21 Cdo 3466/2013
Datum rozhodnutí: 17.10.2014
Dotčené předpisy: § 200y o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 200z o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 219a o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 118a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 3466/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci zástavního věřitele Ing. M. J. , zastoupeného JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, proti zástavním dlužníkům 1) M S. , 2) P. V. , oběma zastoupeným JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova č. 4083/14, a 3) I. V. , zastoupenému JUDr. Milanem Šellem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. č. 123/18, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.zn. 12 EXE 21/2010, o dovolání zástavních dlužníků 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2013 č.j. 38 Co 254/2011-69, takto:

Usnesení krajského soudu se - s výjimkou části, v níž bylo rozhodnuto ve vztahu k zástavnímu dlužníku 3) - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se žalobou podanou u Okresního soudu v Hodoníně dne 9.8.2010 domáhal, aby soud k uspokojení "pohledávky ve výši 3.698.000,- Kč a příslušenství této pohledávky - smluvní pokuty ke dni 31.7.2010 ve výši 180.300,- Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 2.7.2009, zajištěné zástavním právem podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 2.7.2009", nařídil soudní prodej zástavy, a to "nemovitostí - domu - rod. dům, postavený na parcele č. 856/1, parcely č. 856/1 o výměře 217 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 856/2 o výměře 142m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, způsob využití - společný dvůr, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 1606 pro k.ú. L. u H., obec L." [nyní ve vlastnictví zástavních dlužníků 1) a 2)], "parcely č. 857/1 o výměře 791 m 2 - orná půda, způsob ochrany - zemědělský půdní fond, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 1642 pro k.ú. L. u H., obec L." [nyní ve vlastnictví zástavní dlužnice 1)], a "bytu - č. jednotky 3562/43 v budově - bytový dům, postavené na parcele st. č. 5779/1 a parcele st. č. 5779/2, se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku v rozsahu 6761/349042, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 16892 pro k.ú. a obec H." [nyní ve vlastnictví zástavního dlužníka 3)]. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě smlouvy o půjčce č. 309 ze dne 2.7.2009 poskytl zástavním dlužníkům 1) a 2), N. K. a J. S. půjčku ve výši 3.828.000,- Kč, jejíž splatnost byla dohodnuta na 3.7.2010, a že pohledávka z půjčky byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem, vzniklým na základě smluv o zřízení zástavního práva ze dne 2.7.2009. Vzhledem k tomu, že předmětná pohledávka nebyla dosud uspokojena, domáhá se zástavní věřitel nařízení soudního prodeje zástavy.

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 4.3.2011 č.j. 12 EXE 21/2010-39 rozhodl, že "žaloba se zamítá", že "žalobce" je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení "žalovaným č. 1 a 2" 13.572,- Kč k rukám advokáta JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka a "žalovanému č. 3" 9.720,-Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Šelle. Dospěl k závěru, že všichni "žalovaní" a J. S. uzavřeli se "žalobcem" dne 2.7.2009 smlouvu o půjčce, na základě které "žalobce" vyplatil J. S. 528.000,- Kč a na "účet uvedený ve smlouvě" ve dvou splátkách 3.000.000,- Kč, a odmítl námitku, že by "k tradici peněz nedošlo", neboť "žalobce" plnil, jak mu "ukládala smlouva o půjčce", a u "žalovaných" se jednalo "o solidární kontrakt". Mezi účastníky však nedošlo k uzavření zástavních smluv ze dne 2.7.2009; "žalobce" totiž "neodtvrdil ani nenavrhl žádné důkazy o tom, že byly "ze strany žalobce dodrženy veškeré náležitosti procesu kontraktace", neboť tyto smlouvy byly zástavními dlužníky podepsány v nepřítomnosti "žalobce" a "za takové situace je k platnosti smluv o vzniku zástavního práva potřeba, aby byla smlouva o vzniku zástavního práva doručena zpět oblátovi, tedy žalovaným", což se však "nestalo". I když došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, tvrzené zástavní právo nevzniklo. Soud prvního stupně ve svém rozsudku označil zástavního věřitele jako "žalobce" a zástavní dlužníky 1), 2) a 3) jako "žalované".

K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7.2.2013 č.j. 38 Co 254/2011-69 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně nejprve, že ve věci rozhodl rozsudkem, ačkoliv správně (podle ustanovení § 200z odst.3 občanského soudního řádu) měl rozhodnout usnesením, a že účastníky řízení označil za "žalobce" a "žalované", i když správně šlo o zástavního věřitele a zástavní dlužníky. Podle odvolacího soudu pochybil soud prvního stupně "závažně", když "rozhodl tak, že žaloba se zamítá", neboť "takto formulovaný výrok je zcela neurčitý a naprosto neodpovídá tomu, čeho se zástavní věřitel v tomto řízení domáhal, tedy vydání usnesení, jímž by byl nařízen soudní prodej zástavy, a to nemovitostí, které zástavní věřitel konkretizoval výroky žalobního petitu ze dne 6.8.2010", a forma rozhodnutí soudu prvního stupně tak předně neodpovídá žalobnímu petitu a navíc z jeho formulace ani neplyne, o jaké věci soud prvního stupně rozhodl, což v konečném důsledku brání v posouzení toho, co lze považovat za věc rozhodnutou". Rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné rovněž proto, že jeho odůvodnění "obsahuje zcela rozporné údaje, z nichž nelze jednoznačně zjistit, kterého z účastníků považoval soud prvního stupně za navrhovatele zástavní smlouvy (oferenta) a koho za jejího adresáta (obláta), neboť některé pasáže odůvodnění si vzájemně odporují". Odvolací soud dále uvedl, že "z žádného protokolu o jednání se nepodává, že by se právnímu zástupci zástavního věřitele dostalo poučení podle ustanovení § 118a odst.1 a 3 občanského soudního řádu, když soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že žalobce v průběhu řízení netvrdil a nenavrhl žádné důkazy k prokázání naplnění podmínek ustanovení § 43c odst.2 občanského zákoníku", a že proto je "zcela nesprávný postup soudu prvního stupně, který žalobě nevyhověl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene", a uzavřel, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně muselo být podle ustanovení § 219a odst.1 písm.b) občanského soudního řádu zrušeno a věc podle ustanovení § 221 odst.1 písm.a) občanského soudního řádu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali zástavní dlužníci 1) a 2) dovolání. Namítají v první řadě, že nesprávnost formy rozhodnutí soudu prvního stupně není "pro zákonnost napadeného rozhodnutí podstatná", když soudem prvního stupně byla "použita vyšší forma rozhodnutí" a "vůči zástavnímu věřiteli jakožto odvolateli použití vyšší formy soudního rozhodnutí nemělo dopad do jeho práv", a že "problematika správného označení účastníků" představuje "nepodstatnou vadu, resp. vadu, která nemůže být určující vadou pro vyslovení výroku o zrušení." Dovolatelé dále odmítají závěry odvolacího soudu o neurčitosti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a považují je za "výraz formalistického přístupu", neboť "obsah rozhodnutí soudu prvního stupně mohl být přezkoumán bez ohledu na formulaci výroku, který sám o sobě byl dostatečně určitý, neboť v záhlaví rozhodnutí byli specifikováni účastníci řízení, řízení bylo specifikováno označením předmětu a s ohledem na to, že úkon, kterým je řízení zahajováno, je žaloba, pak formulace výroku je dostatečně určitá". Podle názoru dovolatelů nelze považovat rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné proto, že by nebylo možné "jednoznačně zjistit, kterého z účastníků řízení považoval soud prvního stupně za navrhovatele zástavní smlouvy (oferenta) a koho za jejího adresáta (obláta)", když bylo prokázáno, že "nejprve zástavní smlouvy podepsali zástavní dlužníci a poté byly odvezeny k podpisu zástavnímu věřiteli". Souhlasí se soudem prvního stupně, že zástavní věřitel neunesl důkazní břemeno, když "tvrzení a důkazy z jeho strany nepadly, a to dokonce ani poté, co byli všichni přítomní v jednací síni poučení o povinnosti tvrdit rozhodující skutečnosti a o povinnosti označit důkazní prostředky, kdy právní zástupce byl dokonce opakovaně vyzván, aby se vyjádřil k dané skutkové, resp. i důkazní situaci"; zjištění odvolacího soudu, že zástavní věřitel nebyl řádně poučen podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu tedy "nemá oporu v obsahu jednotlivých protokolů z jednání ve věci samé." Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu "změnil tak, že rozhodnutí Okresního soudu I. stupně ze dne 4.3.2011, vydané pod č.j.: 12 EXE 21/2010-39 potvrzuje a odvolání zástavního věřitele jako nedůvodné zamítá".

Zástavní dlužník 3), který nepodal dovolání proti usnesení odvolacího soudu, uvedl, že se "zcela ztotožňuje" s dovoláním zástavních dlužníků 1) a 2) a že "nemá víc, co by ve věci dále uvedl".

Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud dovolání zástavních dlužníků 1) a 2) odmítl. Souhlasí s názorem odvolacího soudu v tom, že nebyl v řízení před soudem prvního stupně řádně poučen podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu při prokazování skutečností týkajících se uzavření zástavní smlouvy a její perfekce o tom, aby svá tvrzení doplnil, přesto však soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně uzavírání smlouvy. Zástavní věřitel souhlasí s názorem odvolacího soudu také v tom, že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně je neurčitý, ovšem "samotnou formu rozhodnutí nepovažuje za problematickou, neboť soud v opravném řízení musí posuzovat rozhodnutí zejména podle jeho obsahu".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání zástavních dlužníků 1) a 2) proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkami, zda je dovolání přípustné a v jakém rozsahu bylo usnesení odvolacího soudu dotčeno dovoláním zástavních dlužníků.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.)

Odvolací soud v projednávané věci zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - z důvodu procesních pochybení a pro nepřezkoumatelnost, neboť soud prvního stupně použil chybnou formu rozhodnutí, nesprávně označil účastníky řízení, formuloval v rozporu se zákonem výrok svého rozhodnutí, nezdůvodnil řádně, proč dovodil, že "nebyly dodrženy veškeré náležitosti procesu kontraktace" při uzavření zástavních smluv, a zamítl žalobu pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, aniž by zástavnímu věřiteli poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst.1 a 3 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud uvedené otázky procesního práva posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že některé z těchto otázek dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání zástavních dlužníků 1) a 2) je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (srov. § 242 odst.1 o.s.ř.). Dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu, v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§ 91 odst.2 o.s.ř.), třebaže dovolání podal jen některý z účastníků, jakož i tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. § 242 odst.2 o.s.ř.).

V projednávané věci zástavní věřitel požaduje k uspokojení své pohledávky (z titulu půjčky a smluvní pokuty) nařízení prodeje celkem tří zástav, z nichž první (označená jako "dům - rod. dům, postavený na parcele č. 856/1, parcely č. 856/1 o výměře 217 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, parcely č. 856/2 o výměře 142m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, způsob využití - společný dvůr, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 1606 pro k.ú. L. u H., obec L.") je ve vlastnictví zástavních dlužníků 1) a 2), druhá (označená jako "parcela č. 857/1 o výměře 791 m 2 - orná půda, způsob ochrany - zemědělský půdní fond, zapsaná u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 1642 pro k.ú. L. u H., obec L.") je ve vlastnictví zástavní dlužnice 1) a třetí (označená jako "byt - č. jednotky 3562/43 v budově - bytový dům, postavené na parcele st. č. 5779/1 a parcele st. č. 5779/2, se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku v rozsahu 6761/349042, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Hodonín na LV č. 16892 pro k.ú. a obec H.", je ve vlastnictví zástavního dlužníka 3). Zástavní dlužníci 1) a 2) jsou subjektivně legitimováni k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu potud, pokud jím bylo rozhodováno o nařízení prodeje těch zástav, které jsou v jejich vlastnictví (spoluvlastnictví), a v tomto smyslu také dovolání podali. V části, v níž bylo odvolacím soudem rozhodováno o nařízení prodeje zástavy ve vlastnictví zástavního dlužníka 3), nebylo usnesení odvolacího soudu dotčeno, neboť nejde o společnou povinnost, o níž by muselo být rozhodnuto vůči všem zástavním dlužníkům (jako tzv. nerozlučným společníkům), nejedná se ani o případ, v němž by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání mezi všemi zástavními dlužníky a nejde ani o jiný případ, v němž by dovolací soud nebyl ve smyslu ustanovení § 242 odst.2 o.s.ř. vázán rozsahem dovolání podaným zástavními dlužníky 1) a 2). V části, v níž se týká nařízení prodeje zástavy ve vlastnictví zástavního dlužníka 3), který, ačkoliv se "zcela ztotožnil" s dovoláním zástavních dlužníků 1) a 2), dovolání nepodal, proto usnesení odvolacího soudu není předmětem dovolacího řízení.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto ve vztahu k zástavním dlužníkům 1) a 2), které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Řízení o odvolání zástavního věřitele podaném proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4.3.2011 č.j. 12 EXE 21/2010-39 se i v době po 1.1.2013 řídí - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 4 zákona č. 404/2012 Sb. - zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2012 (dále jen "OSŘ"). Řízení o soudním prodeji zástavy, které bylo zahájeno žalobou podanou v době do 31.12.2013, se i nadále posuzuje - jak je zřejmé z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013.

Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Podle ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o.s.ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v odst.1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.

Podle ustanovení § 200za odst. 3 o.s.ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák."); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. § 155 odst.1 větu druhou obč. zák.), kterým jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním (srov. § 121 odst.3 obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).

Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy (jako jedno z řízení upravených v občanském soudním řádu) není sporem a ani řízením nalézacím nebo vykonávacím (exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před soudem (z pohledu ustanovení § 2 o.s.ř. jde o "jinou právní věc"), jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst.1 obč. zák. - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale teprve ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o.s.ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 odst.1 o.s.ř. Judikatura soudů proto již dříve mimo jiné dovodila, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy (§ 267 odst.1 o.s.ř.), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou (smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus zástavního práva - jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 161 odst.1 obč. zák. anebo v jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011); uvedené platí obdobně, je-li dovozováno, že zástavní smlouva (smlouva o zřízení zástavního práva) nebyla uzavřena (nestala se "perfektní"). To, že důvod neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) nebo nedostatek její "perfektnosti" vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti nebo uzavření smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř., neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným tvrzením.

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že odvolací soud se (nadbytečně a nesprávně) zabýval tím, zda jsou přezkoumatelné závěry soudu prvního stupně o tom, že "nebyly dodrženy veškeré náležitosti procesu kontraktace" při uzavření zástavních smluv, a zda bylo poskytnuto zástavnímu věřiteli za řízení před soudem prvního stupně poučení podle ustanovení § 118a odst.1 a 3 o.s.ř., neboť pro právní posouzení projednávané věci nebyly tyto otázky procesního práva významné (relevantní).

Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je v občanském soudním řádu vybudováno na apelačním principu. Pro apelační systém je příznačné, že dává přednost takovému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje nebo mění, neboť ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně smí odvolací soud přistoupit, jen jestliže je nepochybné, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné (a nemůže být proto podle ustanovení § 219 OSŘ potvrzeno), nebo jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně nebo řízení mu předcházející jsou natolik vadné, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být podle ustanovení § 220 OSŘ změněno. Důvody, pro které odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně (a které tedy neumožňují ani potvrzení, ani změnu rozhodnutí soudu prvního stupně), jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení § 219a OSŘ.

Odvolací soud zruší (mimo jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou-li tu jiné vady (tj. jiná vada, než která spočívá ve zmatečnosti nebo v tom, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení, že rozhodoval věcně nepříslušný soud, že rozhodoval vyloučený soudce, popřípadě že soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava [srov. § 219a odst.1 písm.a) OSŘ], nebo není-li rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů [§ 219a odst.1 písm.b) OSŘ].

Protože odvolací soud smí zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu "jiné vady" jen tehdy, nemohla-li být za odvolacího řízení zjednána náprava, je odvolací soud povinen pokusit se nejprve zjištěnou "jinou vadu", k níž došlo za řízení před soudem prvního stupně, napravit tím, že vlastním procesním úkonem odstraní pochybení soudu prvního stupně, které vedlo k vadě řízení, nebo že sám provede soudem prvního stupně chybně učiněný úkon. Náprava nemohla být za odvolacího řízení - z pohledu ustanovení § 219a odst.1 písm.a) OSŘ - zjednána zpravidla tehdy, není-li to objektivně vzato v odvolacím řízení možné nebo nedovoluje-li to právní úprava odvolacího řízení. Zvláštní právní úprava platí ve vztahu k vadě řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně neposkytl účastníkům řízení poučení podle ustanovení § 118a odst.1, 2 nebo 3 o.s.ř.; porušení těchto ustanovení soudem prvního stupně je totiž - jak vyplývá z ustanovení § 213b odst.2 OSŘ - vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu.

Odvolací soud tedy v projednávané věci nedůvodně vytýkal soudu prvního stupně to, že neposkytl zástavnímu věřiteli poučení podle ustanovení § 118a odst.1 a 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že potřeba uvést další tvrzení a důkazy nevyplynula z odlišného právního posouzení věci, odvolací soud - měl-li za to, že zástavního věřitele je vskutku potřeba poučit podle ustanovení § 118a odst.1 a 3 o.s.ř. - byl povinen potřebné poučení poskytnout sám (srov. § 213b odst.1 OSŘ).

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že není správné (v souladu se zákonem) formulovat výrok rozhodnutí soudu pouhým odkazem na obsah žalobního návrhu slovy "žalobě se vyhovuje" nebo "žaloba se zamítá" (srov. například Směrnice o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně, které byly uveřejněny pod č. V ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2006 sp. zn. 22 Cdo 942/2006). Nicméně, tato vada nemůže být (bez dalšího) důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, může-li být za odvolacího řízení zjednána náprava; takový postup za odvolacího řízení je nepochybně možný, například tím, že odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit také v tom, že soud prvního stupně měl správně o žalobě zástavního věřitele na nařízení prodeje zástavy rozhodnout podle ustanovení § 200z odst.3 o.s.ř. formou usnesení a že účastníky řízení o soudním prodeji zástavy jsou podle ustanovení § 200y odst.2 o.s.ř. zástavní věřitel a zástavní dlužník. Chybná forma rozhodnutí soudu prvního stupně a zákonu neodpovídající označení účastníků řízení jsou sice vadou, nikoliv však takovou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně.

Odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně - jak uvedeno již výše - tehdy, není-li přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze přezkoumat, nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.

Judikatura soudů již dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, který byl uveřejněn pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).

V projednávané věci je z obsahu odvolání zástavního věřitele proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4.3.2011 č.j. 12 EXE 21/2010-39 nepochybné, že odvolatel - navzdory určitým nejasnostem v odůvodnění rozsudku - nepochybně věděl, jak soud prvního stupně rozhodl a proč jeho žalobu zamítl. Protože nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly (nemohly být) na újmu práv odvolatele, není možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nesrozumitelné, a že by proto mělo být zrušeno.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není [v části týkající se zástavních dlužníků 1) a 2)] v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení v dovoláním dotčené části podle ustanovení § 243e odst.1 o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243e odst.2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst.1 a § 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. října 2014

JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu