21 Cdo 3581/2007
Datum rozhodnutí: 10.07.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3581/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného advokátem, proti žalované A. C. R., a.s., o 55.881,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 64/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2007, č.j. 55 Co 389/2006-97, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 55.881,- Kč s 10% úroky z prodlení od 1.6.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované (jejího právního předchůdce) pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 14.9.1998 jako systémový programátor (správce sítě) . Dne 27.4.2000 žalovaná uzavřela s obchodní společností N. C. R., s. r.o. smlouvu o převodu práv a povinností k majetku sloužícímu k poskytování konektivity k celosvětové síti Internet, přičemž v souvislosti s toto organizační změnou se žalobce stal nadbytečným zaměstnancem . Na žádost zaměstnavatele žalobce přistoupil na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 30.4.2000, a přestože důvodem skončení pracovního poměru byla skutečnost, že se žalobce stal nadbytečným podle ustanovení § 46 ost. 1 písm. c) zák. práce, žalovaná mu odmítá vyplatit odstupné ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku, které žalobci náleží podle § 60a zákoníku práce .

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 31.1.2006, č.j. 8 C 64/2003-79 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit státu na účet zdejšího soudu na náhradu nákladů řízení 4.683,- Kč . Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalované, jehož práce přímo souvisela s produktem P.N. převáděným žalovanou (jejím právním předchůdcem) na společnost N. C. R., s.r.o. na základě Smlouvy o převodu práv a povinností k majetku I. ze dne 27.4.2000, a o kterého společnost N. C. R., s.r.o. projevila zájem, když chtěla využít jeho znalosti . Na základě této smlouvy sice došlo u žalované k organizační změně, avšak podle názoru soudu prvního stupně důsledkem této organizační změny nebyla nadbytečnost žalobce , neboť žalovaná i po prodeji produktu P.N. mohla žalobce na jeho dosavadní pozici samostatného pracovníka správy systému či sítě bez problémů (po případném krátkém zaškolení) dále zaměstnávat na jiné aplikaci vyvíjené žalovanou ; to potvrzuje i závazek žalované obsažený ve výše zmíněné smlouvě, že pokud si N. C. R., s.r.o. nebude přát zaměstnávat určitého zaměstnance, žalovaná mu po ukončení pracovního poměru u N. C. R., s.r.o. nabídne uzavření nového pracovního poměru. Protože důvodem rozvázání pracovního poměru dohodou nebyly důvody uvedené v § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce , nýbrž z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že důvodem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru mezi účastníky bylo to, že se žalobce po prodeji produktu P.N. rozhodl pokračovat v dosud vykonávaném druhu práce u výše jmenované společnosti, soud prvního stupně uzavřel, že žalobce na požadované odstupné nemá nárok .

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.1.2007, č.j. 55 Co 389/2006-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně správně skutkový stav věci, když ze všech provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění , a z takto zjištěného skutkového stavu vyvodil i naprosto správné právní závěry , s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil . Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se žalobci, na němž v tomto směru leželo důkazní břemeno , nepodařilo prokázat , že k dohodě o rozvázání pracovního poměru uzavřené mezi účastníky dne 28.4.2000, v níž nebyl uveden důvod tohoto rozvázání, došlo z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Podle názoru odvolacího soudu je totiž třeba vzít v úvahu , že z hlediska rozvázání pracovního poměru mají organizační změny uvedené v ustanovení § 46 odst.1 písm. a) až c) zák práce význam jen tehdy, jestliže v důsledku takové změny zaměstnavatel nemůže vůči zaměstnanci plnit svou povinnost přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy . To však v daném případě prokázáno nebylo , neboť jak zdůraznil - žalobce byl v době uzavření Smlouvy o převodu práv a povinností k majetku I. mezi žalovanou (jejím právním předchůdcem) a společností N. C. R., s.r.o. zařazen na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1.1.1999 jako samostatný pracovník správy systémů a sítě, nikoliv tedy pouze ve vztahu k převáděnému produktu P.N. , a proto podle názoru odvolacího soudu žalovaná mohla žalobci i po uzavření zmíněné smlouvy ze dne 27.4.2000 přidělovat práci podle pracovní smlouvy, kdyby nesouhlasil s rozvázáním pracovního poměru dohodou .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu namítal, že soudy obou stupňů pochybily v posuzování důkazní povinnosti stran sporu, ve zjištění skutkového stavu věci a v právním posouzení věci . Podle názoru dovolatele byla dostatečně prokázána listinnými důkazy i svědeckými výpověďmi skutečnost, že se žalobce stal pro žalovanou nadbytečným a že ani on ani další zaměstnanci žalované neprojevili nikdy předtím, než vůči nim byl ze strany žalované učiněn návrh na ukončení pracovního poměru, zájem tento pracovní poměr ukončit nebo pracovat pro společnost N. C. R., s.r.o. . Zdůraznil, že uzavřením Smlouvy o převodu práv a povinností k majetku I. mezi žalovanou a společností N. C. R., s.r.o. dne 27.4.2000 došlo na straně žalované k organizační změně spočívající v podstatném zúžení předmětu podnikání žalované , která zmíněnou smlouvou převedla část své obchodní činnosti na třetí osobu a zároveň se zavázala, že po dobu jednoho roku nebude tuto obchodní provozovat. V souvislosti s touto organizační změnou se tak žalovaná ocitla v situaci, kdy se pro ni stali zaměstnanci, jejichž práce byla přímo spjata s produktem P.N., nadbyteční , a došlo k rozvázání pracovního poměru se sedmi z třinácti zaměstnanců, kteří pracovali u žalované na stejné pozici jako žalobce. Po převedení produktu P.N. na společnost N. C. R., s.r.o. byly pracovní pozice, na kterých tito zaměstnanci pracovali, u žalované zrušeny, a jak dovolatel dále zdůraznil žádné nové pracovní pozice v rámci druhu práce samostatný pracovník správy systému a sítě u žalované vytvořeny nebyly a nevznikla ani potřeba obsadit některou ze stávajících pozic novým zaměstnancem; naopak jak plyne z výpovědi svědka Č. - žalovaná nezpochybňuje skutečnost , že by žalobce mohla nadále zaměstnávat v rámci sjednaného druhu práce, kdyby ukončila pracovní poměr s jiným zaměstnancem, který vykonával shodný druh práce na jiné aplikaci. Žalobce proto dovozoval, že v důsledku výše popsané organizační změny se stal jakožto zaměstnanec nadbytečným , protože za této situace by byla žalovaná v případě, že by žalobce nepřistoupil na ukončení pracovního poměru dohodou, nucena dát žalobci výpověď z pracovního poměru, neboť by nebyla schopna přidělovat žalobci práci dle pracovní smlouvy, která by měla pro ni hospodářský přínos . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobce sice v dovolání uvádí, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud plně ztotožnil ) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů (že důsledkem organizační změny u žalované nebyla nadbytečnost žalobce , jestliže žalovaná mohla žalobci i po uzavření Smlouvy o převodu práva a povinností k majetku I. se společností N. C. R., s.r.o. ze dne 27.4.2000 přidělovat práci podle pracovní smlouvy ) v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (zejména, že provedenými důkazy byla dostatečně prokázána skutečnost, že se žalobce v důsledku organizační změny stal jakožto zaměstnanec nadbytečným , a že žalovaná by nebyla schopna přidělovat žalobci práci dle pracovní smlouvy, kdyby nepřistoupil na ukončení pracovního poměru dohodou ), na kterém pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o naplnění důvodu rozvázání pracovního poměru uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, s nímž je spojen nárok zaměstnance na odstupné. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. července 2008

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu