21 Cdo 3472/2009
Datum rozhodnutí: 07.09.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., § 46 odst. 1 písm. f), § 53 odst. 1 písm. b), § 48, § 49 předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 3472/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. J. K., zastoupené JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Višňovce č. 1/1044, proti žalované Sellier & Bellot Trade a.s. se sídlem ve Vlašimi, Lidická č. 667, IČ 63079721, zastoupené JUDr. Pavlou Krejčovou, advokátkou se sídlem ve Vlašimi, Jana Masaryka č. 1779, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 33/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2009 č.j. 23 Co 100/2009-135, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.3.2009 č.j. 23 Co 100/2009-135, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 25.11.2008 č.j. 10 C 33/2007-114 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 16.10.2006), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (i když odvolací soud usnesením ze dne 11.3.2008 č.j. 23 Co 53/2008-85 zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.10.2007 č.j. 10 C 33/2007-61, dovolání žalobkyně není přípustné již proto, že soud prvního stupně v něm rozhodl stejně, jako v rozsudku ze dne 25.11.2008 č.j. 10 C 33/2007- 114, který byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jednak proto, že napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o způsob prokazování existence podmínek ustanovení § 127 zák. práce, nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

V posuzované věci řešil odvolací soud dále jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce z hlediska naplnění míry intenzity požadované tímto ustanovením a způsobu hodnocení míry této intenzity.

Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy méně závažné porušení pracovní kázně , závažné porušení pracovní kázně a porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996).

V posuzovaném případě odvolací soud (a soud prvního stupně, jak je patrno zejména z rozsudku ze dne 16.10.2007 č.j. 10 C 33/2007-61) z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Namítá-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah, že odvolací soud posoudil stupeň porušení pracovní kázně žalobkyní přísněji (tedy jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem) než žalovaná , která ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 16.10.2006 uvedla, že žalobkyně svým jednáním porušila pracovní kázeň závažným způsobem , přehlíží, že pouze soudu přísluší jak výše uvedeno posouzení nejen toho, z kterého z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, ale i toho, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity. Obstát nemohou ani další námitky žalobkyně, neboť jde o pouhou polemiku s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil.

Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že žalovanou uplatněný důvod výpovědi z pracovního poměru byl z hlediska míry intenzity porušení pracovní kázně naplněn, jestliže přihlédl jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku k tomu, že žalobkyně neprokázala existenci důležité osobní překážky v práci a neprokázala (ani netvrdila) ani jiný omluvitelný důvod své šestidenní nepřítomnosti v zaměstnání [dosavadní soudní praxe považuje déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci, za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, jež odůvodňuje možnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce], byly splněny předpoklady pro výpověď podle § 46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, a ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Žalobkyně v dovolání rovněž namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 48 a § 49 zák. práce, jestliže uvedl, že na žalobkyni se zákaz výpovědi ve smyslu ustanovení § 48 nevztahuje, neboť není osobou trvale pečující o dítě mladší než 3 roky.

Otázkou trvalé péče o dítě mladší než tři roky se již dovolací soud v minulosti zabýval a dospěl k závěru, že zaměstnanec pečuje o dítě trvale (§ 48 odst. 1 písm. d/ zák. práce), jestliže se o dítě sám (popřípadě společně s matkou dítěte) fakticky a bez přerušení stará; trvalý a nepřerušený faktický výkon péče o dítě vylučuje sama o sobě skutečnost, že zaměstnanec, který nečerpá rodičovskou dovolenou, vykonává i po narození dítěte trvale, ve stanovené pracovní době, práce podle pracovní smlouvy (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.4.2003, sp. zn. 21 Cdo 2078/2002, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10, roč. 2004). Odvolací soud tak i v tomto případě postupoval podle ustálené judikatury, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1), není rovněž přípustné (srov. § 237 až § 239 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. září 2010


JUDr. Zdeněk Novotný , v.r.
předseda senátu