú. Leletice a obec Hvožďany u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram a dále bytové jednotky v části obce Příbram VII v budově sestávající z - bytový dům na stavebních parcelách spolu s podílem ve výši 829/28100 na společných částech bytového domu na stavebních parcelách a s podílem ve výši 829/28100 na stavebních parcelách zapsané na LV a LV pro k. ú. Březové Hory, obec Příbram u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram", je vůči žalobci právně neúčinná; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15.880,- Kč k rukám advokátky JUDr. Dagmar Říhové. Dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 22.7.2009 vůči žalobci podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, neboť žalobce měl v době uzavření darovací smlouvy vůči manželovi žalované vymahatelnou pohledávku "převyšující částku 400.000,- Kč" a jediný majetek větší hodnoty, z něhož by se žalobce mohl uspokojit (spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech), přešel odporovaným úkonem na žalovanou. Protože žalovaná jako manželka dlužníka je osobou jemu blízkou podle ustanovení § 116 občanského zákoníku, nebylo třeba podle názoru soudu prvního stupně prokazovat, že jí byl nebo musel být znám úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem žalobce, neboť úmysl dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o tomto úmyslu jsou ze zákona předpokládány. Žalovaná neprokázala, že by úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem žalobce nemohla i při náležité pečlivosti poznat; neprokázala ani, že by "vyvinula nějaké úsilí" k poznání tohoto úmyslu dlužníka. Důvodnou neshledal soud prvního stupně ani "námitku žalované o promlčení", neboť žaloba byla podána "v tříleté lhůtě od učinění odporovatelného úkonu".

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2011 č. j. 23 Co 115/2011-127 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 22.7.2009 vůči žalobci zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Po "zhodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a s přihlédnutím k tomu, co bylo zjištěno v odvolacím řízení, zejména z výpovědi žalované", odvolací soud dospěl k závěru, že žalované se podařilo prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit žalobce nemohla "v době učinění odporovaného právního úkonu i při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat". Žalovaná podle názoru odvolacího soudu mohla "považovat jednání svého manžela za odpovídající tomu, na čem se dohodli již v roce 2000", kdy byla mezi nimi uzavřena dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zrušeného rozhodnutím soudu ke dni 20.5.1998, podle níž měl byt v domě v Příbrami VII a "rekreační objekt Leletice spolu s pozemky" připadnout do vlastnictví žalované (návrhu na vklad práva podle této dohody podanému dne 7.8.2007 nebylo katastrálním úřadem vyhověno mimo jiné z důvodu uplynutí lhůty tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů), a "z ničeho nelze dovodit, že by toto jednání mohla dávat do souvislosti s dluhy manžela". Odvolací soud uvěřil výpovědi žalované vyslechnuté jako účastnice řízení, že nevěděla o soudních zásilkách adresovaných dlužníku, který "se snažil své dluhy utajit a podle toho jednal", a přihlédl ke zdravotnímu stavu žalované, která utrpěla v roce 2007 vážné zranění, pro které "byla dokonce po nějakou dobu v plném a poté částečném invalidním důchodu", jakož i k tomu, že dlužník ukončil svoje podnikání v prostorách žalobce poté, co byla budova, ve které provozoval restauraci, v roce 2008 zbourána; ani takovéto skončení nájemního vztahu (nikoliv pro neplacení nájemného) nemohlo podle názoru odvolacího soudu u žalované "vzbudit podezření na dluhy jejího manžela vůči žalobci".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud pochybil, když pouze z výpovědi žalované jako účastnice řízení dovodil, že žalovaná "chtěla vypořádat zaniklé společné jmění manželů", neboť takový úmysl mohla mít pouze v případě "rekreační chalupy v Leleticích" a nikoli také v případě bytové jednotky v Příbrami VII, kterou žalovaná a dlužník nabyli do podílového spoluvlastnictví "kupní smlouvou s právními účinky vkladu ke dni 16.10.2010" a která nebyla a ani nemohla být v jejich zrušeném bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Žalobce poukazoval na ustálenou judikaturu soudů, podle níž se osoba dlužníkovi blízká může ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "náležitou pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka. Žalovaná podle dovolatele neprokázala, že o dluzích svého manžela nevěděla. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné odmítl, popřípadě zamítl, z důvodu "neaplikovatelnosti jakéhokoli dovolacího důvodu na obsah dovolání"

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31.3.1998 č.j. 12 C 255/97-12, který nabyl právní moci dne 20.5.1998, bylo zrušeno bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vzniklé uzavřením manželství Ing. M. T. a žalované dne 13.5.1982. Dne 5.12.2000 uzavřeli Ing. M. T. a žalovaná "dohodu o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů", v níž se mimo jiné dohodli, že do vlastnictví žalované přechází "byt č. 5 v 3. nadzemním podlaží v Příbrami VII", který nabyli kupní smlouvou uzavřenou dne 10.2.2000, a "rekreační objekt Leletice na st. parcele a parcela č." v katastrálním území Leletice, obec Hvožďany; návrhu na vklad práva podle této dohody podanému dne 7.8.2007 Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram nevyhověl mimo jiné z důvodu uplynutí lhůty tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Darovací smlouvou ze dne 22.7.2009 převedl Ing. M. T. jako dárce na žalovanou jako obdarovanou spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny nemovitostí, a to budovy postavené na pozemku v části obce Leletice, pozemku, pozemku a pozemku, zapsaných na LV pro obec Hvožďany a katastrální území Leletice u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, bytové jednotky v části obce Příbram VII v budově sestávající, - bytový dům postavený na stavebních parcelách, spoluvlastnického podílu ve výši 829/28100 na společných částech bytového domu postaveného na stavebních parcelách a spoluvlastnického podílu ve výši 829/28100 na stavebních parcelách, zapsaných na LV a LV pro obec Příbram a katastrální území Březové Hory u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram; vlastnické právo ve prospěch žalované bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 22.7.2009. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24.2.2009 č.j. 11 C 85/2008-46 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16.2.2010 č.j. 22 Co 496/2009-108 byla žalobci proti Ing. M. T. přiznána pohledávka ve výši 98.136,50, náhrada nákladů řízení ve výši 33.192,10 Kč a náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 30.803,- Kč, rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24.2.2009 č.j. 11 C 77/2008-50 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16.2.2010 č.j. 22 Co 497/2009-111 byla žalobci proti Ing. M. T. přiznána pohledávka ve výši 98.356,70 Kč, náhrada nákladů řízení ve výši 33.249,70 Kč a náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 29.556,- Kč a rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24.2.2009 č.j. 11 C 76/2008-51 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16.2.2010 č.j. 22 Co 495/2009-110 byla žalobci proti Ing. M. T. přiznána pohledávka ve výši 99.086,50 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 33.412,50 Kč; uvedené rozsudky nabyly právní moci dne 29.3.2010. Ing. M. T. ve věcech, v nichž byly vydány uvedené rozsudky, žádal soud o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že jeho poměry mu neumožňují zaplatit soudní poplatky za odvolání. Příjem Ing. M. T. z práce činil cca 20.000,- Kč.

Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Z toho, jak vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení § 116 občanského zákoníku); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.

V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat. V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

Z hlediska odporovatelnosti právního úkonu je také rozhodné, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).

V projednávané věci byla žalovaná v době uzavření darovací smlouvy ze dne 22.7.2009 manželkou dlužníka Ing. M. T. Uvedená darovací smlouva tedy představuje právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Žalovaná se za této situace mohla odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby prokázala, že úmysl dlužníka zkrátit darovací smlouvou jeho věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Protože vynaložení náležité pečlivosti - jak vyplývá z výše uvedeného - předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala, bylo na žalované, aby v řízení uvedla (tvrdila), jaké aktivní kroky učinila k tomu, aby se přesvědčila o případných závazcích svého manžela, a aby navrhla důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení. Protože žalovaná o tyto rozhodné skutečnosti svá tvrzení nedoplnila, a tedy je ani neprokázala, nemůže být správný závěr odvolacího soudu, že žalované se "podařilo prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla v době učinění odporovaného právního úkonu i při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat".

Pro posouzení toho, zda žalovaná při uzavření darovací smlouvy ze dne 22.7.2009 nemohla poznat úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti, není významné, zda dlužník uzavřením darovací smlouvy sledoval vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů způsobem odpovídajícím obsahu "dohody o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů", kterou uzavřel se žalovanou dne 5.12.2000 a která nenabyla účinnosti, neboť návrh na vklad vlastnického práva podle této dohody nebyl u příslušného orgánu podán do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví (§ 150 odst. 4 občanského zákoníku). Z hlediska podmínek pro odporovatelnost právního úkonu stanovených zákonem je - jak vyplývá z výše uvedeného - podstatné, že darovací smlouva ze dne 22.7.2009 (objektivně) zkracovala věřitele dlužníka (a že s tím byl dlužník alespoň srozuměn); případný motiv nebo pohnutka dlužníka pro uzavření této smlouvy ani to, že jejím sjednáním plnil nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) morální nebo právní závazek, přitom nejsou rozhodné. I kdyby dlužník skutečně měl morální nebo právní závazek k uzavření darovací smlouvy, kterou by bylo ve výsledku dosaženo stavu sledovaného (ovšem neuskutečněného) "dohodou o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů" uzavřenou mezi ním a žalovanou dne 5.12.2000 (tj. aby se žalovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, které byly ve spoluvlastnictví dlužníka a žalované), nevypovídá takový závazek nic o tom, jaký úmysl měl dlužník ve vztahu k žalobci jako svému věřiteli (k uspokojení jeho pohledávek) při uzavření darovací smlouvy ze dne 22.7.2009, a ani o tom, zda žalovaná mohla či nemohla - kdyby vynaložila náležitou pečlivost - úmysl dlužníka zkrátit darovací smlouvou žalobce poznat. Protože i v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy svůj závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele, zákon po osobě dlužníkovi blízké i v takové situaci požaduje, aby vynaložila náležitou pečlivost a tímto způsobem se přesvědčila, že smlouva (právní úkon) nezkracuje věřitele dlužníka, neboť nemá povinnost, aby - představuje-li smlouva (právní úkon) skutečně naplnění úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele - na splnění závazku ze strany dlužníka trvala a smlouvu s ním uzavřela.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. září 2012

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu