21 Cdo 342/2006
Datum rozhodnutí: 14.11.2006
Dotčené předpisy: § 251b předpisu č. 65/1965Sb., § 190 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 249 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




21 Cdo 342/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. k. Ú., státnímu podniku, zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 28/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2005, č.j. 26 Co 541/2004-196 ve znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2005, č.j. 26 Co 541/2004-204 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. ledna 2006, č.j. 26 Co 541/2004-217, takto:

Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou výroků, kterými byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 12.2.2002 proti V. uhelným dolům, státnímu podniku se sídlem v T., Ž. č. 506 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 85.477,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný mu dne 13.4.2001 doplatil "rentu" za období od 1.4.1999 do 28.2.2001 ve výši 198.697,- Kč, ačkoliv mu měla být "vyplácena i zdaňována průběžně 1x měsíčně", a že mu proto daň z příjmů "byla sražena zálohově, neboť, protože mu byla výplata renty zastavena, nepodepisoval prohlášení daňového poplatníka". Žalobce proto požaduje uhrazení "přeplatku na dani z příjmu ze závislé činnosti" ve výši 61.696,- Kč a úroků z prodlení za dobu od 12.5.1999 do 12.3.2001 ve výši 23.781,- Kč.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 28.8.2003, č.j. 5 C 28/2002-88 ve znění usnesení ze dne 1.10.2003, č.j. 5 C 28/2002-92 žalovanému státnímu podniku V. uhelné doly uložil, aby žalobci zaplatil 53.784,- Kč, žalobu o zaplacení dalších 4.575,- Kč zamítl a rozhodl, že "co do částky 27.087,- Kč" se řízení zastavuje, že žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1.080,- Kč, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.946,- Kč k rukám advokáta JUDr. B. K., že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Trutnově" na náhradě nákladů řízení 1.443,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Trutnově" na náhradě nákladů řízení 2.458,- Kč. Z provedených důkazů dovodil, že žalovaný, který po rozhodnutí ČSSZ, jímž byl žalobci odňat "stavovský invalidní důchod", přestal žalobci vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a který "rentu" posléze doplatil po novém rozhodnutí ČSSZ, jímž byl žalobci důchod "ponechán", se ocitl v prodlení s uspokojením žalobcova nároku a že je proto povinen zaplatit žalobci na úrocích z prodlení za dobu od 12.5.1999 do 13.4.2001 celkem 23.781,- Kč. Protože žalobce v důsledku "jednorázového doplacení náhrady" zaplatil na dani z příjmů o 33.259,- Kč více "než kdyby mu byla náhrada vyplácena průběžně", vznikla tím žalobci škoda, za níž žalovaný odpovídá podle ustanovení § 187 odst. 2 zákoníku práce. Rozhodnutí o zastavení řízení "co do částky 27.087,- Kč" soud prvního stupně zdůvodnil tím, že žalobce vzal žalobu v tomto rozsahu před prvním jednáním ve věci zpět.

K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12.1.2004, č.j. 26 Co 498/2003-121 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroků o zastavení řízení a o vrácení soudního poplatku) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že jeho závěr o pasívní věcné legitimaci žalovaného "nemá zatím oporu v provedeném dokazování", neboť dosud "neodstranil vady žaloby spočívající v nedostatku skutkových tvrzení týkajících se základu nároku a nesplnil tak svoji poučovací povinnost danou v ustanovení § 118 odst. 1 o.s.ř."; rozhodnutí soudu prvního stupně proto muselo být pro nepřezkoumatelnost zrušeno. Odvolací soud současně odmítl obranu žalovaného, že by mu žalobce neposkytl ve smyslu ustanovení § 256 odst. 3 zákoníku práce součinnost potřebnou k uspokojení nároku, neboť na výzvu žalovaného požadující předložení rozhodnutí Č. s. s. z. žalobce odpověděl (sdělil žalovanému, že řízení "o odejmutí plného invalidního důchodu a přiznání částečného invalidního důchodu není dosud pravomocně skončeno, a proto není schopen žádané rozhodnutí žalovanému doručit") a navíc "samotné rozhodnutí ČSSZ bez zjištění skutečného zdravotního stavu žalobce" nebylo pro věc významné.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 10.6.2004, č.j. 5 C 28/2002-154 ve znění rozsudku ze dne 14.1.2005, č.j. 5 C 28/2002-173 žalovanému státnímu podniku V. uhelné doly uložil, aby žalobci zaplatil 29.974,- Kč, žalobu o zaplacení dalších 28.385,- Kč a 31,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. B. K., že žalovaný je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Trutnově" na náhradě nákladů řízení 2.600,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Trutnově" na náhradě nákladů řízení 1.301,- Kč. Na základě provedených důkazů zjistil, že žalobce utrpěl dne 1.10.1976 pracovní úraz, v důsledku kterého byl dne 11.4.1991 "uznán invalidním" a vznikla mu ztráta na výdělku, jako zaměstnanci "Kamenouhelných dolů K., n.p., odštěpný závod Z. uhelné doly Z. u P.", který se "posléze stal státním podnikem Z. uhelné doly", jenž byl nakonec "zrušen a sloučen s s.p. P. k. V.", a že žalovaný vyplácel žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti "na základě žádosti Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 18.3.1998 v návaznosti na usnesení vlády ČR ze dne 2.7.1997 č. 401 o převzetí a zajištění výplaty obligatorních sociálně - zdravotních závazků mj. bývalého s.p. Z. doly Z. vůči jeho pracovníkům vzniklých do 31.12.1992". Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný není "právním nástupcem bývalého zaměstnavatele žalobce Z. uhelných dolů s.p.", neboť podle ustanovení § 251b zákoníku práce může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů jen v případech stanovených zákonem a na žalovaného žádným ze způsobů uvedených v ustanoveních § 249 až 251 zákoníku práce "nepřešla práva a povinnosti uvedeného podniku z pracovněprávních ani jiných vztahů", a že proto není pasívně věcně legitimován k nároku na zaplacení žalobcem požadovaných úroků z prodlení. I když mezi účastníky "neexistuje pracovněprávní vztah", žalovaný jednal podle názoru soudu prvního stupně "úmyslně v rozporu s dobrými mravy", neboť - ačkoliv si "musel být vědom toho, že není právním nástupcem s.p. Západočeské uhelné doly" a že jeho zakladatel (ministerstvo vykonávající funkci zakladatele) na něho způsobem vyplývajícím z ustanovení § 15 zákona č. 77/1997 Sb. nepřevedl "práva a povinnosti ve vztahu k žalobci" - vystupoval vůči žalobci způsobem, že se žalobce "mohl důvodně domnívat, že žalovaný je subjektem povinným k náhradě" (vyplácel žalobci "náhradu", požadoval po něm "rozhodnutí a údaje o jeho zdravotním stavu a údaje potřebné pro daňové řízení"), a "při své činnosti si počínal tak, že v případě, že by byl subjektem povinným k vyplácení náhrady žalobci, pak by mu svým porušením právní povinnosti vyplácet náhradu řádně a včas způsobil škodu ve formě vyšší daňové povinnosti". Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný za tímto způsobem žalobci vzniklou škodu odpovídá podle ustanovení § 424 občanského zákoníku s výjimkou částky 3.285,- Kč, kterou žalobce mohl "získat zpět v daňovém řízení".

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - poté, co usnesením ze dne 7.9.2005, č.j. 26 Co 541/2004-191 rozhodl, že "na místě žalovaného" bude v řízení pokračováno s P. k. Ú., státním podnikem se sídlem v Ú. n. L., s nímž byly V. uhelné doly, státní podnik sloučeny a ke dni 1.1.2005 zanikly - rozsudkem ze dne 25.10.2005 č.j. 26 Co 541/2004-196 ve znění usnesení ze dne 8.11.2005, č.j. 26 Co 541/2004-204 a usnesení ze dne 13.1.2006, č.j. 26 Co 541/2004-217 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů řízení 9.291,- Kč, v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný není pasívně věcně legitimován k zaplacení žalobcem požadovaných úroků z prodlení; přihlédl přitom ke zjištění, že žalobce ani podle svého tvrzení nebyl zaměstnancem žalovaného nebo jeho právního předchůdce, že žalovanému nemohla vzniknout povinnost platit žalobci "rentu pouze proto, že rentu skutečně vyplatil", a že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů žalobce s jeho zaměstnavatelem na žalovaného nedošlo. Ve vztahu k žalobcově nároku na náhradu škody odvolací soud dospěl k závěru, že "vratný přeplatek z neprovedeného zúčtování záloh na dani z příjmů fyzických osob" ve výši 3.285,- Kč nepředstavuje škodu, která by žalobci mohla vzniknout následkem porušení právní povinnosti žalovaným, a že žalovaný proto za škodu v tomto rozsahu neodpovídá. Za škodu ve výši 29.974,- Kč vzniklou "vyšší daní z příjmů fyzických osob vyměřené žalobci z renty, která mu náležela v době od 1.1.2000 do 28.2.2001 a byla mu vyplacena jednorázově až v březnu 2001", žalovaný neodpovídá podle ustanovení § 424 občanského zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný jednal "zaviněně ve formě úmyslu". Podle názoru odvolacího soudu však žalovaný porušil povinnost uloženou mu "nadřízeným orgánem" v souladu s usnesením vlády ČR č. 401 z roku 1997 a pokyny ministra průmyslu a obchodu vydaných "k jeho realizaci" a spočívající v placení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť "poškozený se může dovolávat porušení nikoli pouze zákonné nebo smluvní povinnosti, ale i povinnosti uložené škůdci jeho nadřízeným orgánem, mělo-li toto porušení dopad do majetkového postavení poškozeného"; žalovaný proto za tuto škodu žalobci odpovídá podle ustanovení § 420 občanského zákoníku, a to "solidárně s odpovědným subjektem k placení renty dle zákoníku práce".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, podal žalovaný dovolání. Namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého může "nadřízený orgán" (ministerstvo vykonávající funkci zakladatele) uložit státnímu podniku povinnost "i nad rámec aplikace kogentních ustanovení zákoníku práce o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů". Státní podniky jsou právnickými osobami a jednají vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Protože hospodaří se svěřeným majetkem státu, "zastupuje" vůči němu práva a povinnosti vlastníka ministerstvo vykonávající funkci zakladatele státního podniku, které má vůči státnímu podniku jen práva a povinnosti vyplývající z ustanovení § 15 zákona č. 77/1997 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); v ostatních případech nesmí do činnosti státního podniku zasahovat a nemůže tedy ani státnímu podniku nařídit, aby "vyplácel renty i za jiné státní podniky a změnit tak právně závazný režim právního nástupnictví v pracovněprávních vztazích". Zánik nároku zaměstnance uspokojením může způsobit jen plnění "odpovědného subjektu, nikoliv nikoho třetího"; protože za řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný (jeho právní předchůdce) poskytoval žalobci plnění jako "zástupce odpovědného subjektu", nelze u žalovaného dovozovat odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 občanského zákoníku. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a navrhuje, aby dovolací soud v dovoláním dotčené části rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání nevyhověl, neboť rozsudek odvolacího soudu je "věcně i právně správný".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 25.10.2005), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 10.6.2004 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 10.6.2004, č.j. 5 C 28/2002-154 ve znění rozsudku ze dne 14.1.2005, č.j. 5 C 28/2002-173 rozhodl o dovoláním zpochybněném žalobcově nároku stejně jako ve svém rozsudku ze dne 28.8.2003, č.j. 5 C 28/2002-88 ve znění usnesení ze dne 1.10.2003, č.j. 5 C 28/2002-92, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 12.1.2004, č.j. 26 Co 498/2003-121 zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo pro rozsudek odvolacího soudu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda zakládá odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku nejen porušení "zákonné nebo smluvní povinnosti", ale - je-li náhrada škody požadována po státním podniku - i "porušení povinnosti uložené" státnímu podniku "jeho nadřízeným orgánem, mělo-li dopad do majetkového postavení poškozeného". Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil jinak než jak je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že její vyřešení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

V projednávané věci soudy mimo jiné dovodily (správnost závěrů soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce k zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu vzniklou z pracovního úrazu ze dne 1.10.1976, přešla nejprve na Z. uhelné doly, státní podnik se sídlem ve Z., a posléze na P. kombinát V., státní podnik se sídlem v S., ul. J. č. 1628, Žalovaný (jeho právní předchůdce V. uhelné doly, státní podnik se sídlem v T., Ž. č. 506) vyplácel žalobci náhradu za ztrátu na výdělku s účinností od 1.4.1998 na pokyn ministerstva průmyslu a obchodu (ministerstva vykonávajícího funkci zakladatele tohoto státního podniku), vydaný "ve vazbě" na usnesení vlády ČR ze dne 2.7.1997 č. 401/97, v němž bylo mimo jiné stanoveno, že na "úhradu ze zákona vyplývajících obligatorních sociálnězdravotních nároků vůči pracovníkům organizací báňského průmyslu vzniklých do 31.12.1992 u zvláštního příspěvku horníkům, náhrady za ztrátu na výdělku a deputátů důchodců, jejichž nárok vznikl do 16.1.1992", bude poskytnuta "účelová dotace státního rozpočtu na útlum těžby prostřednictvím rozpočtové kapitoly ministerstva průmyslu a obchodu".

Za škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu odpovídá - jak vyplývá z ustanovení § 190 odst. 1 a § 249 a násl. zákoníku práce - zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru, popřípadě zaměstnavatel, na něhož přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zaměstnance k odpovědnému zaměstnavateli. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem nebo jiným obecně závazným právním předpisem (srov. § 251b zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 a nyní platné ustanovení § 249 odst. 1 zákoníku práce).

Soudy v projednávané věci v souladu se zákonem dovodily, že Východočeské uhelné doly, státní podnik se sídlem v T., Ž. č. 506, které nebyly zaměstnavatelem žalobce v době pracovního úrazu, mohly mít právní povinnost nahradit žalobci škodu vzniknou následkem pracovního úrazu, jen kdyby na ně přešla práva a povinnosti z pracovního vztahu mezi žalobcem a odpovědným zaměstnavatelem.

Práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zaměstnance nemohou přejít - jak správně uvádí dovolatel - z dosavadního zaměstnavatele na státní podnik jako "přejímajícího zaměstnavatele" jen proto, že ministerstvo uložilo státnímu podniku, vůči němuž vykonává funkci zakladatele, aby poskytl zaměstnanci určité plnění místo povinného zaměstnavatele. Z pokynu ministerstva průmyslu a obchodu v projednávané věci navíc vyplývá, že nesměřoval k "převzetí" práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce k jeho zaměstnavateli, který mu odpovídá za škodu z pracovního úrazu ze dne 1.10.1976, ale že měl za účel zajistit poskytnutí účelové dotace státního rozpočtu schválené na základě usnesení vlády ČR ze dne 2.7.1997 č. 401/97 a její výplatu přímo žalobci jako poškozenému zaměstnanci. Skutečnost, že ministerstvo průmyslu a obchodu zajistilo ode dne 1.4.1998 poskytnutí účelové dotace státního rozpočtu na uspokojení žalobcova nároku na náhradu za ztrátu na výdělku prostřednictvím V. uhelných dolů, státního podniku se sídlem v T., Ž. č. 506, nemůže mít za následek, že by práva a povinnosti z pracovního vztahu žalobce k zaměstnavateli, povinnému nahradit mu škodu z pracovního úrazu ze dne 5.5.1987, mohla přejít na uvedeného "prostředníka", a že by tedy měl právní povinnost nahradit žalobci škodu vzniklou následkem pracovního úrazu ze dne 1.10.1976.

Podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Porušení právní povinnosti (protiprávní úkon) je jedním z předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 občanského zákoníku. Soudní praxe v souladu s právní teorií považuje za protiprávní úkon projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s objektivním právem (úkon, který zasahuje do subjektivních práv jiné osoby), aniž by bylo samo o sobě významné, vyplývá-li porušená právní povinnost ze smlouvy, nebo jde-li o povinnost ze zákona (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.3.2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, který byl uveřejněn pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Nedošlo-li k porušení právní povinnosti (k protiprávnímu úkonu), nemůže být založena odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 občanského zákoníku.

V posuzovaném případě žalovaný (jeho právní předchůdce) - jak vyplývá z výše uvedeného - neměl právní povinnost nahradit žalobci škodu vzniklou následkem pracovního úrazu ze dne 1.10.1976, neboť na něho nepřešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce s jeho zaměstnavatelem. Uložilo-li tedy ministerstvo průmyslu a obchodu žalovanému (jeho právnímu předchůdci), aby vyplácel žalobci na uspokojení jeho nároku na náhradu za ztrátu na výdělku účelovou (k tomu určenou) dotaci státního rozpočtu schválenou na základě usnesení vlády ČR ze dne 2.7.1997 č. 401/97, nemohla tím být založena právní povinnost žalovaného (jeho právního předchůdce) hradit škodu ze žalobcova pracovního úrazu; nesplnění takovéhoto pokynu nemůže mít za následek vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 občanského zákoníku.

Odvolací soud dospěl - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - k právnímu názoru, že odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 občanského zákoníku zakládá nejen porušení povinnosti (smluvní nebo ze zákona), ale i "porušení povinnosti" uložené státnímu podniku "jeho nadřízeným orgánem, mělo-li dopad do majetkového postavení poškozeného", i když nešlo o "právní povinnost". S tímto názorem nelze souhlasit. Ministerstvo, které vykonává funkci zakladatele státního podniku, má vůči státnímu podniku - jak správně uvádí dovolatel - jen taková práva a povinnosti, která mu přiznává zákon. Uložilo-li ministerstvo státnímu podniku povinnost v rozporu se zákonem a vznikla-li tím někomu škoda, nemůže za ni odpovídat podle ustanovení § 420 občanského zákoníku státní podnik, ale vždy jen ten, kdo takovou mu takovou "protiprávní" povinnost uložil.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadené části o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, správný; Nejvyšší soud ČR jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu