21 Cdo 3435/2009
Datum rozhodnutí: 05.01.2011
Dotčené předpisy: § 3 předpisu č. 62/1994Sb., § 21 předpisu č. 119/1992Sb., § 243 předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 3435/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky Ministerstva zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. 101/5 , proti žalovaným 1) Mgr. P. M., a 2) M. M., o 360.292,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 246/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 2. dubna 2009 č.j. 29 Co 78/2009-137, takto:

Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se žaloba vůči žalovanému 1) co do částky 215.165,- Kč s úroky z prodlení zamítá, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci soudní poplatek 5.810,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení v části, v níž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovaným částku 1.441,- Kč, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní zaplatili 360.292,- Kč s 8,5% úroky z prodlení od 19.10.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný 1) po úspěšném absolvování Diplomatické akademie MZV byl od 15.8.2001 dlouhodobě přeložen k výkonu práce v zahraničí na zastupitelský úřad v Helsinkách, přičemž předpokladem jeho přeložení bylo, že na témže zastupitelském úřadě bude zaměstnána (jako odborný referent) i jeho manželka žalovaná 2), která se zaměstnáním souhlasila a v tomto smyslu také dne 10.8.2001 uzavřela se žalobkyní pracovní smlouvu. Dne 1.9.2001 žalovaná 2) přicestovala do Helsinek, ale do práce bez udání důvodu nenastoupila, a žalovaný 1) následně nato dne 7.9.2001 oznámil svému vedoucímu, že práci na zastupitelském úřadě nemůže vykonávat a že se hodlá vrátit domů do České republiky. Protože své stanovisko přes veškerou snahu žalobkyně nezměnil, žalobkyni nezbyla v této bezvýchodné situaci jiná možnost , než že žalovaného 1) ke dni 19.10.2001 z funkce na zastupitelském úřadě v Helsinkách odvolala a ukončila jeho přeložení. Z důvodu předčasného ukončení výkonu práce v zahraničí požadovala po obou žalovaných, kteří jednali ve vzájemné shodě , aby jí zaplatili zbytečně vynaložené náklady v celkové výši 360.292,- Kč, které zahrnují vybavovací příplatek ve výši 35.670,- Kč, náklady za lékařské prohlídky ve výši 2.172,- Kč, paušální náhradu automobilu spolu se stravným a kapesným ve výši 12.870,- Kč, náklady na leteckou přepravu žalovaného 1) a jeho rodinných příslušníků do místa přeložení a nazpět spolu se stravným rodiny ve výši 52.145,- Kč, náklady na přepravu svršků do místa přeložení a nazpět ve výši 42.270,- Kč, nesplacenou zálohu náhrady zvýšených životních nákladů ve výši 90.911,- Kč a náhradu školného pro syna žalovaných ve výši 124.254,- Kč.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 10.9.2008 č.j. 16 C 246/2002-115 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaní jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci 14.410,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v souvislosti s přeložením žalobce do místa výkonu práce v zahraničí k zastupitelskému úřadu ČR v Helsinkách byla mezi žalobkyní a žalovaným 1) uzavřena dohoda o dlouhodobém přeložení do jiného místa výkonu práce, v níž bylo mimo jiné ujednáno, že tam žalovaného 1) bude doprovázet i jeho manželka žalovaná 2) a jejich dvě nezletilé děti, s tím, že pro případ, že by se některý z nich vrátil z místa výkonu práce na vlastní žádost bez zavinění žalobkyně v době před uplynutím 36 měsíců, se žalovaný 1) zavázal vrátit žalobkyni vynaložené finanční prostředky související s jeho cestou a pracovním zařazením na zastupitelském úřadu v Helsinkách. Protože v daném případě taková situace nastala (žalovaní ani přes snahu žalobkyně nezměnili své rozhodnutí o neprodleném ukončení výkonu práce a pobytu v zahraničí), soud prvního stupně dovodil, že za této situace jsou žalovaní povinni ve smyslu jak zmíněné dohody, tak i zákona č. 119/1992 Sb., nařízení vlády č. 62/1994 Sb. a směrnice žalobkyně ze dne 18.4.1997 č.j. 51.216/97-PAM, zaplatit žalobkyní vynaložené náklady související cestou a s pracovním zařazením žalovaného 1) v zahraničí, které žalobkyně uplatnila v žalobě a které řádně prokázala a doložila ; proto soud žalobě jako důvodně podané vyhověl, když neshledal důvody nezákonného jednání žalobkyně anebo důvody výkonu práv žalobkyně v rozporu s dobrými mravy .

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2.4.2009 č.j. 29 Co 78/2009-137 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) zamítl, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) tento rozsudek potvrdil v části žalobě vyhovující ohledně částky 145.127,- Kč s úroky z prodlení a ohledně dalších 215.165,- Kč s úroky z prodlení tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 2.880,- Kč a že žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci soudní poplatek ve výši 5.810,- Kč. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 2) není v daném sporu pasivně věcně legitimována, neboť na zastupitelský úřad v Helsinkách - byť zde měla na základě pracovní smlouvy uzavřené se žalobkyní vykonávat funkci odborného referenta - odcestovala pouze jako rodinný příslušník žalovaného 1), který měl se žalobkyní uzavřenou dohodou z července 2001 o tom, zda a za jakých podmínek bude muset žalobkyni vrátit v této dohodě specifikované náklady , zatímco žalovaná 2) účastníkem této smlouvy nebyla ; proto v souladu s principem autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv žalovanému 1) nelze vnutit jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany . Zabývaje se dále opodstatněností uplatněných nároků ve vztahu k žalovanému 1) odvolací soud zdůraznil, že nesplacená záloha náhrady zvýšených životních nákladů ve výši 90.911,- Kč a náklady školného pro syna žalovaných ve výši 124.254,- Kč, jejichž vrácení se žalobkyně domáhá nad rámec výše zmíněné dohody, žalobkyně poskytla žalovanému 1) na základě ust. § 3 nař. vlády č. 62/1994 Sb. . Protože se žalovaný 1) nezavázal v dohodě uzavřené se žalobkyní v červenci 2001 tyto náklady vracet , a protože vrácení těchto nákladů není stanoveno právním předpisem , odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že tyto částky, včetně požadovaného příslušenství, nelze žalobkyni z uvedených důvodů přiznat. Oproti tomu právním důvodem pro vrácení vybavovacích výdajů poskytnutých žalovanému 1) ve formě vybavovacího příspěvku je kromě uzavřené dohody účastníků z července 2001 i sám právní předpis (směrnice žalobkyně), s níž byl žalovaný 1) seznámen , podle kterého je zcela nerozhodné, z jakého důvodu zaměstnanec předčasně ukončil pracovní poměr na zastupitelském úřadu , a proto je podle názoru odvolacího soudu opodstatněná žaloba na zaplacení jistiny ve výši 35.670,- Kč . Ohledně zbývajících nákladů vynaložených žalobkyní v souvislosti s pracovním zařazením žalovaného 1) v zahraničí v celkové výši 109.457,- Kč (zahrnujících náklady na lékařské prohlídky, paušál na auto, stravné a kapesné, letenky a stravné rodiny, náklady na přepravu svršků) odvolací soud dospěl k závěru, že k jejich vrácení za sjednaných podmínek se žalovaný 1) zavázal v dohodě uzavřené v červenci 2001, a protože jejich výše byla v řízení žalobkyní řádně doložena , je uplatněný nárok žalobkyně za situace, kdy se žalovaný 1) za daných okolností vrátil do České republiky nikoliv na základě jednostranného projevu vůle žalobkyně, ale na základě dohody účastníků o ukončení přeložení, k níž dal prvotní podnět , v tomto směru rovněž opodstatněný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu [do jeho měnícího výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 1)] podala žalobkyně dovolání. Namítala, že se zásadně neztotožňuje s názorem odvolacího soudu o tom, že vrácení nesplacené zálohy náhrady zvýšených životních nákladů ve výši 90.911,- Kč a nákladů na školné syna žalovaných ve výši 124.254,- Kč není stanoveno žádným právním předpisem. Dovolatelka trvá na tom , že, i když se jedná o náklady vynaložené žalobkyní podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. a v tomto předpise není žádným způsobem upraveno vracení nevyúčtovaných či nespotřebovaných záloh na cestovních náhradách, bylo toto upraveno v ust. § 21 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách . Kromě toho podle jejího názoru měl odvolací soud při svém rozhodování o vrácení uvedených částek přihlédnout také k ustanovení § 243 zák. práce, které upravuje vrácení bezdůvodného obohacení získaného zaměstnancem na úkor zaměstnavatele. Žalobkyně se domnívá, že, byla-li žalovanému 1) vyplacena záloha na náhradu zvýšených životních nákladů a zaplaceno školné za jeho syna a žalovaný 1) prakticky bezdůvodně ze zastupitelského úřadu Helsinky odcestoval a skončil pracovní poměr , je nutné na tyto náklady hledět jako na prospěch žalovaného 1) získaný plněním bez právního důvodu , který by existoval pouze ve chvíli, kdy by žalobce na ZÚ Helsinky setrval, jak se zavázal . Navíc žalobkyně považuje za zcela postačující uznání dluhu žalovaného 1) písemně učiněné na záznamu ze dne 19.10.2001 , a má rovněž za to, že jednání žalovaného 1) není v souladu s dobrými mravy, když odmítá shora uvedené de facto bez právního důvodu vyplacené částky uhradit . Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (skutková zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že žalovaný 1), který pracoval u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 11.1.2000 jako rada, byl na základě dohody o změně pracovní smlouvy s účinností od 15.8.2001 přeložen k dlouhodobému výkonu práce v zahraničí na zastupitelský úřad v Helsinkách; doprovázet ho měla manželka žalovaná 2) a synové T. a A. Po příjezdu do nového místa výkonu práce byla žalovanému 1) dne 16.8.2001 vyplacena záloha na náhradu zvýšených životních výdajů ve výši 17.100,- FIM. Dne 1.9.2001 za ním přicestovali jeho rodinní příslušníci a dne 5.9.2001 žalobkyně uhradila školné za 1. čtvrtletí školního roku 2001/2002 (včetně zápisného pro celý školní rok) na Mezinárodní (základní) škole, ročník IV. pro syna žalovaných T. v celkové výši 22.072,25 FIM. Z podnětu žalovaného 1) žalobkyně ke dni 19.10.2001 ukončila jeho přeložení u zastupitelského úřadu v Helsinkách a téhož dne žalovaný 1) odcestoval i s rodinou nazpět. Žalobkyně se touto žalobou mimo jiné domáhá (tyto nároky jsou předmětem dovolacího řízení), aby jí žalovaný 1) vrátil vyplacenou (nevyúčtovanou) zálohu na náhradu zvýšených životních nákladů ve výši (po přepočtu) 90.911,- Kč a zbytečně vynaložené náklady na školné (včetně zápisného) ve výši (po přepočtu) 124.254,- Kč.

Opodstatněnost uplatněných nároků, které jsou předmětem dovolacího řízení, je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k období, kdy žalobkyně dotčené částky vynaložila - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen zák. práce , podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (ve znění účinném do 31.12.2002), a podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí (ve znění účinném do 31.12.2001).

Podle zákona č. 119/1992 Sb. zaměstnanci vyslanému na pracovní cestu (i zahraniční pracovní cestu srov. § 10 cit. zákona) zásadně přísluší náhrada prokázaných jízdních výdajů, náhrada prokázaných výdajů za ubytování, stravné za podmínek dále stanovených, náhrada prokázaných nutných vedlejších výdajů a náhrada prokázaných jízdních výdajů za cesty k návštěvě rodiny do místa trvalého nebo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem předem dohodnutého pobytu rodiny [srov. § 4 písm. a) až e) cit. zákona]

Podle ustanovení § 24 cit. zákona vláda může v rozsahu své působnosti stanovit nařízením pro zaměstnance zaměstnavatelů, kteří jsou rozpočtovými nebo příspěvkovými organizacemi, i jiné náhrady související s pracovní cestou, jinými změnami místa výkonu práce, přijetím do zaměstnání a při přidělení výkonu práce v zahraničí.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., jež bylo vydáno na základě zmocnění uvedeného v § 24 zákona č. 119/1992 Sb., zaměstnanci rozpočtové nebo příspěvkové organizace, který má místo výkonu práce v zahraničí určeno jako pravidelné pracoviště (srov. § 1 cit. nařízení vlády), přísluší náhrada zvýšených životních nákladů od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí. Tato náhrada se poskytuje v měně stanovené v příloze k tomuto nařízení.

Podle ustanovení § 3 odst. 5 cit. nařízení pokud zaměstnanci vznikají mimořádné výdaje, protože děti nemají možnost v místě výkonu práce v zahraničí získávat bezplatné základní nebo střední vzdělání při zastupitelském úřadě České republiky nebo jiným způsobem získávat bezplatné vhodné základní nebo střední vzdělání v místě výkonu práce v zahraničí, zvýší se náhrada podle předchozích odstavců o částku účelně vynaložených výdajů podle odstavce 6.

Podle ustanovení § 3 odst. 6 cit. nařízení rozsah úhrady mimořádných výdajů podle odstavce 5 určí zaměstnavatel zaměstnanci na základě jeho písemné žádosti, doložené vyjádřením zastupitelského úřadu. Zaměstnavatel uhradí pouze prokazatelně vynaložené výdaje na zápisné, školné a zkušebné, popř. výdaje jim na roveň postavené. Výdaje na individuální nebo dodatečnou výuku, na školní učebnice a pomůcky, pojistné, školní úbor, stravu, dopravu do školy a zpět, za nepovinné lekce, za školní akce apod. zaměstnavatel nehradí.

Pracovněprávní předpisy zaměstnavateli rovněž umožňují, aby zaměstnanci na jeho žádost poskytl zálohu na kteroukoli s výše uvedených cestovních náhrad, a to do předpokládané výše této náhrady (srov. § 21 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb.). Při zahraniční pracovní cestě je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci zálohu v cizí měně v rozsahu a ve výši podle předpokládávané doby trvání a podmínek zahraniční pracovní cesty (srov. § 21 odst. 2 větu první cit. zákona). Zaměstnanec je poté povinen do deseti pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování pracovní cesty a též vrátit nevyúčtovanou zálohu (srov. § 21 odst. 3 cit. zákona). Nelze proto sdílet názor odvolacího soudu, že ze žádného právního předpisu nevyplývá nárok žalobkyně na vrácení vyplacené (nevyúčtované) zálohy na náhradu zvýšených životních nákladů, neboť opomíjí samotnou povahu zálohy (předdavku), která tím, že je poskytována ještě předtím, než vůbec vznikne nárok na peněžité plnění, na které je poskytnuta, vždy předpokládá její dodatečné vyúčtování.

Podle ustanovení § 243 odst. 1 zák. práce získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí je vydat. Podle ustanovení § 243 odst. 2 zák. práce bezdůvodným obohacením je prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu.

Prospěchem získaným bez právního důvodu se ve smyslu ustanovení § 243 odst. 2 zák. práce rozumí jednak plnění přijaté bez toho, aniž by pro toto plnění vůbec někdy vznikl právní důvod, a jednak plnění, které sice bylo původně přijato na základě právního důvodu, avšak tento právní důvod později odpadl. Soudní praxe v tomto směru vycházela již dříve z názoru, že, poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci zálohu na mzdu a ta potom není kryta další vykonanou prací tohoto zaměstnance, popřípadě je-li zjištěno, že nebyly splněny podmínky pro přiznání této složky mzdy, jde o plnění bez právního důvodu, jímž zaměstnanec získává bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 4. 1975, sp. zn. 5 Cz 13/1975, uveřejněný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1977, pod č. 32, anebo Zprávu občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ČSR o zhodnocení úrovně řízení a rozhodování soudů ve mzdových věcech ze dne 23. 4. 1979, sp. zn. Cpj 32/78, str.114, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č. 14). Ve smyslu uvedeného právního názoru, který - s ohledem na shodný charakter veškerých záloh - lze mutatis mutandis použít i v projednávané věci, jde tudíž o plnění bez právního důvodu, jímž zaměstnanec získává bezdůvodné obohacení, jestliže je zaměstnanci poskytnuta záloha na náhradu zvýšených životních nákladů v souvislosti s přidělením k výkonu práce v zahraničí a zaměstnanec tak jako v posuzované věci žalovaný 1) - poté práci v zahraničí nevykonává.

V této souvislosti je současně třeba mít na zřeteli, že povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor zaměstnavatele, zakotvená v ustanovení § 243 odst. 1 zák. práce, je ustanovením § 243 odst. 3 zák. práce podstatně modifikována ve prospěch zaměstnance. Spočívá-li totiž bezdůvodné obohacení zaměstnance v přijetí neprávem vyplacených částek, může - jak vyplývá z ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce - zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci jejich vrácení (a tedy vydání takto získaného bezdůvodného obohacení), jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty. Soudní praxe v těchto případech již v dřívější době [srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR přijaté ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) ze dne 28.3.1975, sp.zn. Cpj 34/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1975, pod č. 26, str. 165, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2004, sp.zn. 21 Cdo 2171/2003] dovodila, že je-li zaměstnanci poskytnuta nějaká peněžitá částka jako záloha, nemůže přicházet v úvahu aplikace ustanovení § 243 odst. 3 zák. práce v tom smyslu, že by totiž zaměstnanec přijal takovou zálohu v dobré víře; zaměstnanec si tu musí být vědom, že jde o zálohu, která bude později zúčtována. Tento názor, který je judikaturou soudů akceptován, sdílí dovolací soud i nyní a ani v současné době neshledává důvod k jeho změně. Přijal-li tedy žalovaný 1) žalobou vymáhanou částku ve výši 17.100,- FIM (po přepočtu 124.254,- Kč) jako zálohu na náhradu zvýšených životních výdajů, a jiný důvod k výplatě této částky nebyl v řízení tvrzen ani prokazován, je nárok žalobkyně na vrácení tohoto plnění opodstatněný.

Obdobně je třeba posoudit i nárok žalobkyně na vrácení nákladů zbytečně vynaložených na zápisné a školné pro syna žalovaných T., který následně do školy v zahraničí nedocházel. Z výše zmíněných ustanovení § 3 odst. 5 a 6 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. vyplývá, že zaměstnanci rozpočtové nebo příspěvkové organizace, který má místo výkonu práce v zahraničí určeno jako pravidelné pracoviště, náleží rovněž účelně vynaložené mimořádné výdaje, pokud děti nemají možnost v místě výkonu práce v zahraničí bezplatně získat vhodné základní nebo střední vzdělání. Zaměstnavatel je přitom povinen uhradit pouze prokazatelně vynaložené výdaje na zápisné, školné a zkušebné (popř. výdaje jim na roveň postavené), tedy - řečeno jinak - pouze výdaje za docházku dítěte do školy v místě výkonu práce v zahraničí. V daném případě však byly ze strany žalobkyně výdaje na docházku dítěte žalovaných do zahraniční školy vynaloženy, aniž by dítě následně do této školy docházelo. Za tohoto stavu tedy odpadl právní důvod proplacení zápisného a školného žalobkyní a je odůvodněn závěr, že žalovaný 1) tím získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu ustanovení § 243 odst. 1 zák. práce povinen žalobkyni vydat.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části [v jeho měnícím výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 1)], jakož i v části akcesorického výroku o nákladech odvolacího řízení [ve vztahu k žalované 2) zůstal rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě jedné poloviny nákladů odvolacího řízení dovoláním nedotčen], a ve výroku o soudním poplatku [ve věci samé dosud nebylo s konečnou platností rozhodnuto], podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. ledna 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu