21 Cdo 3644/2007
Datum rozhodnutí: 18.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3644/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. P., zastoupenému advokátkou o vydání věci, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2005, č.j. 19 Co 216/2005-242, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 30/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č.j. 11 Cmo 377/2006-76, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.737,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :



Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č.j. 19 Co 216/2005-242, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2004, č.j. 27 C 139/2002-203, ve výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání ideálního podílu 1/5 nemovitostí, a to budovy v části obce S. M. o. P., která je umístěna na pozemku parc. č. 539/1 v kat. území S. M., a pozemku parc. č. 539/1 a pozemku parc. č. 539/2, to vše v kat. území S. M., a ideální podíl 1/5 nemovitostí, a to budovy č.p. 549 v části obce S. M. o. P., která je umístěna na pozemku parc. č. 540 v kat. území S. M., a pozemku parc. č. 540 v kat. území S. M. , změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 10. 460,- Kč k rukám advokátky, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 4.650,- Kč k rukám advokátky. Městský soud dovodil, že vzhledem k nedostatku českého státního občanství žalobkyně ji nelze považovat za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb.; proto žalobkyní uplatněný nárok posoudil podle ustanovení § 126 občanského zákoníku jako žalobu na ochranu vlastnického práva. Protože městský soud dospěl k závěru (v tomto směru shodnému s obvodním soudem), že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly konfiskovány podle ustanovení § 2 odst. 5 dekretu č. 108/1945 Sb., považoval zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně z titulu tvrzeného vlastnictví domáhá na žalovaném jejich vydání , za věcně správné, i když jak uvedl - napadený rozsudek je jen obtížně přezkoumatelný (ale přesto soud prvního stupně základní skutková tvrzení činí a poté, co bylo dokazování v rámci odvolacího řízení doplněno opakováním listinných důkazů, je zjištěný skutkový stav takový, že je možno jej posoudit po stránce právní ) a s právním posouzením věci, jak je provedl soud prvního stupně, odvolací soud nesouhlasí ; měl rovněž zato, že současně je nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobkyně věci opustila a zda žalovaný vlastnické právo k nemovitostem vydržel .

Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobu pro zmatečnost. Odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje v tom, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které je zjevně nepřezkoumatelné, neboť zcela postrádá náležitosti zakotvené v ustanovení § 157 odst. 1, 2 o.s.ř. , ačkoliv je měl zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení; tímto postupem soudu byla žalobkyně zbavena práva domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů v odvolacím řízení a došlo tedy k nepřípustnému vzetí instance .

Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2006, č.j. 66 C 30/2005-47, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 7.913,50 Kč k rukám advokátky. Dospěl k závěru, že žalobkyni nebyla odňata možnost jednat před soudem, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo přezkoumatelné, odvolací soud doplnil dokazování v souladu se zákonem (§ 213 odst. 3 o.s.ř.) a jeho rozhodnutí nebylo pro žalobkyni překvapivé (žalobkyně znala obsah listinných důkazů, sama je soudu předložila, argumentovala jimi v odvolání, měla možnost se k nim vyjádřit a jednalo se o důkazy, které byly relevantní již z pohledu právního názoru vysloveného soudem prvního stupně).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2007, č.j. 11 Cmo 377/2006-76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10.234,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud, vycházeje z názoru, že o odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, a ze zjištění, že při jednání odvolacího soudu dne 8. 6. 2005 (u kterého byl vyhlášen žalobou pro zmatečnost napadený rozsudek Městského soudu v Praze) byl přítomen zástupce žalobkyně, který se jednání aktivně zúčastnil, vyjádřil se k věci samé i k důkazům, které byly před odvolacím soudem provedeny ; proto shodně se soudem prvního stupně dovodil, že k odnětí možnosti jednat před soudem u žalobkyně nedošlo. Námitky žalobkyně ve vztahu k žalobou pro zmatečnost napadenému rozsudku Městského soudu v Praze odmítl s odůvodněním, že nepředstavují z valné části nesrozumitelnost napadeného rozsudku obvodního soudu, nýbrž se vztahují k věci samé , když podle jejich obsahu (čl. 2, 55) se týkají např. nesprávného hodnocení důkazů, okolností, že soud se nevypořádal s některými důkazy, vyjadřuje se jimi nesouhlas se skutkovými a právními závěry soudu , a že tyto námitky nejsou procesní povahy, které by představovaly zmatečnostní důvody, nýbrž směřují proti rozhodnutí soudu po stránce meritorní . Podle názoru odvolacího soudu městský soud jako soud odvolací tím, že opakoval důkazy listinami, navíc předloženými v řízení žalobkyní, odstranil vady, které nesprávně nazval obtížnou přezkoumatelností rozhodnutí, neboť § 213 o.s.ř. mu takový postup umožňoval . Odvolací soud proto dospěl k závěru, že námitka žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozsudku obvodního soudu není opodstatněná, stejně jako námitka o překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu v důsledku odlišného právního názoru , neboť o překvapivosti nelze uvažovat se zřetelem k přihlédnutím k tomu, že řízení trvalo dlouhou dobu, bylo provedeno obsáhlé dokazování, byla vydána řada rozhodnutí ve věci samé ; především však soudy postupovaly v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR obsaženého v kasačním rozhodnutí, které bylo žalobkyni doručeno a jehož obsah dobře znala (§ 226 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), § 237 odst. 3 o.s.ř., protože je s ním spojena otázka, která nebyla v soudní praxi doposud řešena, a to, zda je odňata účastníku řízení možnost jednat před soudem za situace, kdy odvolací soud potvrdí nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně . Kromě toho, že rekapituluje průběh řízení v této věci (o žalobě pro zmatečnost) a obsah odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2004, č.j. 27 C 139/2002-203, s poukazem na komentářovou literaturu a relevantní judikaturu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, sp.zn. 29 Odo 177/2002) opakovaně namítá, že citované rozhodnutí zcela postrádá náležitosti zakotvené v ustanovení § 157 odst. 1 a 2 o.s.ř., když soud se v něm nepřípustně omezil na obecné formulace, které jsou fakticky pouze souhrnným zjištěním, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a že jakékoli hodnocení k důkazu předložených listin v odůvodnění tohoto rozhodnutí chybí. Dovozuje, že potvrzením takto nepřezkoumatelného rozhodnutí odvolacím soudem jí byla odňata možnost jednat před soudem v tom smyslu, že byla zbavena možnosti domáhat se řádného přezkoumání skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, když ani nemohla proti němu podat odvolání s náležitě formulovanými odvolacími důvody . Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2004, č.j. 27 C 139/2002-203, ve vztahu k ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. a že z toho pak odvodil nesprávné závěry o tom, že žalobkyni nebyla odňata možnost jednat před soudem . Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť se všemi námitkami žalobkyně se již vypořádaly soudy obou stupňů, když dospěly k závěru, že žalobkyni nebyla postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, které bylo uveřejněno pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) rozumí jak správně uvádí v napadeném usnesení také odvolací soud -postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.

Žalobkyně spatřuje zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po právní stránce - jak vyplývá z obsahu dovolání - v řešení právní otázky, zda je odňata účastníku řízení možnost jednat před soudem za situace, kdy odvolací soud potvrdí nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně .

Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, roč. 1993, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod poř. č. 14 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001), že skutečnost, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.), ačkoliv šlo o rozsudek nepřezkoumatelný, nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým by byla účastníku ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem, ale vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani případné porušení zásady dvojinstančnosti při zjišťování skutkového stavu věci za odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 213 o.s.ř. nepředstavuje zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., ale vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Ani v dalších skutečnostech žalobkyní namítaných nelze spatřovat odnětí možnosti jednat před souden ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud rovněž správně uvedl, že žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění a právní posouzení věci v původním řízení, což nemůže - již vzhledem k tomu, že tím napadá věcnou správnost rozhodnutí soudů ve věci samé - představovat odnětí možnosti jednat před soudem.

Odvolací soud posoudil uvedenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou soudů, a proto nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska této právní otázky zásadní význam.

Protože dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.000,- Kč (srov. § 10 odst. 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst.1, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 437,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady dovolacího řízení v celkové výši 2.737,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu