21 Cdo 3429/2009
Datum rozhodnutí: 23.11.2010
Dotčené předpisy: § 52 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.01.2007 do 31.12.2007, § 67 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.01.2007 do 31.12.2007, § 73 odst. 2, 3 a 6 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.01.2007 do 31.12.2007, § 364 odst. 1, 2 a 3 předpisu č. 262/2006Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




21 Cdo 3429/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. I. R. , zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. č. 1, proti žalované E.ON Česká republika , s.r.o. se sídlem v Českých Budějovicích, F.A. Gerstnera č. 2151/6, IČO 25733591, zastoupené JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 12, o 472.242,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 91/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. března 2009 č.j. 8 Co 2475/2008-250, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 472.242,- Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zastával u "právního předchůdce" žalované (Jihočeské plynárenské, a.s.) funkci manažera vnitřního auditu a procesního řízení, kterou vykonával v přímé řídící působnosti statutárního orgánu a z níž byl dne 23.11.2006 odvolán s účinností ke dni 25.11.2006, a že mu dne 23.11.2006 byla rovněž předána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Protože výpověď z pracovního poměru obdržel ještě před účinností odvolání z funkce, nelze "v ní obsažený výpovědní důvod podřadit pod zvláštní případ zákonné fikce předvídané v ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce o existenci výpovědního důvodu podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce", což "vylučuje použití fikce podle ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce včetně jeho zvláštních dopadů na odstupné"; žalobci proto náleží ve smyslu ustanovení § 67 "nového zákoníku práce" odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Žalobce současně dovozuje, že mu nárok na odstupné vznikl "až v roce 2007", že "výluku odstupného obsaženou v ustanovení § 65 odst. 3 zákoníku práce je třeba řešit jako součást bývalé úpravy nároku na odstupné, která do nové úpravy odstupného již nebyla převzata", že "nová právní úprava (§ 67) uvedenou výluku nezná" a že proto se na ni žalovaná nemůže odvolávat a je povinna vyplatit žalobci odstupné po skončení pracovního poměru.

Žalovaná potvrdila, že žalobce byl dne 23.11.2006 odvolán z funkce manažera vnitřního auditu a procesního řízení s účinností ke dni 25.11.2006 a že mu dne 23.11.2006 doručila výpověď z pracovního poměru, kterou mu dala podle ustanovení § 65 odst. 3 a § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Požadované odstupné žalobci nenáleží, neboť k ukončení pracovního poměru nedošlo z důvodu zrušení jeho funkce v důsledku organizačních změn.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.8.2008 č.j. 30 C 91/2008-221 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 75.593,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Kasky. Po provedeném dokazování dovodil, že nárok zaměstnance na odstupné nevzniká již podáním výpovědi z pracovního poměru, ale teprve "uběhnutím výpovědní lhůty", a že žalobcův nárok na odstupné je třeba posuzovat podle nové právní úpravy, neboť pracovní poměr účastníků na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.11.2006 skončil dnem 28.2.2007. Vzhledem k tomu, že nová právní úprava neobsahuje "výjimku z odstupného" tak, jak jí upravovalo ustanovení § 65 odst. 3 dosavadního zákoníku práce, a že v ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce přiznává odstupné každému zaměstnanci, u něhož došlo k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanoveních § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů ve výši minimálně trojnásobku průměrného výdělku, má žalobce na požadované plnění nárok.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10.3.2009 č.j. 8 Co 2475/2008-250 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 56.346,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Kasky. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že "právní úkon výpovědi i výpovědní doba" se sice v souladu s přechodným ustanovením § 364 odst.2 zákona č. 262/2006 Sb. řídí "původním zákoníkem práce", avšak nárok žalobce na odstupné není "přímým důsledkem tohoto právního úkonu, nýbrž jeho vznik je podmíněn uplynutím výpovědní doby", a tedy jeho posouzení(jeho vznik a výše) se řídí - s přihlédnutím k tomu, že pracovní poměr účastníků skončil uplynutím výpovědní doby dnem 28.2.2007 - "režimem přechodných ustanovení § 364 odst. 1 a 3 nového zákoníku práce a pro posouzení vzniku, existence a výše tohoto nároku budou rozhodná ustanovení nového zákoníku práce". Vzhledem k tomu, že pracovní poměry dříve založené volbou nebo jmenováním se podle ustanovení § 364 odst.3 zákoníku práce nadále považují (kromě výjimek v zákoně uvedených) za pracovní poměry založené pracovní smlouvou, že na žalobce bylo třeba po 1.1.2007 "hledět jako na zaměstnance, jehož pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou" (žádná z výjimek, podle nichž by se jeho pracovní poměr i nadále pokládal za založený jmenováním, na něho nedopadá), a že na žalobce nelze (po odvolání z funkce a vzhledem k ustanovení § 364 odst.3 zákoníku práce) "hledět jako na vedoucího zaměstnance" a nelze mu odpírat odstupné s poukazem na ustanovení § 73 odst.6 zákoníku práce, má žalobce podle ustanovení § 67 odst.1 zákoníku práce nárok na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že vznik nároku žalobce na odstupné nelze posuzovat jen jako důsledek skončení pracovního poměru po uplynutí výpovědní lhůty, ale také jako následek výpovědi z pracovního poměru, a že obě tyto skutečnosti není možné "posuzovat odděleně", a dovozuje, že podle přechodného ustanovení § 364 odst.2 zákona č. 262/2006 Sb. se dosavadní právní úpravou řídí "nejenom samotné právní úkony, ale i jejich následky", a že vznik nároku žalobce na odstupné měly soudy posoudit podle dosavadního zákoníku práce. Protože funkce, z níž byl žalobce odvolán, nebyla zrušena, nemůže mít s ohledem na ustanovení § 65 odst.3 dosavadního zákoníku práce nárok na odstupné. I kdyby se vznik nároku žalobce na odstupné měl posuzovat podle nové právní úpravy, nemá na ně podle názoru žalované nárok, neboť ustanovení § 67 nového zákoníku práce s fikcí nadbytečnosti zaměstnance poskytnutí odstupného nespojuje. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že žalobce, který byl u žalované (jejího právního předchůdce) dne 1.10.2002 jmenován do funkce manažera vnitřního auditu a procesního řízení, byl z této funkce dne 23.11.2006 odvolán (s účinností ke dni 25.11.2006), aniž by funkce byla v důsledku organizační změny zrušena, a že dne 23.11.2006 mu byla rovněž doručena výpověď z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala z důvodu, že po odvolání z funkce nemá pro žalobce jinou vhodnou práci odpovídající jeho kvalifikaci a ani jinou pro něho vhodnou práci, a v níž mu sdělila, že mu odstupné "ve smyslu ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce nenáleží"; platnost tohoto rozvázání pracovního poměru nebyla žalobou zpochybněna. Za tohoto stavu věci bylo pro závěr, zda má žalobce nárok na odstupné poskytované při skončení pracovního poměru, mimo jiné významné vyřešení právních otázek, podle jaké právní úpravy má být žalobcem uplatněné právo posouzeno (zda podle pracovněprávních předpisů účinných do 31.12.2006 nebo účinných ode dne 1.1.2007) a jaký na ně má vliv právní úprava obsažená v přechodných ustanoveních § 364 odst.1, 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb. Protože uvedené právní otázky dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny a protože jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného ode dne 1.1.2007 (dále též jen "zák. práce") se podle tohoto zákona řídí také pracovněprávní vztahy vzniklé před 1.1.2007, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

Podle ustanovení § 364 odst.2 zák. práce se podle dosavadních právních předpisů řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni.
Podle ustanovení § 364 odst.3 zák. práce se pracovní poměry založené podle dosavadních právních předpisů volbou nebo jmenováním považují za pracovní poměry založené pracovní smlouvou; to neplatí v případě pracovního poměru
a) vedoucího organizační složky státu,
b) vedoucího úředníka a vedoucího úřadu,
c) vedoucího organizační jednotky organizační složky státu,
d) ředitele státního podniku,
e) vedoucího organizační jednotky státního podniku,
f) vedoucího státního fondu, jestliže je v jeho čele individuální orgán,
g) vedoucího příspěvkové organizace,
h) vedoucího organizační jednotky příspěvkové organizace,
i) ředitele školské právnické osoby a
j) kdy je jmenování upraveno zvláštním právním předpisem.

Vzhledem k tomu, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, platí ode dne 1.1.2007 - jak se uvádí v ustanovení § 364 odst. 1 zák. práce - nejen pro nově vzniklé pracovněprávní vztahy, ale také zásadně (není-li stanoveno jinak) pro pracovněprávní vztahy vzniklé přede dnem, v němž nabyl účinnosti, má tento právní předpis též zpětnou účinnost (retroaktivitu). Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou (pravou retroaktivitu) a nepravou (nepravou retroaktivitu). O pravou zpětnou účinnost (pravou retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit rovněž právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a práva a povinnosti z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.

Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28.2.1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).

Zpětná působnost zákoníku práce, vyjádřená v § 364, spočívá na principech nepravé retroaktivity. Ve vztahu k pracovněprávním vztahům to znamená, že podle dosavadní právní úpravy musí být posuzovány pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, vznik pracovněprávních vztahů a práva a povinnosti vzniklé z pracovněprávních vztahů, k nimž došlo (které nastaly) v době do 31.12.2006, a že zákoníkem práce se ode dne 1.1.2007 řídí také pracovněprávní vztahy, vzniklé v době do 31.12.2006, jakož i práva a povinnosti (individuální závazky) z těchto vztahů vyplývající, které vznikly (budou vznikat) počínaje dnem 1.1.2007.

Z ustanovení § 364 odst. 2 zák. práce je třeba - i přes poněkud nepřesnou formulaci - za použití zásad nepravé retroaktivity dovodit, že veškeré pracovněprávní úkony a jiné pracovněprávní skutečnosti, které byly učiněny (nastaly) v době do 31.12.2006, se po 1.1.2007 posuzují podle dosavadní právní úpravy a že posouzení podle dosavadních právních předpisů nebrání ani to, mají-li jejich účinky nastat (zčásti nebo výlučně) až v době po 1.1.2007. Uvádí-li se totiž v ustanovení § 364 odst.2 zák. práce, že podle dosavadních právních předpisů se "řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1.1.2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni", nelze z této dikce úspěšně dovozovat, že by se účinky právních úkonů učiněných v době do 31.12.2006 posuzovaly také podle dosavadních právních předpisů; ve skutečnosti ze znění tohoto ustanovení vyplývá jen to, že dosavadními právními předpisy se řídí pracovněprávní úkony učiněné do 31.12.2006 bez ohledu na to, že (zda) jejich právní účinky nastaly (případně) až po 1.1.2007, a že tedy jejich posouzení podle dosavadních právních předpisů nepřekáží okolnost, že právní účinky (právní následky) nastaly nebo přetrvávají (v podobě výkonu do té doby založených práv a povinností) v době po 1.1.2007.

Došlo-li k rozvázání pracovního poměru výpovědí - jako tomu bylo v projednávané věci - v době od 1.11. do 30.11.2006 a začala-li proto výpovědní doba běžet dnem 1.12.2006 (srov. § 45 odst.2 zákoníku práce účinného do 31.12.2006), z výše uvedeného vyplývá, že otázka platnosti výpovědi, jakož i běh, délka a uplynutí výpovědní doby, se řídí dosavadními právními předpisy. Protože platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.11.2006 nebyla způsobem uvedeným v ustanovení § 64 zákoníku práce účinného do 31.12.2006 zpochybněna, soudy v souladu se zákonem dovodily, že pracovní poměr účastníků skončil dnem 28.2.2006.

Nárok na odstupné má - jak se uvádí v ustanovení § 60a odst.1 zákoníku práce účinného do 31.12.2006 a nyní v ustanovení § 67 odst.1 zák. práce - zaměstnanec, u něhož "dochází k rozvázání pracovního poměru", a zaměstnanci "přísluší při skončení pracovního poměru". Odstupné tedy náleží zaměstnanci nejen tehdy, byl-li učiněn právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru (takový, s nímž se spojuje poskytnutí odstupného), ale pouze v případě, že (opravdu) došlo k rozvázání (skončení) pracovního poměru. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Nárok na odstupné proto vzniká jen tehdy a v okamžiku, kdy byl rozvázán (skončil) pracovní poměr zaměstnance na základě takového právního úkonu, s níž se (podle zákona) spojuje poskytnutí odstupného.

Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že poskytnutí odstupného zaměstnanci se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, i v případě, že k právnímu úkonu směřujícímu k rozvázání pracovního poměru došlo v době do dne 31.12.2006, skončil-li podle něho pracovní poměr v době počínaje dnem 1.1.2007. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci pracovní poměr účastníků na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 23.11.2006 skončil dnem 28.2.2007, dospěly soudy ke správnému závěru, že žalobcem uplatněný nárok na odstupné je třeba posoudit podle "nové právní úpravy" obsažené zejména v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm.a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku průměrného výdělku (§ 67 odst.1 věta první zákona č. 262/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1. do 31.12.2007).

Jestliže je zaměstnavatelem jiná právnická nebo fyzická osoba než uvedená v ustanovení § 33 odst.3, může být s vedoucím zaměstnancem dohodnuta možnost odvolání z pracovního místa, je-li zároveň dohodnuto, že se vedoucí zaměstnanec může tohoto místa vzdát (§ 73 odst.2 zákona č. 262/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1. do 31.12.2007); vedoucími místy jsou pracovní místa, popsaná v ustanovení § 73 odst.3 zák. práce.

Odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo jestliže ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce; odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny (§ 73 odst.6 zák. práce).

Zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa a s nímž byl rozvázán pracovní poměr výpovědí nebo dohodou, učiněnými z důvodu, že je ve smyslu ustanovení § 73 odst.6 zák. práce u něho "dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm.c) zák. práce", přísluší - jak vyplývá z výše uvedeného - odstupné jen tehdy, došlo-li k jeho odvolání v souvislosti se zrušením vedoucího pracovního místa v důsledku organizační změny.

Žalobce zastával - jak bylo soudy zjištěno - před svým odvoláním (k němuž došlo dne 23.11.2006) funkci (pracovní místo), která je (nepochybně) z pohledu ustanovení § 73 odst.3 písm.a) bodu 1 zák. práce "vedoucím místem". Protože jeho pracovní poměr byl založen podle právní úpravy účinné do 31.12.2006 jmenováním, je pro právní postavení žalobce významné též to, jaké bylo po účinnosti zákona č. 262/2006 Sb. právní postavení zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl podle dosavadních právních předpisů založen jmenováním a jejichž pracovní poměr se od 1.1.2007 považuje ve smyslu ustanovení § 364 odst.3 zák. práce za založený pracovní smlouvou.

Právní postavení zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl v době do 31.12.2006 založen jmenováním a jejichž pracovní poměr se nadále pokládá za založený pracovní smlouvou, neboť na ně nedopadá žádná z výjimek uvedených v ustanovení § 364 odst.3 zák. práce, je v době od 1.1.2007 zásadně stejné, jaké mají ti zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl již v době do 31.12.2006 založen pracovní smlouvou. Pro jejich právní postavení podle dosavadní právní úpravy bylo současně charakteristické, že mohli být z funkce (pracovního místa) odvoláni nebo že se své funkce (pracovního místa) mohli vzdát. Vzhledem k tomu, že nepravá zpětná účinnost (nepravá retroaktivita) nové právní úpravy pracovněprávních vztahů a zásada ochrany nabytých práv vylučují, aby účastníci pracovněprávních vztahů jen v důsledku nové právní úpravy pozbyli práva a povinnosti, která měli podle dosavadní právní úpravy a které upravuje (přiznává) také nová právní úprava, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že vedoucí (a jiní) zaměstnanci, jejichž pracovní poměr byl v době do 31.12.2006 založen jmenováním a jejichž pracovní poměr se nadále pokládá za založený pracovní smlouvou, mohou být v době po 1.1.2007 ze svého vedoucího místa odvoláni nebo se ho mohou vzdát, tedy že jejich právní postavení je ode dne 1.1.2007 přímo ze zákona stejné jako u vedoucích zaměstnanců, u nichž byl počínaje dnem 1.1.2007 založen pracovní poměr pracovní smlouvou a s nimiž zaměstnavatel současně sjednal ve smyslu § 73 odst.2 a 3 zák. práce možnost odvolání z vedoucího místa a vzdání se takového pracovního místa.

Z uvedeného (kromě jiného) vyplývá, že na právní postavení žalobce lze v době po 1.1.2007 hledět jako na právní postavení zaměstnance, jenž by mohl být - kdyby k tomu nedošlo za účinnosti dosavadní právní úpravy - odvolán ze své funkce (pracovního místa) manažera vnitřního auditu a procesního řízení za podmínek uvedených v ustanovení § 73 zák. práce.

Protože pracovní poměr žalobce byl rozvázán z důvodu fikce nadbytečnosti (protože u něho "byl dán" výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst.1 písm.c) zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2006, jenž nyní odpovídá výpovědnímu důvodu podle ustanovení § 52 písm.c) zák. práce), protože pro právní postavení takového zaměstnance je příznačné, že mu odstupné poskytované při organizačních změnách přísluší jen v případě, že došlo k jeho odvolání z funkce (vedoucího místa) v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny, a protože žalobcem zastávané pracovní místo (z něhož byl odvolán) nebylo zrušeno, nemůže žalobci požadované odstupné náležet.

Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobce v době po 1.1.2007 vedoucí pracovní místo nezastával, neboť z něho byl odvolán s účinností ode dne 25.11.2006. Pro závěr, zda zaměstnanci náleží odstupné, totiž není významné, jaké pracovní místo zastával v době skončení pracovního poměru, ale jen (výlučně) skutečnost, co bylo příčinou odvolání zaměstnance z funkce (z místa vedoucího zaměstnance); nárok na odstupné je ve smyslu ustanovení § 73 odst.6 zák. práce (stejně jako podle ustanovení § 65 odst.3 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2006) dán pouze tehdy, došlo-li k odvolání zaměstnance v souvislosti se zrušením jeho (jím zastávaného) pracovního místa v důsledku organizační změny.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu