21 Cdo 3617/2011
Datum rozhodnutí: 04.09.2012
Dotčené předpisy: § 46 odst. 1 písm. e) předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.09.1999, § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 243b odst. 5 věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




21 Cdo 3617/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. Ch. , zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 12, proti žalované AHOLD Czech Republic, a.s. se sídlem v Brně, Slavíčkova č. 1a, IČO 44012373, zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou MBA, advokátkou se sídlem v Brně, Zatloukalova č. 35, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 286/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2011 č.j. 15 Co 289/2010-285, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Rittera, advokáta se sídlem v Olomouci, Slavíčkova č. 1a.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.4.2011 č.j. 15 Co 289/2010-285, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15.4.2010 č.j. 49 C 286/99-251 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 25.8.1999, které žalovaná předala žalobci dne 30.8.1999, je neplatné ), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Odvolací soud (vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2009 č.j. 21 Cdo 4066/2008-199, kterým byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4.3.2008 č.j. 15 Co 63/2007-174 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10.8.2006 č.j. 49 C 286/99-151, a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení, který též byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2010, pod č. 43) vyložil otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru pro neuspokojivé pracovní výsledky podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce (zákona č. 65/1965 Sb. ve znění účinném do 30.9.1999, tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů), uzavřel-li zejména, že ke dni 30.8.1999, kdy byla žalobci výpověď z pracovního poměru dána, nelze dovodit, že vytýkané nedostatky na prodejně č. 391 v Šumperku nebyly odstraněny, resp. že by se znovu opakovaly , a nedostatky, které měly být zjištěny při kontrole dne 4.8.1999 jsou jen zanedbatelnými drobnostmi , tedy že z dalších inspekčních záznamů do 20.8.1999 nelze mít za prokázáno, že při kontrolách prodejny byly zjištěny a vytknuty žalobci závady, které mu byly vytýkány dopisem ze dne 14.5.1999 , v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, i s výše uvedeným právním názorem, na němž dovolací soud i v současné době setrvává a nemá důvod jej jakkoliv měnit.

Žalovaná v dovolání sice uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá podle jejího názoru na nesprávném právním posouzení věci, a že má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, avšak z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající podle jejího názoru v tom, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, neboť tento považuje za nepřezkoumatelný pro množství logických rozporů, nepřesností a nedostatek důvodů v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně . Ve skutečnosti dovolatelka nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (namítá-li, že soud prvního stupně z provedených důkazů neučinil žádná skutková zjištění týkající se neuspokojivých pracovních výsledků, které žalobce vykazoval dne 4.8.1999 , a že odvolací soud, aniž by opakoval provedené důkazy , podstatně se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, přičemž doplnění dokazování výslechem svědků o události staré téměř 12 let pak žalovaný nepovažuje přinejmenším za vhodné ).

V dovolání tak žalovaná vyslovuje především nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (že nelze vyloučit, že s inspekčními záznamy, zejména s jejich obsahem a uvedením dat, bylo manipulováno , že při kontrolách prodejny č. 391 od vytýkacího dopisu ze dne 14. 5. 1999 na prodejně žádné významné závady zjištěny nebyly , pouze u záznamů z 24. 6. 1999 u čistoty prodejny byla poznámka zlepšit čistotu horních polic sterilovaná zelenina, perníky , ovšem tato vada je pouze marginální , neboť výtka ze 14. 5. 1999 ohledně čistoty prodejny se týkala nepořádku na podejně a v zázemí špinavé podlahy a přilepených žvýkaček , a že inspekční záznam z 30.8.1999, který poukazuje na nedostatky na prodejně zjištěné při kontrole provedené ředitelem divize dne 4.8.1999 je nevěrohodný , neboť lze mít sice za prokázáno, že dne 4.8.1999 ředitel divize M. A. V. G. prodejnu navštívil , avšak nebylo prokázáno, že by při této jeho kontrole byl na prodejně zjištěn nepořádek, neuspořádané zboží v uličkách a nedoplněné zboží, jak bylo uvedeno v inspekčním záznamu z 30.8.1999 , a rovněž nelze pominout , že záznam, který poukazuje na nedostatky na prodejně zjištěné dne 4.8.1999 je z téhož dne, kdy byla žalobci doručována výpověď z pracovního poměru). Současně žalovaná předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že bylo zjištěno, že nedostatky v práci žalobce se opětovně opakovaly dne 24. 6. 1999, přičemž hodnocení ze strany odvolacího soudu, že se jedná o nedostatky marginální, není pro posouzení věci podstatné ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o tom, že, bylo-li zjištěno, že nedostatky v práci žalobce se znovu opakovaly, nebylo zapotřebí další výzvy k odstranění kvalitativně stejných nedostatků a žalovaná mohla dát žalobci výpověď podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce.

Protože námitky žalované uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak výše uvedeno přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. Petr Ritter osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobci náklady dovolacího řízení v celkové výši 2.610,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. září 2012

JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu