21 Cdo 3466/2011
Datum rozhodnutí: 06.09.2012
Dotčené předpisy: § 200y o. s. ř., § 165 odst. 1 obč. zák., § 165 odst. 2 obč. zák.




21 Cdo 3466/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Apston Capital Limited se sídlem v Dublinu 2, Windmill Lane, Hannover Building, 4th Floor, Irsko, identifikační číslo 408579, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, proti žalovaným 1) L. M. a 2) E. M. , oběma zastoupeným JUDr. Kateřinou Tráge Šťastnou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého tř. č. 33, o 2,129.645,69 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 43/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2010 č.j. 47 Co 345/2009-110, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kateřiny Tráge Šťastné, advokátky se sídlem v Brně, Palackého tř. č. 33.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu Brno - venkov dne 11.2.2008, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 2,129.645,69 Kč spolu s 12% p.a. úrokem z částky 890.451,62 Kč od 31.8.2006 do zaplacení, s 13% p.a. úrokem z prodlení z částky 890.451,62 Kč od 31.8.2006 do zaplacení a 25% p.a. úrokem z prodlení z částky 534.150.87 Kč od 31.8.2006 do zaplacení s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, to je "budovy Šlapanice č. p. 1560 na parc. č. 2756/6 a pozemků parc. č. 2756/6 a parc. č. 2756/33, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 2477 pro k. ú. Šlapanice u Brna, obec Šlapanice, Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno - venkov". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že její právní předchůdkyně Komerční banka, a.s. poskytla dlužníkům JUDr. L. B. a Mgr. E. B. podle smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 10.2.1997 č. 6722001707 úvěr ve výši 1,000.000,- Kč a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaných, zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 10.2.1997 č. 67220017072. Předmětná pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17.6.2004 postoupena z Komerční banky, a.s. na Českou konsolidační agenturu, která ji dále smlouvou ze dne 17.4.2007 převedla na žalobkyni. Pohledávka zajištěná zástavním právem je po splatnosti a nebyla dosud ani zčásti uhrazena.

Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 20.4.2009 č.j. 7 C 43/2008-91 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně "náklady řízení v plné výši částkou 125.033,- Kč k rukám zástupce žalovaných". Soud prvního stupně po zjištění, že právo na uspokojení ze zástavy vzniklo zástavnímu věřiteli dne 25.3.2001, dovodil, že žaloba na zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, by byla přípustná, jen kdyby právo na uspokojení ze zástavy vzniklo v době do 31.8.1998. Vzhledem k tomu, že splatnost pohledávky včetně příslušenství nastala až dne 25.3.2001, měla žalobkyně jako zástavní věřitel postupovat "v souladu s ustanovením § 165 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001 do 31.12.2001 a v návaznosti na to odpovídající procesní úpravu". Soud nepoučoval žalobkyni o nutné změně žalobního petitu, neboť "toto poučení by přesáhlo rámec poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 1 až 6, § 43 a § 118a o.s.ř.".

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.10.2010 č.j. 47 Co 345/2009-110 změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobkyně je povinna "nahradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení" ve výši 13.140,- Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Pumprly; ve věci samé jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna "nahradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady odvolacího řízení" ve výši 6.210,- Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Pumprly. Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvého stupně, že žalobkyně požadovala v rozporu s hmotným právem vydání rozhodnutí, jímž by zástavním dlužníkům bylo uloženo zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem s tím, že zástavní věřitel je oprávněn domáhat se jejího uspokojení pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí, ačkoli správně měla navrhnout nařízení soudního prodeje zástavy ve smyslu ustanovení § 200y a násl. o.s.ř., která odrážejí změnu v hmotněprávní úpravě účinnou od 1.1.2001. Soudu prvního stupně přisvědčil také v tom, že poučení žalobkyně o nesouladu žalobního petitu s hmotným právem by bylo nepřípustným hmotněprávním poučením.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se zamítnutím žaloby za stavu, kdy byly v žalobě vylíčeny všechny rozhodné skutečnosti a k uvedeným tvrzením označeny "relevantní důkazy". Soudům obou stupňů vytýká, že ji poté, co z provedeného dokazování vyplynulo, že nárok na uspokojení ze zástavy vznikl po 1.9.1998, nepoučily ve smyslu ustanovení § 5 o.s.ř. o tom, že uplatněný nárok na realizaci zástavního práva má být v petitu žaloby slovně vyjádřen jinak, to je prostřednictvím soudního prodeje zástavy. Domnívá se, že nedůvodnost žaloby lze konstatovat pouze tehdy, když nárok uplatněný žalobou není dán, ale nikoli tehdy, kdy žalobkyně pro svůj hmotněprávní nárok zvolí podle názoru soudu nesprávný procesní rámec. Soud je sám oprávněn zasáhnout do petitu žaloby formulací výroku rozsudku jinými slovy, jestliže má k dispozici veškerá relevantní tvrzení a důkazy, případně poučit žalobce o tom, že jeho nárok má být v petitu žaloby slovně vyjádřen jinak. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Ztotožnili se závěrem soudů obou stupňů v tom, že žaloba byla podána v rozporu s hmotným právem. Poučení soudu nepřicházelo v tomto případě v úvahu, protože žaloba obsahovala všechny stanovené náležitosti a byla srozumitelná a určitá.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm. b) o.s.ř., a že - jak vyplývá již ze znění ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. - k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno, že zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 10.2.1997 a bylo vloženo do katastru nemovitostí rozhodnutím s právními účinky vkladu ke dni 17.2.1997; pohledávka zástavního věřitele za dlužníky JUDr. L. B. a Mgr. E. B. zajištěná tímto zástavním právem se stala splatnou dne 25.3.2001.

Podle ustálené judikatury soudů se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem řídí i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998, bylo-li zástavní právo zřízeno v době od 1.1.1992 do 31.8.1998 a vzniklo-li v této době také právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; v případě, že právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1.9.1998, řídí se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době od 1.1.1992 do 31.8.1998, právní úpravou účinnou od 1.1.2002, ledaže by se zástavní věřitel domáhal nařízení prodeje zástavy žalobou (návrhem) podanou u soudu v době od 1.9.1998 do 31.12.2001 (srov. právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy podle zjištění soudů dne 25.3.2001 a že se žalobkyně nedomáhala uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.12.2001, soudy obou stupňů správně dovodily, že tento nárok se řídí právní úpravou účinnou ode dne 1.1.2002 (ustanovení § 165 odst. 1 a 2 občanského zákoníku) a realizuje se nikoli žalobou na zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem (s tím, že zástavní věřitel je oprávněn domáhat se jejího uspokojení z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí), ale ve smyslu ustanovení § 165a občanského zákoníku žalobou na soudní prodej zástavy podle ustanovení § 200y, §200z a 200za o.s.ř.

Dovolatelka ostatně - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. Z vylíčení důvodů dovolání totiž plyne, že soudům vytýká, že jimi nebyla poučena "podle ustanovení § 5 o.s.ř. o tom, že žalobní petit neodpovídá uplatněnému hmotněprávnímu nároku". Protože se v žalobním návrhu (petitu) soustřeďuje závěr, jaký si žalobce vytvořil o svém hmotněprávním postavení vzhledem k právní normě, která podle jeho názoru upravuje sporný právní vztah, závěr o tom, zda může obstát (zda soud může takovému návrhu vyhovět), není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotněprávních norem. Žalobkyně se tak ve skutečnosti nedomáhá splnění poučovací povinnosti, uložené soudu v ustanovení § 5 o.s.ř., ale poučení o hmotném právu (o tom, že žalobní petit, který je jinak přesný, určitý a srozumitelný, neodpovídá hmotnému právu a že mu proto nelze vyhovět), které je v občanském soudním řízení po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. nepřípustné (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3.1.1996 sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 2 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 5, roč. 1996, nález Ústavního soudu ze dne 25.6.1997 sp. zn. I. ÚS 63/96, uveřejněný pod č. 82 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 8, roč. 1997, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2001 sp. zn. 29 Cdo 2494/99, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.12.1999 sp. zn. 25 Cdo 2524/98, který byl uveřejněno pod č. 87 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000). Bez ohledu na nepřípustnost poučení o hmotném právu nepředstavují námitky žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.. Kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu těchto dovolacích důvodů nemůže být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé po právní stránce.

S přihlédnutím k tomu, že právní názor odvolacího soudu vychází z ustálené judikatury soudů, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání žalobkyně přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolání žalobkyně proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátkou účelně vynaložené náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které sestávají z paušální odměny ve výši 13.000,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 13.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť zástupkyně žalovaných advokátka JUDr. Kateřina Tráge Šťastná v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázala, že by byla plátcem této daně. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.300,- Kč je povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalované v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. září 2012

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu