21 Cdo 342/2017
Datum rozhodnutí: 09.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



21 Cdo 342/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce O. C. , zastoupeného JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova č. 427/31, proti žalovanému DIAMO, státnímu podniku se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, odštěpnému závodu GEAM se sídlem v Dolní Rožínce, IČO 00002739, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 47/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2016 č. j. 15 Co 310/2015-248, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2016 č. j. 15 Co 310/2015-248 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v závěru, že žalobci nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity uplatňovaná za dobu od 1. 1. 2006 do 28. 2. 2014 - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, který byl uveřejněn pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 588/2011 a v nich vyjádřený právní názor, že nemůže-li poškozený pro onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání (pracovním úrazem), konat stejnou práci jako před vznikem škody, ale byl-li by způsobilý - kdyby nedošlo k nemoci z povolání (pracovnímu úrazu) - konat jinou práci (méně placenou), z níž ho onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity); za těchto změněných poměrů však poškozenému zaměstnanci nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval při výkonu této jiné práce; vzhledem k tomu, že žalobci podle skutkových zjištění soudů v době po 31. 12. 2005, kdy žalovaný přestal poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku při uznání částečné invalidity z důvodu obecného onemocnění, které žalobce bez ohledu na zjištěnou nemoc z povolání vylučovalo z původní práce horníka lamače, nebránily následky nemoci z povolání (stejně jako obecné onemocnění) ve výkonu práce šatnáře, nepřísluší žalobci náhrada za ztrátu na výdělku ani do výše průměrného výdělku, kterého by dosahoval při výkonu této práce] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [předestírá-li jiné, od zjištění soudů odlišné skutkové závěry (že v důsledku nemoci z povolání nemohl ani po 31. 12. 2005 vykonávat práci šatnáře), na nichž buduje své vlastní právní posouzení věci], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu