21 Cdo 3528/2007
Datum rozhodnutí: 17.04.2008
Dotčené předpisy:





21 Cdo 3528/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce S., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) PhDr. J. K., a 2) Z. G., oběma zastoupeným advokátem, o 1.636.855,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky Valašské Meziříčí pod sp. zn. 2 Nc 2036/2004, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2007, č.j. 8 Co 704/2006-176, takto:


I. Dovolání žalovaných se zamítají.


II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 42.030,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby žalovaná 1) a žalovaný 2) byli povinni do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 1.636.855,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 33% z částky 1.450.000,- Kč od 21. 8. 1994 do 31. 8. 1998 s tím, že uspokojení této pohledávky vůči žalované 1) je žalobce oprávněn domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení těchto nemovitostí: budovy V. M. č.p. 584 postavené na pozemku parc. č. 1846, pozemku parc. č. 1846, pozemku parc. č. 1847, které se nachází v katastrálním území V. M., obec V. M., a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Z. k., Katastrální pracoviště V. M., na LV, a s tím, že uspokojení této pohledávky vůči žalovanému 2) je žalobce oprávněn domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení těchto nemovitostí: budovy V. M. postavené na pozemku parc. č. 1736/109, pozemku parc. č. 1736/109, pozemku parc. č. 1736/36, které se nachází v katastrálním území V. M., obec V. M., a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Z. k., Katastrální pracoviště V. M., na LV, a že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného . Žalobu odůvodnil zejména tím, že A. P., a.s. (jako věřitel) a Ing. J. L. (jako dlužník) uzavřeli dne 26. 8. 1993 smlouvu o úvěru, na základě které uvedená banka poskytla Ing. J. L. dne 16. 8. 1993 krátkodobý úvěr ve výši 1.450.000,- Kč; Ing. L. (dlužník) se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 180.000,- Kč ode dne 20. 1. 1994 do 20. 7. 1994 a poslední splátku ve výši 190.000,- Kč do 20. 8. 1994. K zajištění této pohledávky uzavřela A. P., a.s. (jako zástavní věřitel) a žalovaná 1) (jako zástavce) smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti reg. č. 349/A/93/Hr, na základě které bylo ve prospěch banky (zástavního věřitele) zřízeno zástavní právo k výše uvedeným nemovitostem žalované 1); vklad zástavního práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu ve V. pod č.j. V2 2035/1993 s právními účinky vkladu ke dni 16. 11. 1993. Téhož dne (tj. 26. 8. 1993) k zajištění stejné pohledávky uzavřela A. P., a.s. (jako zástavní věřitel) také se žalovaným 2) a s V. G. (jako zástavci) smlouvu o zřízení zástavního práva reg. č. 349/B/93/Hr, na základě které bylo zřízeno smluvní zástavní právo k nemovitostem žalovaného 2) výše specifikovaným [žalovaný 2) se stal výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí na základě Dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 29. 6. 2001 ]; vklad zástavního práva do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu ve V. s právními účinky vkladu ke dni 7. 10. 1993. Pohledávky z úvěrových smluv přešly smlouvou o postoupení pohledávky č. 4/1/2000, uzavřenou mezi A. P., a.s. v likvidaci (jako postupitelem) a S., a.s. (jako postupníkem) na žalobce dne 13. 3. 2001. Obligační dlužník (Ing. L.) neuhradil žádnou splátku jistiny řádně a včas a rovněž s placením úroků z poskytnutého úvěru se dostával do prodlení . A. P., a.s. proto podala na Ing. L. (úvěrového dlužníka) žalobu o zaplacení pohledávky. Krajský obchodní soud v O. platebním rozkazem ze dne 24. 7. 1995 uložil dlužníkovi povinnost zaplatit A., P., a.s. 1.573.899,10 Kč a nahradit náklady řízení. I přes nařízení exekuce na majetek Ing. L. nebylo ničeho vymoženo.


Okresní soud ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 10. 7. 2006, č.j. 2 Nc 2036/2004-135, žalobu zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavní dlužnici č. 1 na náhradě nákladů řízení 7.209,- Kč k rukám advokáta, a že ve vztahu mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem č. 2 žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení . Smlouvu o úvěru č. 426/93/Hr (uzavřenou mezi A. P., a.s. a Ing. J. L.) jako hlavní závazkový vztah hodnotil jako absolutně neplatný právní úkon ve smyslu § 39 o.z., neboť byla (smlouva o úvěru) uzavřena úkonem dlužníka, jenž vykazoval znaky trestného činu. Dvě smlouvy o zřízení zástavního práva k zajištění takovéhoto úvěru jsou pak rovněž absolutně neplatnými právními úkony ve smyslu § 39 o.z. , neboť zástavní právo bylo zřizováno k zajištění podvodně vylákaného úvěru , přičemž není rozhodné, že zástavní práva byla zapsána do katastru nemovitostí na jednotlivé listy vlastnictví zástavců . Uspokojení zástavního věřitele (žalobce) z prodeje nemovitostí, jež měly být zástavami, by navíc bylo v příkrém rozporu s dobrými mravy a docházelo by jím prakticky k dokonání trestného činu, když závěr o stádiu pokusu byl učiněn právě proto, že k realizaci zástavy dosud nedošlo .


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 2. 2007, č.j. 8 Co 704/2006-176, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že zástavní dlužnice č. 1 a zástavní dlužník č. 2 jsou povinni zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zástavnímu věřiteli částku 1.636.855,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 33% z částky 1.450.000,- Kč od 21. 8. 1994 do 31. 8. 1998 s tím, že uspokojení této pohledávky vůči zástavní dlužnici č. 1 je zástavní věřitel oprávněn domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení těchto nemovitostí: budovy č.p. 584, postavené na pozemku p.č. 1846, dále pozemku p.č. 1846, pozemku p.č. 1847, které se nacházejí v katastrálním území V. M.-město, obec V. M., a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Z. k., katastrální pracoviště V. M., na LV a s tím, že uspokojení této pohledávky vůči zástavnímu dlužníku č. 2 je zástavní věřitel oprávněn domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení těchto nemovitostí: budovy č.p. 241, postavené na pozemku p.č. 1736/109, dále na pozemku p.č. 1736/109, pozemku p.č. 1736/36, které se nacházejí v katastrálním území V. M.-město, obec V. M., a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Z. k., katastrální pracoviště V. M., na LV a rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17.677,50 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení 16.473,- Kč k rukám advokáta. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o úvěru, uzavřená dne 26. 8. 1993 mezi A., a.s. P. a Ing. J. L., je platná . Vyšel z toho, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy není důvodem neplatnosti podle ustanovení § 37 odst. 1 nebo § 39 obč. zák., ale je důvodem neplatnosti podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Protože však žalovaní ani netvrdili, že by se neplatnosti smluv dovolávali, a protože navíc žalobce vznesl námitku promlčení dovolání se relativní neplatnosti, přičemž dovolat se relativní neplatnosti bylo možné nejpozději do 16. 11. 1996 (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 16. 11. 1993), posoudil smlouvu o úvěru ze dne 26. 8. 1993, jakož i zástavní smlouvy ze dne 26. 8. 1993, jako smlouvy platné. S odkazem na ustanovení § 151f obč. zák. ve znění do 31. 8. 1998 proto žalobě vyhověl.


V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalovaní namítají, že zástavní smlouvy ze dne 26. 8. 1993 jsou absolutně neplatným právním úkonem, a to nejen pro svůj akcesorický vztah k úvěrové smlouvě, ale i z toho důvodu, že byly uzavřeny za okolností naplňujících skutkovou podstatu trestného činu, přičemž osobou, která se tohoto trestného činu vůči žalovaným dopustila, byla osoba, vůči které se žalovaní nikdy nemohli objektivně dovolat relativní neplatnosti uzavřené smlouvy . Smlouvy by navíc musely být neplatné i proto, že se jako právní úkon příčí dobrým mravům . Soud podle dovolatelů nemůže za daných okolností poskytnout ochranu právům žalobce, neboť poskytnutím takové ochrany by byl umožněn vznik škodlivého následku trestného činu, což by bylo v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. ; soudy by obecně neměly asistovat při zvyšování společenské nebezpečnosti trestných činů . Neplatnosti smlouvy o úvěru a vrácení poskytnutého plnění měla možnost domoci se vůči Ing. L. již A. P., a.s. i žalobce, který již při nabývání pohledávek (na základě smlouvy o postoupení pohledávky č. 4/1/2000 ze dne 26. 1. 2000) musela vědět, že obligační dlužník Ing. L. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 31 T 24/95 ze dne 29. 6. 2000 nepravomocně shledán vinným trestným činem podvodu, jehož se dopustil vůči A. P., a.s. i vůči žalovaným. Vytýkají rovněž odvolacímu soudu, že naprosto ignoroval námitku, že ujednání čl. IV. odst. 2 smlouvy o úvěru č. 426/93/Hr ze dne 26. 8. 1993, jímž byl sjednán úrok z prodlení ve výši 33% p.a., způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť výše sjednaného úroku je výše nepřiměřeně vysoká a tudíž nemravná . Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl, aby dovolání byla zamítnuta, neboť odvolací soud věc správně posoudil a námitky dovolatelů nejsou opodstatněné, případně přichází se zcela novými tvrzeními.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelé nezpochybňují), že dne 26. 8. 1993 A. P., a.s. jako věřitel uzavřela s Ing. J. L. jako dlužníkem smlouvu o úvěru č. 426/93/Hr, na základě které A. P., a.s. poskytla Ing. L. úvěr ve výši 1.450.000,- Kč. Poskytnutý úvěr byl zajištěn smlouvami o zřízení zástavního práva k nemovitosti uzavřenými téhož dne (26. 8. 1993) mezi A. P., a.s. (jako zástavním věřitelem) a PhDr. J. K. (jako zástavcem) a mezi A. P., a.s. (jako zástavním věřitelem) a Z. a V. G. (jako zástavci). Dne 26. 1. 2001 byla mezi A. P., a.s. v likvidaci (jako postupitelem) a S., a.s. (jako postupníkem) uzavřena smlouva o postoupení pohledávky č. 4/1/2000, kterou byla žalobci postoupena pohledávka z úvěru, který dne 26. 8. 1993 poskytla A. P., a.s. dlužníku Ing. J. L. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2001, sp. zn. 4 To 192/2000, byl Ing. J. L. uznán vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. z. dílem v bodě 5 nedokonaný ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. z. , jehož se mimo jiné dopustil i tím, že dne 26. 8. 1993 vylákal uzavření smlouvy o úvěru č. 426/93/Hr od A. P. a.s., k jehož zajištění byly použity nemovitosti žalovaných, které nepravdivě informoval o účelu úvěru a své finanční situaci, ač věděl, že vzhledem k četnosti svých závazků nebude schopen podmínky úvěrové smlouvy plnit.


Zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka.


Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka.


Protože z akcesorické povahy zástavního práva vyplývá, že nemůže vzniknout, nevznikla-li platně pohledávka jím zajištěná (zde pohledávka z úvěrové smlouvy ze dne 26. 8. 1993, č. 426/93/Hr), řešil odvolací soud mimo jiné otázku, zda a z jakého důvodu je neplatný dvoustranný právní úkon, při jehož uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral jinou vůli, než kterou opravdu měl, a to se záměrem, aby se na úkor druhého účastníka nebo třetí osoby nezákonně (protiprávně) obohatil; správnost vyřešení této právní otázky odvolatelé napadají.


Uvedená právní otázka byla již dovolacím soudem vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod pořadovým číslem 123. Dovolací soud v něm dospěl k závěru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.).


V projednávané věci byli účastníky smlouvy o úvěru ze dne 26. 8. 1993, č. 426/93/Hr, A. P., a.s. jako věřitel a Ing. J. L. jako dlužník. Byla-li tato smlouva neplatná pro podvodné jednání Ing. J. L., mohl se její neplatnosti dovolat pouze druhý účastník A. P., a.s., který byl tímto úkonem dotčen. V řízení však nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se tento účastník úvěrové smlouvy dne 26. 8. 1993 č. 426/93/Hr její neplatnosti dovolal. Proto se uvedená úvěrová smlouva považuje za platnou (srov. § 40a obč. zák.).


Obstát nemůže ani námitka dovolatelů, že ujednání čl. IV. odst. 2 smlouvy o úvěru č. 426/93/Hr ze dne 26. 8. 1993, jímž byl sjednán úrok z prodlení ve výši 33% p.a., způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť výše sjednaného úroku je výše nepřiměřeně vysoká a tudíž nemravná . Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. § 205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti a nové důkazy (srov. § 241 odst. 4 o.s.ř.). Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také právní úprava (srov. § 243a odst. 2 větu první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ve věci samé, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že v rozporu s dobrými mravy nemůže být sjednaný úrok, který podstatně nepřesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1428/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod pořadovým číslem 13) sama poskytovatelka úvěru byla totiž bankou.


Proto zástavní smlouvy, které zajišťují splnění závazku z úvěrové smlouvy ze dne 26. 8. 1993 č. 426/93/Hr nemohou být jako smlouvy akcesorické neplatné jen proto, že by byla neplatná úvěrová (zástavou zajištěná) smlouva.


Důvodné nejsou ani námitky dovolatelů směřující přímo proti platnosti zástavních smluv uzavřených dne 26. 8. 1993 mezi A. P., a.s. (jako zástavním věřitelem) a PhDr. J. K. (jako zástavcem) a mezi A. P., a.s. (jako zástavním věřitelem) a Z. a V. G. (jako zástavci), spočívající v tom, že se jako právní úkon příčí dobrým mravům , neboť byly vylákány trestným činem, tedy jednáním, které je v absolutním rozporu se zákonem . Dovolatelé přehlížejí, že Ing. J. L., který byl pro podvodné jednání odsouzen, nebyl účastníkem zástavních smluv ze dne 26. 8. 1993 a že je věcí zástavního dlužníka, aby si opatřil informace o tom, jaké povinnosti mu vyplynou ze vzniklého zástavního práva; věřiteli v tomto směru žádná poučovací povinnost zákonem uložena není (srov. obdobně rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 8. 1971, sp. zn. 1 Cz 59/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1972, pod pořadovým číslem 8).


Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají - v podobě, jak byly vynaloženy účelně - v paušální odměně ve výši 35.020,- Kč (srov. § 3 odst 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 35.320,- Kč; Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 6.710,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaných bylo zamítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradili. Žalovaní jsou povinni náhradu nákladů řízení v celkové výši 42.030,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. dubna 2008


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu