21 Cdo 3615/2009
Datum rozhodnutí: 17.06.2010
Dotčené předpisy: § 222a odst. 1, 2 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 159a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 3615/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyň a) H. P., a b) J. K., obou zastoupených JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského č. 187, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží č. 3, za účasti ECOTEX group, s. r. o. se sídlem ve Vysokém Mýtě, Dráby č. 785/IV, IČ 00865052, zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova č. 2, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 443/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 29. května 2009, č. j. 22 Co 95/2009-170, takto:


I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně N. K. se domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí domu čp. 215 vystavěném na pozemku st. 349 zastavěná plocha a nádvoří a pozemků st. 349 zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 494 zahrada, a to spolu se všemi součástmi a příslušenstvím, vše v obci L., katastrální území L., část obce L. Město . Žalobu zdůvodnila zejména tím, že Ing. T. K. uzavřel jako její zástupce dne 8. 6. 1995 zástavní smlouvu, kterou dal k zajištění pohledávky věřitele ECOTEX, výrobní družstvo, za dlužníkem TM Invest s. r. o. ve výši 2.030.000,- Kč do zástavy uvedené nemovitosti žalobkyně, že zástavní věřitel uvedené nemovitosti prodal v rámci přímého prodeje zástavy sjednaného v čl. V. zástavní smlouvy kupní smlouvou ze dne 16. 8. 1999 společnosti Czech Economic Trade, s. r. o., a že kupující nemovitosti kupní smlouvou ze dne 2. 5. 2001 dále prodal žalovanému. Žalobkyně má za to, že přímý prodej zástavy byl v zástavní smlouvě ze dne 8. 6. 1995 sjednán v rozporu s ustanovením § 299 odst. 2 obchodního zákoníku, že kupní smlouva ze dne 16. 8. 1999, kterou byla zástava prodána společnosti Czech Economic Trade, s. r. o., je neplatná a že proto vlastnické právo k nemovitostem nadále svědčí žalobkyni.

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 30. 7. 2004, č. j. 6 C 443/2004-65, žalobu zamítl a rozhodl, že účastníci a vedlejší účastník nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že platnou zástavní smlouvou ze dne 8. 6. 1995 byl zajištěn závazkový vztah mezi podnikateli a že tedy aplikace ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku v této smlouvě byla na místě , aniž by bylo možné v platném právním řádu najít oporu pro závěr, že by zástavní smlouva nebyla určitá z důvodu, že si její účastníci nesjednali podmínky, za nichž lze zástavu realizovat , neboť ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku nic takového nestanovilo a vyžadovalo pouze, aby se přímý prodej zástavy zástavním věřitelem stal vhodným způsobem . Soud prvního stupně dále dovodil, že nemovitosti žalobkyně byly jako zástava prodány vhodným způsobem, že v zástavní smlouvě dohodnutý přímý prodej nebyl v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku , že výkon práva žalobkyní, která byla předem písemně upozorněna na přímý prodej zástavy a která nadále tvrdí, že nepozbyla své vlastnické právo k zastaveným nemovitostem a že je tedy nadále jejich výlučnou vlastnicí , je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, a že žalovaný nemovitosti nabyl v dobré víře, která by měla být chráněna , a uzavřel, že žaloba není důvodná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. 3. 2005, č. j. 22 Co 389/2004-98, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že zástavní smlouva ze dne 8. 6. 1995 je platným právním úkonem, avšak ustanovení § 151a a § 151f občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni 8. 6. 1995) neumožňovala sjednat přímý prodej zástavy; kdyby se vztah mezi účastníky řídil právem občanským , bylo by ujednání o přímém prodeji zástavy neplatné, aniž by tím byla dotčena platnost ostatních dohod obsažených v zástavní smlouvě ze dne 8. 6. 1995. Pro případ, kdyby se zástavní smlouva řídila ust. § 229 odst. 2 obchodního zákoníku platného ke dni 8. 6. 1995 , odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 363/98 , podle kterého ujednáním, podle něhož je zástavní věřitel oprávněn v rámci výkonu zástavního práva prodat zástavu třetí osobě podle vlastního výběru a z výtěžku tohoto prodeje uspokojit svoji pohledávku, není bez dalšího splněn požadavek dohody o prodeji zástavy ve smyslu ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť smluvní úprava pro přímý prodej zástavy musí vyhovovat kritériu vhodnosti, např. ujednáním o minimální ceně, příp. podmínkám, za nichž má být cena stanovena . Protože se v čl. V. zástavní smlouvy ze dne 8. 6. 1995 pouze uvádí, že nebude-li pohledávka ve lhůtě splatnosti splacena, souhlasí vlastník nemovitosti, aby se zástavní věřitel uspokojil prodejem nemovitostí i přímým prodejem, nikoli pouze ve veřejné dražbě a za tím účelem zmocnil zástavního věřitele k realizaci zástavy , jde pro rozpor s ustanovením § 299 odst. 2 obchodního zákoníku o neplatné ujednání (§ 39 občanského zákoníku), neboť neobsahuje žádná kritéria, podle nichž měl být přímý prodej zástavy proveden . Vzhledem k tomu, že je neplatná kupní smlouva ze dne 16. 8. 1999, kterou zástavní věřitel prodal zastavené nemovitosti, jsou neplatné rovněž následné kupní smlouvy o prodeji sporné nemovitosti a žalobkyně je i nadále jejich vlastnicí, když ani dobrá víra žalovaného ve správnost údajů v katastru nemovitostí při koupi předmětných nemovitostí nemůže zhojit absolutní neplatnost právního úkonu, kterým je přechod vlastnického práva od nevlastníka .

Po podání dovolání žalobkyně N. K. - jak vyplývá z obsahu spisu - dne 18. 8. 2005 zemřela a pravomocným usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 12. 2005, č. j. 6 C 443/2004-132 bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno na jejím místě s H. P. a J. K. jako osobami, kterým svědčí dědické právo po zůstavitelce; Nejvyšší soud ČR proto s nimi pokračoval v dovolacím řízení jako se žalobkyněmi.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, č. j. 21 Cdo 159/2006-138, dovolání vedlejšího účastníka odmítl, dovolání žalovaného zamítl a rozhodl, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 7.229,- Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Flídrové. Vyšel z toho, že zástavní právo nebo jiná smlouva opravňovala zástavního věřitele prodat zastavenou nemovitost jiným způsobem, než ve veřejné dražbě jen tehdy, šlo-li o způsob vhodný . Požadavku na vhodný způsob prodeje vyhovovala podle ustálené judikatury soudů jen taková smluvní úprava přímého prodeje zástavy ve smyslu ustanovení § 299 odst. 2 části věty za středníkem obchodního zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 30. 4. 2000), v níž byly přesně a podrobně upraveny podmínky prodeje zástavy, zejména stanovena minimální cena prodávané zástavy nebo alespoň vymezen způsob, jak má být její cena stanovena. Nepostačuje, bylo-li sjednáno jen to, že zástavní věřitel je oprávněn v rámci výkonu zástavního práva prodat zástavu třetí osobě podle vlastního výběru a z výtěžku prodeje uspokojit svou pohledávku. V zástavní smlouvě ze dne 8. 6. 1995 byl sice sjednán prodej zástavy jiným způsobem než ve veřejné dražbě, avšak nebyly dohodnuty (s výjimkou zmocnění zástavního věřitele k realizaci zástavy a ke všem úkonům s tím souvisejícím ) žádné podmínky prodeje zástavy, včetně určení minimální ceny prodávané zástavy nebo vymezení způsobu, jak má být její cena stanovena. Protože v zástavní smlouvě ze dne 8. 6. 1995 nebyl v tomto směru vymezen obsah zástavního práva, ztotožnil se dovolací soud s odvolacím soudem v tom, že zástavní věřitel nebyl oprávněn na základě této smlouvy prodat zástavu a že jím uzavřená kupní smlouva ze dne 16. 8. 1999 je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatným právním úkonem. Dovolací soud zdůraznil, že na předmětných nemovitostech nadále vázne zástavní právo, zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 8. 6. 1995, a že, i kdyby nebylo vyznačeno v katastru nemovitostí, nic by to nezměnilo na tom, že se zástavní věřitel může budou-li k tomu splněny všechny zákonné předpoklady domáhat uspokojení své pohledávky ze zástavy; právo zástavního věřitele nemůže být žalobkyní požadovaným určením vlastnického práva dotčeno.

K ústavní stížnosti ECOTEX group, spol. s r.o. (vedlejšího účastníka), a Ing. J. K. (žalovaného) Ústavní soud nálezem ze dne 25. 2. 2009, č. j. I. ÚS 143/07, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2006, č. j. 21 Cdo 159/2006 138, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2005, č. j. 22 Co 389/2004 98, zrušil; ústavní stížnost obchodní společnosti ECOTEX group, s. r. o., odmítl. Vycházeje z toho, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, a že interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a ustanovení § 123 ObčZ poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv, což ale platí jen u těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo, dovodil, že jestliže obecné soudy rozhodly bez dalšího tak, že vlastníkem předmětných nemovitostí jsou žalobkyně, aniž by přitom respektovaly zejména závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob, porušily, ve vztahu ke stěžovateli Ing. J. K., čl. 11 Listiny, který zajišťuje ochranu vlastnictví, neboť se otázkou dobré víry stěžovatele nezabývaly.

Podáním ze dne 29. 4. 2009, doručeným Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích dne 4. 5. 2009, vzaly žalobkyně žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem zpět s odůvodněním, že s ohledem na to, že nálezem Ústavního soudu ČR I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2006, č. j. 21 Cdo 159/2006-138, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2005, č. j. 22 Co 389/2004-98, a s ohledem na to, že žalobkyně v dobré víře v tyto vykonatelné rozsudky již prodaly nemovitosti, ohledně kterých podala jejich právní předchůdkyně tuto určovací žalobu, a to kupní smlouvou ze dne 6. 2. 2007, ztrácí podaná žaloba svoji opodstatněnost . Navrhly, aby odvolací soud řízení zastavil.

Žalovaný a vedlejší účastník se zpětvzetím žaloby vyslovili nesouhlas.

Žalovaný vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby spatřoval v tom, že v řízení se řeší otázka vlastnictví žalovaného k nemovitostem a že žalovaný má oprávněný zájem na tom, aby po dlouhé době byla věc meritorně rozhodnuta i obecnými soudy; dovodí-li obecné soudy, že vlastníkem nemovitostí byl žalovaný, pak právní předchůdkyně žalobkyň a ani žalobkyně nebyly vlastnicemi nemovitostí a nemohly platně vlastnictví převést na další osobu.

Vedlejší účastník namítal, že, tvrdí-li žalobkyně, že v dobré víře v rozsudky krajského soudu a Nejvyššího soudu ČR již nemovitosti prodaly, postačuje toto jejich tvrzení k tomu, aby byl rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 7. 2004 č. j. 6 C 443/2004-65 v I. výroku potvrzen a změněn pouze tak, že žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení .

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 29. 5. 2009, č. j. 22 Co 95/2009-170, rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 7. 2004, č. j. 6 C 443/2004-65, zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním, odvolacím ani dovolacím soudem. Dovodil, že žalobkyně již netvrdí, že jsou vlastnicemi sporných nemovitostí a nemohou proto mít naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k nemovitostem. Vycházeje dále z toho, že žalobkyně předmětné nemovitosti převedly kupní smlouvou ze dne 6. 2. 2007 na společnost T & T trade, s. r. o. se sídlem Litomyšl, Mařákova č. 365 (to potvrzuje výpis z katastru nemovitostí) , že žalovaný již také není jako vlastník nemovitostí v katastru zapsán a že subjekt, který je zapsaným katastrálním vlastníkem, není účastníkem tohoto řízení , dovodil, že za tohoto stavu řízení žaloba nemůže být úspěšná a že zamítnutí žaloby by nijak nezlepšilo postavení žalovaného, neboť by nemohlo vést ke změně zápisu v katastru nemovitostí . Odvolací soud neshledal žádné vážné důvody, pro které by mělo být v řízení pokračováno; vážným důvodem pro pokračování v řízení nemůže být ani tvrzení vedlejšího účastníka, neboť v tomto řízení by soud nerozhodl o tom, kdo je vlastníkem nemovitostí.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud činí závěry z tvrzení žalobkyň, že předmětné nemovitosti byly převedeny kupní smlouvou ze dne 6. 2. 2007 na společnost T & T Trade s. r. o. , ale důkaz touto smlouvou v řízení nebyl proveden a žalovaný se k této skutečnosti nemohl vyjádřit . Stejně tak nebyl proveden důkaz výpisem z katastru nemovitostí, ač odvolací soud uvádí, že bylo z katastru nemovitostí zjištěno, že žalovaný není jako vlastník v katastru zapsán . Žalovaný nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že by se zamítnutím žaloby postavení žalovaného nemohlo zlepšit . Naopak je toho názoru, že zamítnutí žaloby mohlo vést ke změně zápisu do katastru nemovitostí, když nemovitosti byly jako vlastnictví N. K. zapsány právě na základě rozsudku, který byl vydán v tomto řízení a později zrušen . Namítá, že měly být provedeny také důkazy, které považoval za nutné Ústavní soud ČR, a to, zda žalovaný nabyl nemovitosti v dobré víře.

Vedlejší účastník navrhl, aby dovolání bylo vyhověno, usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle ustanovení § 222a odst. 2 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.

Vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§ 81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozsudku, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků.

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že za situace, kdy žalovaný již není jako vlastník nemovitostí v katastru zapsán , kdy subjekt, který je zapsaným katastrálním vlastníkem, není účastníkem tohoto řízení , kdy žaloba na určení vlastnictví nemůže být úspěšná a kdy zamítnutí žaloby by nijak nezlepšilo postavení žalovaného, neboť by nemohlo vést ke změně zápisu v katastru nemovitostí , nejsou dány žádné vážné důvody, pro které by mělo být v řízení pokračováno. S touto úvahou odvolacího soudu dovolací soud souhlasí.

Namítá-li dovolatel, že zamítnutí žaloby mohlo vést ke změně zápisu do katastru nemovitostí, když nemovitosti byly jako vlastnictví N. K. zapsány právě na základě rozsudku, který byl vydán v tomto řízení a později zrušen , pak přehlíží, že podle ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Nejsou-li tedy účastníkem řízení o určení vlastnictví osoby, jimž podle zápisu v katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo, nemůže takové osoby soudní rozhodnutí vydané v řízení, jehož se nezúčastnily, ani zavazovat; tím méně může být podkladem pro změnu zápisu o vlastnictví v katastru nemovitostí. Správně proto odvolací soud uzavřel, že ani případné zamítnutí žaloby (tedy vyhovění žalovanému) by postavení žalovaného nemohlo zlepšit.

I když lze souhlasit s námitkou dovolatele, že odvolací soud činí závěry, že předmětné nemovitosti byly převedeny kupní smlouvou ze dne 6. 2. 2007 na společnost T & T Trade s. r. o. a že žalovaný není jako vlastník v katastru zapsán , aniž provedl důkaz touto smlouvou a výpisem z katastru nemovitostí, závěry odvolacího soudu, které v tomto směru odvolací soud učinil (že žalovaný již není jako vlastník nemovitostí v katastru zapsán a že subjekt, který je zapsaným katastrálním vlastníkem, není účastníkem tohoto řízení ), dovolatel nezpochybňuje. Není-li zpochybněn závěr, který soud učinil, byť i procesně ne zcela správným způsobem, nemůže se jednat o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyním v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. června 2010

JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu