21 Cdo 3423/2011
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 469 obč. zák.




21 Cdo 3423/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci žalobců a) F. V. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 75/48, a b) A. V. , zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská č. 5/49, proti žalované PhDr. M. V. , zastoupené JUDr. Josefem Sommerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 111/2005, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2010, č.j. 39 Co 124/2010-176, takto:

I. Dovolání žalobce a) se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Sommera, advokáta se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12; žalobce b) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalobce a/ směřující (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) pouze proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.10.2010, č.j. 39 Co 124/2010-176, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11.11.2009, č.j. 14 C 111/2005-136, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce a/ na určení, že je dědicem po zůstaviteli JUDr. Ing. F. V., zemřelém dne 26.10.2002, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl v části týkající se dědického práva žalobce a/ - jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 7.3.2007, č.j. 14 C 111/2005-43 (v obou případech byla žaloba žalobce a/ zamítnuta). Dovolání žalobce a/ nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony) - dále jen "o.s.ř."]. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že z hlediska dovoláním uplatněných důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu, co do závěru o dědické nezpůsobilosti žalobce a/ ve smyslu § 469 občanského zákoníku, v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že v dovolání žalobce a/ byly dále uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu) již jen dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o.s.ř.

Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona (ex lege); soud (soudní komisař) k ní přihlíží z úřední povinnosti. Je vyloučeno, aby se dědici dohodli , že dědická nezpůsobilost u některého z nich nenastala. Nezpůsobilý dědic nedědí; hledí se na něj, jako by se smrti zůstavitele nedožil. Pro závěr o dědické nezpůsobilosti není rozhodné, zda pachatel byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům odsouzen či nikoli; případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku smrti pachatele, promlčení, amnestie, udělení milosti. Pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo tento čin spáchal, je soud v řízení o dědictví vázán (§ 135 o.s.ř.).

Odvolací soud vyložil otázku dědické nezpůsobilosti žalobce a/ ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. v souladu se závěry judikatury soudů (srov. např. Zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4.4.1979, sp. zn. Cpj 169/78, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1979; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.1997, sp. zn. 24 Co 315/97, publikované v časopise Ad notam, pod č. 2, ročník 1998). Vycházel-li odvolací soud ze závěru, že k tomu, zda jsou dány důvody dědické nezpůsobilosti, musí soud přihlédnout z úřední povinnosti jak v řízení o dědictví, tak v případném sporném řízení před soudem , pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit (srov. k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.3.2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99, ročník 2011).

Kromě polemiky se závěry soudů o dědické nezpůsobilosti, již dovolatel v ostatním obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jeho námitek zde je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází [ohledně závěru odvolacího soudu, že žalobce a/ sice žádal otce o prominutí, že však v protokolu z jednání v trestní věci (č.l. 134 trestního spisu) není zachyceno, že by zůstavitel žalobci a/ jeho jednání prominul a že nic takového neplyne ani z faxu ze dne 20.12.2001, jehož obsah byl zachycen do protokolu (č.l. 99 spisu), kde zůstavitel potvrzuje doručení dopisu ; že při sepisu závěti byl zůstavitel po psychické stránce v pořádku ; že nebylo prokázáno, že by zůstavitel učinil konkrétní úkon, kterým by jednání žalobci a/ odpustil ; že z toho, že zůstavitel krátce před svou smrtí chtěl žalobce a/ vydědit, lze dovozovat, že žalobci a/ neodpustil ani mlčky a že závěr, že zůstavitel žalobci a/ odpustil, nelze dovodit jen z prostého faktu, že mezi nimi komunikace zcela neustala ]. Podstatou námitek žalobce a/ je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalobce a/ v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dále vyplývá, že dovolatel uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vadu spatřuje v tom, že bylo rozhodováno o něčem skutkově jiném než o tom, pro co byl na žalobu odkázán a pro co žalobu podával ).

Shora uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce a/ podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. k tomu též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).

Konečně ani námitka žalobce a/, že mu nebylo umožněno právo na spravedlivé řízení , neboť rozsudek soudu prvního stupně byl pro něj, co do závěru o jeho dědické nezpůsobilosti, nepředvídatelný (když neměl možnost vznést vlastní argumentaci a nechat slyšet svědky ), není opodstatněná, jednak proto, že sám žalobce a/ k otázce případného odpuštění zůstavitelem nenavrhl ani v odvolacím řízení žádné (další) důkazy, a jednak proto, že žalobce a/ nebyl ve věci úspěšný z jiného důvodu, než pro neunesení důkazního břemene (odvolací soud na základě právního posouzení věci vycházejícího ze zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že žalobce a/ se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a že zůstavitel žalobci a/ jeho trestné jednání neodpustil). Neúspěch v soudním řízení nemůže sám o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces.

Protože dovolání žalobce a/ proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání žalobce a/), které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. § 5 písm. d/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2007 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. J. S. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 588,- Kč. Protože dovolání žalobce a/ proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč je žalobce a/ povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Žalobci b/ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř. bylo proto rozhodnuto, že žalobce b/ nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2013 JUDr. Roman Fiala, v. r. předseda senátu