21 Cdo 3534/2011
Datum rozhodnutí: 12.07.2012
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 3534/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce B. H., zastoupeného Mgr. Petrem Dokládalem, advokátem se sídlem v Brně, Zvonařka č. 16, proti žalované QUAPROTEK CZ, s.r.o. se sídlem v Cvrčovicích č. 192, IČO 63479273, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská č. 8c, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 28/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2010 č.j. 15 Co 401/2009-262, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.12.2010 č.j. 15 Co 401/2009-262, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30.4.2009 č.j. 49 C 28/2002-212, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, dané žalobci dopisem žalované ze dne 5.12.2001, je neplatné a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, a kterým bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.050,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Dokládala, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (všemi rozsudky vydanými v této věci, které byly odvolacím soudem zrušeny, rozhodl soud prvního stupně o věci samé stejně - žalobě vyhověl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Odvolací soud vyložil otázku hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce v souladu se závěry, k nimž již dříve dospěla judikatura soudů (srov. například právní názory, uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8 roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000 sp.zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.2.2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000). Dovodil-li odvolací soud, že žalobce vytčeným jednáním (tím, že po dlouhodobé pracovní neschopnosti dne 25.11.2001 nenastoupil bez řádné omluvy zpět do práce a tento stav v době rozvázání pracovního poměru "trval již 8 pracovních dnů") neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť za situace, kdy dne 19.11.2001 telefonicky informoval sekretářku V., která "informaci předala nadřízeným", o tom, že hodlá čerpat dovolenou a následně být opětovně v pracovní neschopnosti, "je třeba uzavřít", že žalobce sice "požádal o čerpání dovolené způsobem, který neodpovídal ustanovení § 108 zákoníku práce", "nicméně svého zaměstnavatele informoval o své budoucí absenci", která "byla pouze pokračováním stavu, který trval nepřetržitě již od 13.8.2001", a proto "tato okolnost nemohla mít negativní dopad na provozní situaci žalované a nemohla být důvodem pro vznik škody", pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Namítá-li dovolatelka ve prospěch svého opačného názoru, že soudy obou stupňů "při vymezení hypotézy právní normy ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce kladly přílišný důraz na okolnost, že žalobce neměl žalované způsobit svou neomluvenou nepřítomností škodu, méně však již akcentovaly funkci, kterou žalobce zastával (směnový mistr), konkrétní povinnost, již žalobce porušil a míru jeho zavinění", a že za situace, kdy žalobce "po vyčerpání dovolené opět hodlal být v pracovní neschopnosti", lze mít pochybnosti o tom, zda "žalobcův zdravotní stav mu umožňoval zamýšlenou dovolenou čerpat", potom přehlíží, že pouze soudu přísluší posouzení toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity, a že proto její námitky, které jsou jen pouhou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, nemohou obstát.

Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, není proti němu dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2012

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu