21 Cdo 346/2014
Datum rozhodnutí: 05.03.2015
Dotčené předpisy: § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2012




21 Cdo 346/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce doc. dr. Ing. A. P., Cchem, MRSC, Ph.D. , zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21, proti žalované Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Branišovská č. 1645/31A, IČO 60076658, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 239/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. srpna 2013, č. j. 19 Co 1534/2013-104, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Dopisem ze dne 23. 4. 2012 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, neboť se jakožto zaměstnanec se sjednaným druhem práce docent stal nadbytečným. Zaměstnavatel (žalovaná) totiž pro akademický rok 2012/2013 a akademické roky následující rozhodl za účelem zvýšení efektivnosti vynakládaných prostředků a s ohledem na nutnost hledání úspor, při snížených rozpočtových zdrojích, o zajištění výuky žalobcem doposud vyučovaného předmětu Chemie 1 a Chemie 2 prostřednictvím pracovníků a zařízení Zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Uvedený dopis žalobce převzal dne 23. 4. 2012 a dopis stejného obsahu datovaný dnem 26. 4. 2012 byl žalobci doručen dne 3. 5. 2012.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisy ze dne 23. 4. 2012 (doručeným žalobci téhož dne) a ze dne 26. 4. 2012 (doručeným žalobci dne 3. 5. 2012) jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jej žalovaná v rámci podané výpovědi z pracovního poměru nedostatečně seznámila s organizačním rozhodnutím, na základě kterého se stal nadbytečným, a že s ohledem na široce sjednaný druh práce v pracovní smlouvě se nestal nadbytečným, neboť v minulosti zajišťoval výuku i jiných předmětů; jeho nadbytečnost v souvislosti s přijatým opatřením se měla týkat pouze výuky předmětů Chemie 1 a Chemie 2 .

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 4. 2013, č. j. 17 C 239/2012-69, určil, že výpověď žalované z pracovního poměru uzavřeného na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 6. 2003 ze dne 23. 4. 2012 doručená žalobci dne 23. 4. 2012 a výpověď žalované z pracovního poměru uzavřeného na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 6. 2003 ze dne 26. 4. 2012 doručená zaměstnanci dne 3. 5. 2012 jsou neplatné; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15.915,- Kč k rukám právní zástupkyně žalobce. Vyšel z toho, že žalovaná (děkanka Zdravotně sociální fakulty) učinila rozhodnutí o tom, že se přesouvá výuka předmětů Chemie 1 a Chemie 2 ze Zdravotně sociální fakulty na Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity, že se jedná o rozhodnutí organizační povahy, jehož platnost není oprávněn soud přezkoumávat (přezkoumávat může pouze to, zda k takovému rozhodnutí došlo), a že není podstatné, zda rozhodnutí o organizační změně bylo přímo v přijaté podobě oznámeno zaměstnanci, ale že postačí, byl-li s ním seznámen ve výpovědi z pracovního poměru. Jako neplatnou posoudil dohodu mezi účastníky ze dne 19. 5. 2011, jíž byla ujednána možnost žalované měnit jednostranně výši pracovního úvazku žalobce, neboť tato dohoda sama o sobě nebyla ujednáním o kratší pracovní době ve smyslu ustanovení § 79 a 80 zák. práce. Uzavřel, že, jsou-li dohoda o snížení úvazku žalobce a následné jednostranné snížení úvazku žalovanou neplatné, absentuje-li rozhodnutí děkanky, že bude snížen počet zaměstnanců Zdravotně sociální fakulty tak, že se ruší místo docenta zastávané žalobcem, a neuvádí-li výpověď z pracovního poměru, že se v rozhodnutí děkanky o přesunu předmětů Chemie 1 a Chemie 2 na Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity jedná jen o část pracovních úkolů vykonávaných žalobcem, ohledně kterých by se měl stát nepotřebným, jedná se o neplatnou výpověď z pracovního poměru.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 8. 2013, č. j. 19 Co 1534/2013-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 24.748,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Hájka. Vyšel z toho, že žalovaná (děkanka Zdravotně sociální fakulty) přijala dne 3. 4. 2012 rozhodnutí o tom, že předměty Chemie 1 a Chemie 2 od příštího akademického roku budou zajišťovány Zemědělskou fakultou Jihočeské univerzity, přičemž účinnost této změny měla nastat ke dni 1. 7. 2012. Žalovaná tak nerozhodla o snížení stavu zaměstnanců, ale o jiné organizační změně, a to přesunu výuky předmětu Chemie 1 a Chemie 2 ze Zdravotně sociální fakulty na Zemědělskou fakultu žalované. Teprve důsledkem tohoto rozhodnutí o organizační změně byla nadbytečnost žalobce jako zaměstnance, jehož náplní práce byla právě výuka předmětu Chemie 1 a Chemie 2 . Za nesprávný považoval názor soudu prvního stupně, že ve výpovědi z pracovního poměru mělo být uvedeno, že se žalobce stal pro žalovanou nadbytečným jen pro určitou část jím vykonávané práce, a to v rozsahu 0,25 násobku stanovené týdenní pracovní doby představovaného výukou předmětu Chemie 1 a Chemie 2 , neboť nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže na základě rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací. Jako nedůvodnou posoudil námitku žalobce, že výpověď z pracovního poměru je neplatná z toho důvodu, že rozhodnutí o organizační změně ve skutečnosti nebylo přijato. V řízení nebylo zjištěno ani žalobcem prokázáno, že by rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně ze dne 3. 4. 2012 byly od počátku sledovány jiné cíle než zvýšení efektivnosti vynakládání prostředků s ohledem na nutnost hledání úspor při snížených rozpočtových zdrojích; pouhé tvrzení žalobce, že důvodem výpovědi měla být skutečnost, že se žalobce proti žalované domáhal v jiném řízení zaplacení náhrady mzdy, pro takový závěr nesvědčí .

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil náležitosti organizačního rozhodnutí podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce, když stanovil, že z organizačního rozhodnutí nemusí vyplývat úmysl zaměstnavatele týkající se snížení počtu zaměstnanců, natož pak nadbytečnost samotného dovolatele, a že plně postačuje, že v daném organizačním rozhodnutí je uvedeno, že se přesouvá výuka předmětu Chemie 1 a Chemie 2 ze Zdravotně sociální fakulty na Zemědělskou fakultu . Domnívá se, že takto formulované organizační rozhodnutí nezakládá příčinnou souvislost mezi jeho přijetím a nadbytečností dovolatele. Nesouhlasí ani s tím, že účinnost přijatého organizačního rozhodnutí měla nastat již 1. 7. 2012, když z textu výpovědi z pracovního poměru vyplývá, že měla nastat pro akademický rok 2012/2013, což je od 1. 9. 2012. Je totiž nutné právně posoudit , zda v případě pracovníků ve školství může být účinnost posunuta k 1. 7., tedy k začátku prázdnin a k době, kdy pořád trvá starý akademický rok. Domnívá se dále, že, spočívá-li odpadnutý výkon práce pouze v neodučení 2 hodin daného předmětu, tedy 8 hodin měsíčně a tudíž nadbytečnost nastala v necelých 10 % pracovního poměru, nelze v takovém případě shledat nadbytečnost zaměstnance. Konečně je přesvědčen, že přijetím organizačního rozhodnutí bylo sledováno naprosto něco jiného, což vyplývá i ze skutečnosti, že žalovaná musela být při přijímání předmětného organizačního rozhodnutí ovlivněna tím, že se dne 28. 3. 2012 na jednání u Okresního soudu v Českých Budějovicích ve věci neplatného zkrácení pracovního poměru dozvěděla od okresního soudu z důvodu předvídatelnosti rozhodnutí, že rozhodnutí o zkráceném pracovním úvazku je neplatné, a z toho, že k přesunu výuky jiné chemie, která je u žalované vyučována, nedošlo a ta je nadále zaměstnanci žalované vyučována. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při posuzování otázky příčinné souvislosti mezi organizačním opatřením zaměstnavatele a nadbytečností zaměstnance se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 4. 2012, která mu byla doručena dne 23. 4. 2012, a obsahově shodné výpovědi z pracovního poměru datované dnem 26. 4. 2012, která mu byla doručena dne 3. 5. 2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2012, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není vždy podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců u zaměstnavatele. Celkový počet zaměstnanců se v souvislosti s realizací organizačního opatření může i zvýšit, a to tehdy, bylo-li organizační opatření zaměřeno na změnu ve složení zaměstnanců z hlediska jejich profesí a kvalifikace. Zaměstnavatelům zákon uvedeným způsobem umožňuje, aby regulovali počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.

Námitky dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil náležitosti organizačního rozhodnutí podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce a význam odpadnutého výkonu práce a že přijetím organizačního rozhodnutí bylo žalovanou sledováno naprosto něco jiného , nemohou správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit, neboť uvedené otázky posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího osudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1999, pod č. 11 k otázce významu právní kvalifikace výpovědního důvodu zaměstnavatelem, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29 k otázce výkladu výpovědi z pracovního poměru, rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, které bylo uveřejněno pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, podle něhož je zaměstnanec nadbytečným též tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54, roč. 2005, ve vztahu k posouzení důvodů přijetí rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně).

Zaměstnanec nemusí být vždy nadbytečným již v době podání výpovědi [srov. dikci ustanovení § 52 písm. c) zák. práce stane-li se zaměstnanec nadbytečným ]. Protože platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. § 4 zák. práce a § 34 a § 35 odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013), rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o organizačních změnách, které má za následek nadbytečnost konkrétního zaměstnance, musí být přijato před podáním výpovědi.

Z toho, že zaměstnanec nemusí být nadbytečným již v době podání výpovědi, nelze dovozovat, že by zaměstnavatel mohl vždy přistoupit k podání výpovědi bezprostředně po přijetí rozhodnutí o organizační změně. Má-li být takové rozhodnutí skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn. V případě, že by pracovní poměr skončil dříve (před tím, než se u zaměstnavatele příslušné organizační změny skutečně realizovaly), totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže pracovní poměr skončí na základě výpovědi dané podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá to samozřejmě na platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o organizační změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 54).

I když si odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku) byl zmíněného předpokladu vědom, důsledně při posuzování otázky vztahu přijatého organizačního opatření ke dni, kdy se zaměstnanec stane skutečně nadbytečným, neposuzoval. Jak vyplývá z výpovědi z pracovního poměru, měl se žalobce stát nadbytečným v důsledku organizačního opatření, jež bylo přijato pro akademický rok 2012/2013 a akademické roky následující . Již z toho je zřejmé, že se žalobce nemohl v důsledku tohoto opatření stát nadbytečným již v akademickém roce 2011/2012; pro tento akademický rok organizační opatření, jehož se žalovaná dovolává ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 4. 2012, přijato nebylo. Na tom nic nemůže změnit ani tvrzení žalované (děkanky Zdravotně sociální fakulty) navíc v tomto směru rozporuplné - o tom, že přijaté organizační opatření mělo nabýt účinnosti (stát se účinným) jindy než s počátkem akademického roku 2012/2013 (ke dni 1. 7. 2012), neboť je v jasném rozporu s obsahem přijatého organizačního opatření (že se přesouvá výuka předmětů Chemie 1 a Chemie 2 ze Zdravotně sociální fakulty na Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity pro akademický rok 2012/2013 a akademické roky následující ); výuka začíná až s počátkem příslušného akademického roku.

Pak ovšem nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu, že by podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 4. 2012 měl pracovní poměr žalobce skončit v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn. Ta ve skutečnosti nastala se začátkem akademického roku 2012/2013 (nikoli ke dni 1. 7. 2012).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226, § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. března 2015


JUDr. Mojmír Putna předseda senátu