21 Cdo 3411/2015
Datum rozhodnutí: 15.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 3411/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. B. B. , zastoupeného JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 1586/4, proti žalované České republice Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem v Praze 4, Kongresová č. 1666/2, IČO 75151472, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská č. 58/8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 136/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. 62 Co 497/2014-202, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evžena Bokoteje, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 1586/4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 62 Co 497/2014-202, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výkladu ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný pod č. 7-8/1996 v časopise Práce a mzda, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm přijatý právní názor, podle kterého při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance, anebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000; k otázce počátku běhu dvouměsíční subjektivní a jednoleté objektivní lhůty pro rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 41/2004, nebo - ve vztahu k objektivní lhůtě - odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2008, sp. zn. 21 Cdo 4141/2007, všech vztahujících se k obsahově shodné dřívější právní úpravě] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Namítá-li dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 (který byl uveřejněn pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1496/2013, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soudy v jí zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než v projednávané věci, a že proto právní závěry přijaté v uvedených rozhodnutích na posuzovanou věc nedopadají.

V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil svůj závěr (který přesvědčivě zdůvodnil) o tom, že v případě skutku pod bodem 4 (spočívajícím v tom, že žalobce ve dnech 29. 4. 2010 a 30. 4. 2010 nastoupil dovolenou bez předchozího souhlasu nadřízeného vedoucího zaměstnance ) není naplněna intenzita závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci a že proto výpověď z pracovního poměru ze dne 16. 6. 2010 je neplatná, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů odvolacím soudem, polemizuje-li s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti žalobcem přihlížel, a namítá-li kromě toho jiné vady řízení (že rozsudky soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádaly se všemi žalobními důvody ], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2015

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu