21 Cdo 3447/2011
Datum rozhodnutí: 22.01.2013
Dotčené předpisy: § 200z odst. 1 o. s. ř., § 200z odst. 2 o. s. ř., § 156 odst. 2 obč. zák., § 37 odst. 1 obč. zák., § 35 odst. 2 obč. zák.




21 Cdo 3447/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavní věřitelky NEWCOLLECTORS, a.s. se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Švédská č. 1010/15, IČO 27226611, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Švédská č. 1010/15, proti zástavní dlužnici E. Č. , zastoupené JUDr. Lubomírem Lukšíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Hlavní třída č. 1023/55, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 280/2010, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2011 č.j. 8 Co 163/2011-82, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9.12.2010 č.j. 12 C 280/2010-33 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 2.8.2010 domáhala, aby byl k uspokojení její pohledávky ve výši 2.956.677,12 Kč za dlužníky E. a J. P. nařízen prodej zástavy, a to "pozemku parc. č. o výměře 21.120 m 2 , ovocný sad, pozemku parc.č. o výměře 47 m 2 , zahrada, pozemku parc. č. o výměře 595 m 2 , ovocný sad, pozemku parc. č. o výměře 3.074 m 2 , ovocný sad, pozemku parc. č. o výměře 29.687 m 2 , lesní pozemek, pozemku parc.č. o výměře 7.390 m 2 , lesní pozemek a pozemku parc.č. o výměře 293 m 2 , lesní pozemek, které se nacházejí v katastrálním území Odry a obci Odry a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Nový Jičín, na LV č.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 25.7.2001 byla uzavřena mezi Českomoravskou hypoteční bankou, a.s. a J. a E. P. smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru reg.č. 3700/031354-01/01/01-001/00/R, na základě níž byl dlužníkům poskytnut úvěr ve výši 1.685.825,- Kč, že dne 25.11.2003 byli dlužníci bankou vyzvání k okamžitému splacení závazku vůči bance, který ke dni 24.11.2003 činil částku 1.765.844,08 Kč, že rozhodce JUDr. W. F. vydal dne 30.3.2004 rozhodčí nález sp. zn. R 6/04, kterým uložil dlužníkům povinnost zaplatit bance společně a nerozdílně částku 1.685.825,-Kč spolu s příslušenstvím a který nabyl právní moci dne 4.5.2004 a je vykonatelný, a že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7.12.2005 byla tato pohledávka postoupena zástavní věřitelce. Dne 12.9.2008 byla mezi zástavní věřitelkou a zástavní dlužnicí uzavřena zástavní smlouva k zajištění pohledávky ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg.č. 3700/031354-01/01/01-001/00/R ze dne 25.7.2001, na základě které bylo do katastru nemovitostí vloženo zástavní právo k předmětným nemovitostem. Protože pohledávka dosud nebyla zaplacena, navrhla zástavní věřitelka soudní prodej zástavy.

Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 9.12.2010 č.j. 12 C 280/2010-33 žalobu zamítl a rozhodl, že zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavní dlužnici na náhradě nákladů řízení 10.774,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Lukšíka. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 12.9.2008 je absolutně neplatná, neboť neobsahuje "dostatečně určitý projev vůle v tom směru, jaká pohledávka je zajištěna". Pohledávku lze totiž mít za řádně označenou jen tehdy, je-li v zástavní smlouvě "charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění a aby ji nebylo možné zaměnit s pohledávkou jinou". V zástavní smlouvě ze dne 12.9.2008 je však pohledávka identifikována jako "pohledávka ve výši 419.709,- Kč s příslušenstvím jež vznikla ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg.č. 3700/031354-01/01/01-001/00/R ze dne 25.7.2001", přičemž v identifikaci pohledávky "naprosto absentuje označení osoby věřitele a osoby dlužníka"; zástavní smlouva ze dne 12.9.2008 je tedy absolutně neplatná z důvodů neurčitosti v označení zajištěné pohledávky.

K odvolání zástavní věřitelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20.5.2011 č.j. 8 Co 163/2011-82 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že zástavní věřitelka je povinna zaplatit zástavní dlužnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokáta JUDr. Lubomíra Lukšíka. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu její neurčitosti, neboť "pohledávka, kterou má zástava zajišťovat, je označena zcela neurčitě a nekonkrétně, když v zástavní smlouvě je uvedeno pouze číslo smlouvy, ze které má pohledávka vyplývat, přičemž není zřejmé, kdo je věřitelem pohledávky, kdo je dlužníkem".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání. Nesouhlasí s názorem soudů, že by zástavní smlouva byla absolutně neplatným právním úkonem, a dovozuje, že soudy měly zkoumat pouze to, zda zástavní věřitelka doložila zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem, když navíc postačí, pokud tyto skutečnosti budou v řízení listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Zástavní věřitelka je přesvědčena o tom, že splnila všechny zákonem předpokládané podmínky, aby v řízení o soudním prodeji zástavy jí mohlo být vyhověno, neboť doložila zástavní smlouvu a výpisem z katastru nemovitostí doložila vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Zástavní věřitelka je přesvědčena, že soudy zkoumaly platnost či neplatnost zástavní smlouvy nad rámec zákonných ustanovení § 200y a násl. o.s.ř. Zástavní věřitelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zástavní dlužnice navrhla, aby dovolací soud dovolání zástavní věřitelky odmítl nebo zamítl, neboť dle jejího názoru je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s konstantní judikaturou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "občanského soudního řádu"), neboť napadené usnesení bylo vydáno v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].

Zástavní věřitelka dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavní věřitelky proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 občanského soudního řádu).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 občanského soudního řádu); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právních otázek, zda soud v řízení o soudním prodeji zástavy posuzuje platnost zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva), na základě které bylo zřízeno zástavní právo, a jak má být v zástavní smlouvě (ve smlouvě o zřízení zástavního práva) označena pohledávka, kterou zástava zajišťuje. Vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání zástavní věřitelky proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 občanského soudního řádu, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Podle ustanovení § 200z odst. 2 o.s.ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o.s.ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v odst. 1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.

Podle ustanovení § 200za odst. 3 o.s.ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. § 155 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 občanského zákoníku).

Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy (jako jedno z řízení upravených v občanském soudním řádu) není sporem a ani řízením nalézacím nebo vykonávacím (exekučním). Jde o zvláštní typ řízení před soudem (z pohledu ustanovení § 2 o.s.ř. jde o "jinou právní věc"), jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení § 165a odst. 1 občanského zákoníku - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o.s.ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 odst. 1 o.s.ř. Judikatura soudů proto již dříve mimo jiné dovodila, že právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy (§ 267 odst.1 o.s.ř.), se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou (smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus zástavního práva - jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 161 odst. 1 občanského zákoníku anebo v jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). To, že důvod neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř., neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným tvrzením.

Podle ustanovení § 156 odst.2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.

Podle ustanovení § 37 odst.1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst.2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě (smlouvě o zřízení zástavního práva) označena - jako jedna z jejích tzv. podstatných náležitostí - tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Vznikne-li pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu projevu vůle uvedeného v právním úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pouze v případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, lze právní úkon považovat za neplatný podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

V posuzovaném případě bylo v zástavní smlouvě ze dne 12.9.2008 ve vztahu k označení zajišťované pohledávky uvedeno, že zástavní právo se zřizuje "k zajištění pohledávky zástavního věřitele ve výši 419.709,- Kč s příslušenstvím vzniklé ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru reg. číslo 3700/031354-01/01/01-001/00/R ze dne 27.7.2001". I kdyby tímto způsobem zajišťovaná pohledávka nebyla označena dostatečně přesně, měly soudy vzít v úvahu, že smlouvu jakožto výsledek projevů vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy (na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem), a že za neplatnou lze pokládat jen takovou smlouvu, jejíž nejasnosti se nepodařilo odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle.

Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že zástavní smlouva ze dne 12.9.2008 je pro neurčitost označení zajišťované pohledávky neplatná (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku), aniž by byl učiněn pokus o odstranění nejasnosti zástavní smlouvy pomocí výkladu projevu vůle a aniž by vůbec pro výklad projevu vůle měly (mohly mít) zjištěny všechny potřebné skutečnosti, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 200z odst.1 o.s.ř., jim neumožňovala provést k objasnění takových skutečností dokazování. Dovolatelka tedy soudům právem vytýká, že soudy zkoumaly platnost či neplatnost zástavní smlouvy "nad rámec zákonných ustanovení § 200y a násl. o.s.ř.".

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Novém Jičíně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2013

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu