21 Cdo 3547/2015
Datum rozhodnutí: 15.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 3547/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. I. J. , zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 43/39, proti žalované Střední odborné škole lesnické a strojírenské Šternberk, příspěvkové organizaci se sídlem ve Šternberku, Opavská č. 55/8, IČO 00848794, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 28/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2015, č. j. 16 Co 249/2012-210, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2015, č. j. 16 Co 249/2012-210, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 21 Cdo 640/2013-87 (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 2388/2014, z jejichž odůvodnění vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu; k otázce, zda rozhodnutím zaměstnavatele, popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle, že tedy zaměstnavatel ve skutečnosti jen předstíral přijetí rozhodnutí - zde rozpisu pracovního úvazku žalobce pro školní rok 2011/2012 - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod číslem 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který byl přijat za účinnosti dřívější, obsahově identické, právní úpravy a který je i nadále přijímán jako správný, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod číslem 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]; není proto důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (takovým důvodem nemůže být pouhá nespokojenost dovolatele s výsledkem sporu).

V projednávané věci odvolací soud při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 7. 10. 2011 dané žalovanou žalobci podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu obsaženého v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č. j. 21 Cdo 640/2013-87, jestliže - poté, co se v souladu s tímto názorem zabýval věcí i z toho pohledu, zda při určení pracovního úvazku žalobce ze dne 15. 9. 2011 tím, že oproti dosavadní praxi, když žalobce (s ohledem na svoji kvalifikaci) byl vždy zařazen na výuku anglického jazyka, byly žalobci k výuce určeny zcela jiné předměty, žalovaná nepostihovala žalobce proto, že se zákonným způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů (žalobou na neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 8. 2010), a zda jednání žalované nebylo navíc šikanózní a v rozporu s dobrými mravy (tedy posouzením věci z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 a 2 zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011) - dospěl k závěru (který přesvědčivě vysvětlil), že žalovaná nepostihovala žalobce stanovením pracovního úvazku žalobci ze dne 15. 9. 2011 proto, že se zákonným způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů, tedy žalobou na neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 8. 2010, a že jednání žalované nebylo šikanózní a tudíž v rozporu s dobrými mravy . Odvolací soud se proto v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se dovolatel mylně domnívá, ale naopak z ní vychází.

Nepřípadný je i poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 373/2012. Dovolatel totiž přehlíží, že soudy v jím zmiňované věci vycházely z jiného skutkového stavu, než je dán v projednávané věci, a že proto právní závěr přijatý v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá. Předmětem řízení, v němž bylo vydáno dovolatelem uvedené rozhodnutí, byla výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 8. 2010 daná žalovanou žalobci podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2010, zatímco předmětem řízení v nyní posuzované věci je výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011; není přitom rozhodné, že obě věci se týkají stejných účastníků.

V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 7. 10. 2011 je platným právním úkonem, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nebo namítá-li jiné vady řízení, které spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, že postupoval v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání účastníka a že odůvodnění odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a vykazuje prvky libovůle ], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat; ani případné jiné vady řízení nezakládají (a nemohou zakládat) přípustnost dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Dovolací soud nemohl přihlédnout ani k námitce dovolatele, kterou vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu (konkrétně s předposledním odstavcem na str. 7, s řádky 8-10 na str. 10, s řádkem 11 na str. 10), neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 236 odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2015

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu