21 Cdo 3383/2007
Datum rozhodnutí: 29.04.2008
Dotčené předpisy: § 175q odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 482 odst. 2 písm. a) předpisu č. 40/1964Sb.




21 Cdo 3383/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po J. V., zemřelém, za účasti 1) J. V., zastoupeného advokátkou, 2) V. V., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 21 D 505/2005, o dovolání J. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2007, č.j. 10 Co 1027/2006-86, takto :

I. Dovolání J. V. se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Řízení o dědictví po J. V., zemřelém (dále též jen zůstavitel ), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Šumperku dne 14.4.2005, č.j. 21 D 505/2005-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla pověřena JUDr. J. Š., notářka (§ 38 o.s.ř.).

Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 16.3.2006, č.j. 21 D 505/2005-49, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele částkou 33.758,41 Kč, výši zůstavitelových dluhů částkou 0 Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstaviteli částkou 33.758,41 Kč (výrok I.); schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž z dědictví po zůstaviteli J. V. a V. V. nabyli práva a povinnosti vyplývající z p. ú. a zůstatku na účtu, vedeném u Č. o. b., a.s., divize P. s., ve výši 33.758,41 Kč, rovným dílem a J. V. nabyl šatstvo, prádlo a obuv, bez hodnoty ; rozhodl, že odměnu notářky a náhradu jejích hotových výdajů jsou povinni zaplatit J. V. a V. V. každý částkou 518,- Kč, že však tato platební povinnost není již dána, neboť odměna notáře, jako soudního komisaře, jeho hotové výdaje a daň z přidané hodnoty a poštovné byly uhrazeny ze zálohy složené dědici (výrok III.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) . Vycházel ze závěru, že zůstavitel nezanechal závěť, zemřel jako rozvedený ; že dědicové ze zákona v první dědické skupině jsou zůstavitelovi synové J. V. a V. V., každý k podílu jedné poloviny ; že žádný z těchto dědiců není nezpůsobilý dědit a žádný z nich dědictví neodmítl ; že ohledně vypořádání dědictví byla uzavřena dohoda, která není v rozporu se zákonem ani dobrými mravy, a proto ji soud dle § 482 obč. zák. a § 175 q) odst. 1 písm. c) o.s.ř. schválil .

K odvolání J. V. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29.3.2007, č.j. 10 Co 1027/2006-86, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že J. V. je povinen zaplatit V. V. na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.760,50 Kč k rukám jeho zástupce. Dospěl k závěru, že nařídil k projednání odvolaní na den 27.2.2007 odvolací jednání, avšak na žádost zástupce odvolatele bylo toto odročeno z důvodu nemoci a pracovní neschopnosti klienta ; že nové odvolací jednání bylo nařízeno na 29.3.2007 ; že dne 26.3.2007 byla soudu doručena další žádost právní zástupkyně odvolatele o odročení odvolacího jednání, tentokráte z důvodu kolize s jiným soudním jednáním, krajský soud však s ohledem na ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. této žádosti nevyhověl, neboť předvolání k odvolacímu jednání konanému 29.3.2007 bylo zástupkyni odvolatele doručeno dne 6.3.2007 ; že tvrzený důvod pro odročení zástupkyně odvolatele ani podrobněji nezdůvodnila a nedoložila, aby soud mohl posoudit jeho důležitost ; že při odvolacím jednání, k němuž se ze strany odvolatele nikdo nedostavil, a po provedeném dokazování listinami ze spisu, dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je zcela správné ; že účastníci uzavřeli před soudním komisařem dohodu o vypořádání dědictví, jejíž součástí bylo také určení aktiv a pasiv dědictví, před jejímž uzavřením byli řádně vyzváni a poučeni o námitkách, jež mohou před podpisem této dohody učinit ; že této možnosti nikterak nevyužili a uzavřeli dohodu, na jejímž základě bylo vydáno napadené usnesení ; že z protokolu ze dne 27.2.2007 vyplývá, že odvolatel chtěl do aktiv dědictví dodatečně zahrnout pohledávku zůstavitele za poz. synem V. ve výši 250.000,- Kč ; že ten však uvedenou pohledávku neuznal, učinil ji spornou, tudíž při určení ceny dědictví k ní nelze přihlížet (§ 175k odst. 3 o.s.ř.), načež oba účastníci podepsali dohodu ve shodném znění, jako v prvním případě ; že z toho vyplývá, že námitka, jíž se odvolatel domáhá, je neopodstatněná .

Proti tomuto usnesení podal J. V. dovolání. Namítá, že soud prvního stupně nezkoumal skutečnost tvrzenou J. V. jako pozůstalým synem o existenci vysoké pohledávky ve výši 250.000,- Kč, kterou druhý pozůstalý syn popíral, resp. nezaujal žádné stanovisko ke skutečnostem vyjádřeným v protokolu soudního komisaře o této pohledávce ; že přestože měl soud k dispozici uzavřenou dohodu dědiců, měl před vydáním usnesení slyšet zejména pozůstalého syna J. V., který tuto zásadní skutečnost tvrdil, a z žádných skutečností nevyplývalo, že by od tohoto tvrzení ustoupil ; že soudní komisař nepředal soudu listiny, které měl od počátku k dispozici, zejména listiny dokazující existenci tvrzených finančních transakcí ve prospěch druhého pozůstalého syna ; že okresní soud se tak nevypořádal s poměrně zásadními okolnostmi tohoto dědického případu, přijal za dané to, co do dohody zakotvil soudní komisař, a v tomto smyslu vydal usnesení ; že to, že částka 250.000,- Kč nebyla uvedena v dědictví jako pohledávka za druhým pozůstalým synem, a to už ze subjektivního rozhodnutí soudního komisaře, který takto rozhodl tím, že sepsal dohodu bez této pohledávky, ačkoli se pozůstalý syn J. V. domníval, že pohledávka tam zahrnuta je, jinak by dohodu tohoto znění nikdy nepodepsal, považuje za zásadní procesní pochybení ; že je nepochybné, že soudní komisařka měla doklady osvědčující existenci finančních transakcí tak, jak je popsal a tvrdil J. V., což vyplývá z dopisu adresovaného JUDr. Š. ze dne 10.11.2005 ; že k tomuto dopisu byly přiloženy i všechny přílohy o provedených finančních transakcích, které měl soudní komisař z moci úřední prověřit, a pohledávku, byť případně i spornou, do dědictví zahrnout ; že v rámci odvolacího řízení před soudem mělo být prokazováno, zda existuje nebo ne ; že nejspornějším momentem je fakt, že podepsal dohodu, v níž pohledávka nefiguruje ; že věci nerozuměl, bylo mu sděleno, že věc bude ještě projednána soudem, a on se mohl právem domnívat, že součástí jednání bude i tato pohledávka ; že dohoda dědiců byla tedy ze strany J. V. podepsána v omylu a že s ohledem na ochranu vlastnictví zakotvenou v našem právním řádu a na neplatnost právního úkonu, který je činěn v omylu, a dále s ohledem na institut dobrých mravů, mělo by dojít k vypořádání se se závažnými tvrzeními o existenci sporné pohledávky, o které doposud nezávislý soud nerozhodl . Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V. V. uvedl, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. ; že se současně plně ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvého stupně a též soudu odvolacího .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].

J. V. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání J. V. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Podle ustanovení § 482 obč. zák., je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí.

Podle ustanovení § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř. soud v usnesení o dědictví schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů

Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [§ 482 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout (srov. § 41b o.s.ř.). Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů) není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli (srov. zprávu o řízení o dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 5.11.1975, sp.zn. Cpj 30/75, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976, str. 238). Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo.

Protože odvolací soud při posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli, i při posouzení opodstatněnosti námitek J. V. vznášených proti této dohodě v odvolání (a zopakovaných v dovolání), v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 482 obč. zák. v souladu s výše popsanou ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu, z hlediska námitek uplatněných dovolatelem, zásadní význam.

Z vylíčení dalších důvodů dovolání je pak zřejmé, že J. V. namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], resp. že namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky však jak výše vysvětleno nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání J. V. není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání jmenovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Na místě je dodat, že otázka existence pohledávky zůstavitele za V. V. nebyla projednáním dědictví po zůstaviteli definitivně vyřešena; je na J. V., zda se bude prokázání existence takové pohledávky domáhat žalobou ve smyslu ustanovení § 175y o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu