21 Cdo 3641/2009
Datum rozhodnutí: 12.10.2010
Dotčené předpisy: § 462 obč. zák., § 706 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.03.2006, § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 3641/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 42, IČO 69797111, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova č. 1202/5, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice , družstvu se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova č. 1107/30, IČO 00037745, o 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 101/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. června 2009 č.j. 8 Co 1292/2009-166, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 600.000,- Kč oproti předání bytu o velikosti 1+1 v ulici Antonína Barcala 32, České Budějovice 2, "č.p. 1369, stojící na pozemku parcele č. 2015/32, žalovanému, vše zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 2389 pro k.ú. České Budějovice 2, obec České Budějovice u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice, umístěného ve 3. podlaží budovy, nalevo od výtahu, první dveře vpravo, o celkové podlahové ploše 30,75 m 2 , sestávajícího se z kuchyně, obývacího pokoje, předsíně, koupelny, WC, včetně dřevěného sklepu". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že podle usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.7.2006 č.j. 54 D 771/2005-46 jí připadlo dědictví po M. K., zemřelé dne 15.9.2005, podle ustanovení § 462 občanského zákoníku jako odúmrť, že součástí dědictví byla i "hodnota členského podílu včetně práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu České Budějovice včetně nájmu v družstevním bytu" a že v dědickém řízení byla hodnota členského podílu stanovena ve výši 600.000,- Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě své pohledávky ve výši 600.000,- Kč, ten jí však sdělil, že má právo pouze na vypořádací podíl ve výši 32.691,- Kč.

Žalovaný namítal, že žalobkyně má právo pouze na vypořádací podíl, který činil ke dni úmrtí M. K. v účetní hodnotě 32.691,- Kč, a to za předpokladu vrácení bytu žalovanému.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18.8.2008 č.j. 17 C 101/2008-81 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích" dosud neuhrazený soudní poplatek ve výši 24.000,- Kč. Dovodil, že "do aktiv dědictví nepatří členství v družstvu, které zaniklo smrtí M. K.", že žalobkyni připadla členská práva a povinnosti vztahující se k bytu po zemřelé, že právní řád neznemožňuje, aby Česká republika nabyla postupem podle ustanovení § 462 občanského zákoníku přechodem členství v bytovém družstvu spolu s nájmem bytu (tedy veškerá členská práva a povinnosti), že však žalobkyně "o členství v bytovém družstvu nepožádala a není tak členem družstva", ale že jí "nadále členská práva a povinnosti svědčí a nezbývá jí nic jiného než hodnotu členských práv a povinností od žalovaného získat, postupem žaloby k soudu".

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3.12.2008 č.j. 8 Co 2492/2008-117 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že v dané věci nelze aplikovat ustanovení § 706 odst. 2 občanského zákoníku, neboť "stát v daném postavení nemůže ani (pro absenci postavení dědice) požádat" družstvo o členství podle ustanovení § 232 odst. 1 obchodního zákoníku; není-li členem žalovaného, nevzniká mu ani právo na uzavření nájemní smlouvy k bytu. Vzhledem k tomu, že je "nositelem práv, jejichž vypořádání právní řád neřeší", je třeba "použít analogie, kdy podle ustanovení § 232 odst. 3 obchodního zákoníku dědic, který se nestal členem družstva, má nárok na vypořádací podíl člena". Podle názoru odvolacího soudu jsou výše a způsob výpočtu vypořádacího podílu upraveny v ustanovení § 233 obchodního zákoníku a jedná se "o hodnotu odlišnou od částky 600.000,- Kč"; soud prvního stupně se proto musí v dalším řízení zabývat "skutečnostmi a údaji rozhodnými pro výpočet výše vypořádacího podílu". Odvolací soud rovněž dovodil, že výplata vypořádacího podílu "je bez souvislosti s užíváním bytu v nájmu zůstavitelky".


Okresní soud v Českých Budějovicích nejprve usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 19.3.2009 připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 600.000,- Kč "s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB zvýšené o 7%, a to 9,25% z částky 600.000,- Kč od 11.3.2009 do 30.6.2009, a dále ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den každého dalšího kalendářního pololetí zvýšené o 7% z částky 600.000,- Kč jdoucí od 1.7.2009 do zaplacení", a poté rozsudkem ze dne 19.3.2009 č.j. 17 C 101/2008-144 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 32.691,- Kč a "za dobu od 11.3.2009 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného", žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 567.309,- Kč s úrokem z prodlení "ve výši repo sazby navýšené o 7% bodů, jdoucím od 11.3.2009 do zaplacení", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 127.058,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Linharta. Vycházeje z právního názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše vypořádacího podílu činí 32.691,- Kč a že tedy pouze v tomto rozsahu je žaloba důvodná.

K odvolání účastníků (odvolání žalovaného směřovalo jen do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4.6.2009 č.j. 8 Co 1292/2009-166 rozsudek soudu prvního stupně "vyjma výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 32.691,- Kč s příslušenstvím, který zůstal odvoláním nedotčen," potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 58.608,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jiřího Linharta. Poté, co uvedl, že soud prvního stupně respektoval závazný právní názor odvolacího soudu, dospěl k závěru, že, "nestala-li se žalobkyně členem žalovaného, má právo na majetkové vyrovnání s družstvem", a to na výplatu vypořádacího podílu ve smyslu ustanovení § 233 obchodního zákoníku. Protože "stát o členství žalovaného nepožádal", jeho členství nevzniklo a výše vypořádacího podílu je určena ustanovením § 233 odst. 2 až 5 obchodního zákoníku; soudem prvního stupně stanovené plnění těmto hlediskům odpovídá.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s právním názorem, že by členství v družstvu nepřešlo na stát a že má proto nárok pouze na vypořádací podíl, který se "rovná výplatě majetkové účasti dosavadního člena družstva". Právní vztahy, do nichž stát z titulu připadnutí dědictví podle ustanovení § 462 občanského zákoníku vstupuje, je nutno posuzovat "analogií k dědickému právu", a k nabytí členského podílu v bytovém družstvu státem podle ustanovení § 462 občanského zákoníku dochází analogickým užitím ustanovení § 706 odst. 2 občanského zákoníku. Kdyby postavení státu při přechodu majetku v rámci dědického řízení mělo být odlišné od postavení dědice, jednalo by se o "průlom do zásady rovnosti účastníků řízení a znevýhodnění státu oproti dědicům". Skutečnost, že žalobkyně nepožádala o členství v družstvu, je nerozhodná, neboť ke vzniku jejího členství došlo ve smyslu ustanovení § 227 odst. 2 písm. d) obchodního zákoníku - jiným způsobem stanoveným zákonem (v souvislosti s děděním). Zákonný přechod členství v družstvu na stát je upraven ustanovením § 30 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. K otázce, jakým způsobem má být stanovena hodnota členského podílu pro účely dědického řízení, žalobkyně uvedla, že je třeba vycházet z ceny obvyklé, tj. ceny, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§ 462 občanského zákoníku), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu.

Členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem; souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (srov. § 232 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku).

Jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl (srov. § 706 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006).

Pod pojmem "členský podíl" je třeba rozumět "podíl" definovaný v ustanovení § 61 odst. 1 větě poslední obchodního zákoníku, tedy míru účasti člena na čistém obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka vyjadřuje majetkový podíl člena na družstvu. Kvalitativní stránka představuje souhrn jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se oceňuje jako míra účasti člena na čistém obchodního majetku k rozhodnému okamžiku.


Úprava přechodu členství v souvislosti s úmrtím člena bytového družstva obsažená v občanském zákoníku je speciální k ustanovení § 232 obchodního zákoníku, kterým se řídí otázky členství vyvolané smrtí člena v jiných (ostatních) typech družstev (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007, které bylo uveřejněno pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). Vyplývá z toho mimo jiné, že ten, na koho podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku přešla členská práva a povinnosti zemřelého člena bytového družstva, se stává na jeho místě členem družstva, aniž by musel požádat družstvo o členství, a že na něho bez dalšího přechází (kromě členství) též nájem družstevního bytu.

Právní úprava obsažená v ustanovení § 706 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006 (nyní v § 706 odst. 3 občanského zákoníku) hovoří o přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu na "toho dědice, kterému připadl členský podíl". Vzniká v této souvislosti nezbytně otázka, zda členství v družstvu a nájem družstevního bytu mohou přejít v důsledku projednání dědictví na někoho jiného než na toho, kdo je zůstavitelovým dědicem.

Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst. 1 občanského zákoníku). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 občanského zákoníku). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§ 471 odst. 1 občanského zákoníku). Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§ 481 občanského zákoníku, § 175q odst. 1 písm.a) o.s.ř.], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví [§ 482 občanského zákoníku, § 175q odst. 1 písm.c) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§ 483 obč. zák., § 175q odst. 1 písm.d) o.s.ř.], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§ 462 občanského zákoníku, § 175q odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§ 471 odst. 1 občanského zákoníku, § 175p o.s.ř., § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek uvedených v ustanovení § 472 odst. 2 občanského zákoníku (§ 175t o.s.ř.). Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, soud řízení o dědictví zastaví (§ 175h o.s.ř.).

Z právní úpravy dědictví dále mimo jiné vyplývá, že v něm musí být vypořádán veškerý zůstavitelův majetek, včetně majetku jen nepatrné hodnoty, který bude při zastavení dědického řízení vydán tomu, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Nastane-li za řízení o dědictví stav, že dědictví nemůže nabýt žádný z dědiců (např. proto, že zůstavitel nezanechal dědice, že dědicové jsou nezpůsobilí dědit nebo že dědicové dědictví odmítli), soud potvrdí připadnutí dědictví (jako odúmrti) státu. V případě, že dědictví je předluženo, nabývají zůstavitelův majetek jeho věřitelé, kterým byl vydán na úhradu dluhů podle soudem schválené dohody, nebo ti, kdo ho získali při provádění likvidace dědictví, anebo stát, kterému připadl proto, že se ho nepodařilo při likvidaci zpeněžit. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal další majetek, který se objevil až po skončení (původního) dědického řízení, provede se o něm (dodatečné) řízení o dědictví; to platí vždy, objeví-li se další, v dědickém řízení dosud nevypořádaný zůstavitelův majetek.


Odúmrtí připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závěti); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho závazky (dluhy).

Odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův majetek, který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic.

Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu nelze omezovat jen na toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli, nebo na ty, kdo dědí po zůstaviteli ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání dědictví, popřípadě jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě, kdyby bylo projednání dědictví skončeno jiným způsobem, by zůstal (v rozporu se zákonem) majetek zůstavitele plně nevypořádán, přičemž by z tohoto stavu měl (mohl mít) prospěch někdo, kdo na podíl na zůstavitelově majetku nemá jakékoliv právo. Názor, že tomu, kdo získal podle výsledku projednání dědictví "členský podíl", aniž by se stal (mohl stát) členem družstva, a že proto má (může mít) nárok jen na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", nemá oporu v zákoně; zákon v žádné podobě takovéto "odbytné" za členství v družstvu neumožňuje.

Stát, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (§ 472 odst. 1 občanského zákoníku). Kdyby stát měl - jak uvádí žalovaný - mít místo členského podílu nárok na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", znamenalo by to ve svých důsledcích též to, že by stát při odúmrti - oproti dědění - nabyl majetek nižší hodnoty, že by se tím založil (bez opory v zákoně) odlišný poměr mezi odúmrtí nabývanými právy a v důsledku odúmrti nabývanými povinnostmi a že by tu nutně byl rozdílný rozsah (na újmu věřitelů zůstavitele) odpovědnosti státu a dědiců za zůstavitelovy dluhy.


Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda došlo k přechodu zůstavitelova členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, není na místě rozlišovat podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zůstavitelovo členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu. Vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu na stát (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008).

Pro úplnost nutno dodat, že s nabytím každého majetku zůstavitele na základě odúmrti (a tedy i členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu) uvažuje též zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 13 odst. 1 tohoto zákona); na tom nic nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek. S tímto majetkem je příslušná organizační složka povinna naložit v souladu s tímto zákonem (srov. § 30 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).

Ve prospěch opačného závěru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že "právo nájmu je jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu pro svou potřebu bydlení". Takový závěr byl plně odůvodněn podle právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu účinné v době do 31.12.1991 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. II ÚS 118/2000). Nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba (stát je jako účastník v občanskoprávních vztazích právnickou osobou - srov. § 21 občanského zákoníku), nyní (po 1.1.1992) zákon výslovně připouští (srov. § 7 zákona č. 102/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a není vyloučeno (a s ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani dobře nemůže být vyloučeno), aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu. I kdyby však (snad) byly členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přípustné opravdu jen u fyzických osob, není možné takový majetek vylučovat z projednání dědictví, a to ani tehdy, má-li připadnout státu jako odúmrť; uvedená skutečnost by byla způsobilá ovlivnit pouze to, jak by bylo možné - po skončení dědického řízení - s tímto majetkem naložit ve smyslu ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně, kdyby členy bytového družstva a nájemci družstevních bytů opravdu mohly být jen fyzické osoby, pak by to vylučovalo stát (a všechny právnické osoby) z nabytí majetku vždy, tedy i tehdy, kdyby byli (na základě závěti) zůstavitelovými dědici.

Protože zůstavitelovo členství v bytovém družstvu nezaniklo, ale přešlo - jak uvedeno výše - na žalobkyni, které podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu, nemůže žalobkyně, dokud nezaniklo její členství v družstvu, požadovat po žalovaném vyplacení hodnoty tohoto členského podílu. Nebylo-li prokázáno (a ani tvrzeno), že by členství žalobkyně - poté co na ni přešel z důvodu tzv. odúmrti majetek po zůstavitelce M. K. - zaniklo, rozhodl odvolací soud správně (byť z ne zcela přiléhavých důvodů), když rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. října 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu