21 Cdo 337/2006
Datum rozhodnutí: 16.11.2006
Dotčené předpisy: § 53 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb., § 240 odst. 3 písm. b) předpisu č. 65/1965Sb.





21 Cdo 337/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované C. s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 95.875,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 1018/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, č.j. 23 Co 99/2005-157, takto:


Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. února 2004, č.j. 13 C 1018/2001-114, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 21. 6. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce v příkrém rozporu se zájmy zaměstnavatele a s uzavřenou pracovní smlouvou minimálně v období od dubna 2001 do června 2001 vykonával v prostorech sídla i mimo sídlo společnosti činnost, v rámci které se společně s L. S. aktivně účastnil jednání, v souvislosti se kterými následně L. S. vlastním jménem a na vlastní účet uzavřela smlouvu týkající se dodávky dámských vycházkových rukavic ve finančním objemu cca 1,9 mil. Kč, přičemž odběrateli poskytla jako částečné plnění prvých 150 párů rukavic a vyinkasovala na vlastní účet zálohu ve výši 58.000,- Kč .


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby mu žalovaná zaplatila náhradu mzdy. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že okamžité zrušení pracovního poměru se zakládá na nepravdivých, vymyšlených tvrzeních zaměstnavatele , neboť nevykonával žádnou činnost, která by byla v rozporu se zájmy žalované. Protože dopisem ze dne 29. 6. 2001 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a protože mu žalovaná neumožnila pracovat, požaduje také náhradu mzdy; výši náhrady mzdy stanovil v průběhu řízení (u jednání dne 25. 2. 2002) částkou 95.875,- Kč.


Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 25. 2. 2002, č.j. 13 C 1018/2001-49, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 22.200,75 Kč k rukám advokáta JUDr. R. J. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce se dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem tím, že přinejmenším věděl, že slečna S. uzavřela vlastním jménem a na vlastní účet smlouvu týkající se dodávky dámských vycházkových rukavic v objemu cca 1.900.000,- Kč a za 150 párů rukavic vyinkasovala na vlastní účet zálohu ve výši 58.000,- Kč a že toto jednání je v rozporu s popisem její pracovní činnosti společenskou smlouvou a toto jednání strpěl .


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 7. 2002, č.j. 23 Co 268/2002-67, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že v rozsudku neuvedl, co bylo obsahem okamžitého zrušení pracovního poměru, že se nezabýval tím, zda byla neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru uplatněna u soudu včas a zda tento právní úkon splňuje formální náležitosti ve smyslu ustanovení § 55 zák. práce, a že se dopustil i procesních pochybení, když jednatelku žalované vyslýchal jako svědkyni (nikoliv jako účastnici řízení) a když ve spojeném řízení o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výroku rozhodl o částce 95.875,- Kč, aniž by předtím rozhodl o připuštění rozšíření žaloby z původně požadovaných 21.673,- Kč (tj. o částku 74.202,- Kč).


Okresní soud v Kolíně poté, co usnesením ze dne 15. 10. 2003, č.j. 13 C 1018/2001-83, připustil změnu žaloby v části týkající se náhrady mzdy jejím rozšířením o částku 74.202,- Kč - rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, č.j. 13 C 1018/2001-114, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 21. 6. 2001 je neplatné, žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě mzdy 75.000,- Kč, co do částky 20.875,- Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 64.766,50 Kč k rukám právního zástupce JUDr. J. K. Vycházeje z toho, že žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 64 zák. práce), dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem, neboť obsah okamžitého zrušení pracovního poměru ( to, co konkrétně bylo žalobci žalovanou tímto úkonem vytýkáno ) je natolik obecný, že z něj nelze dovodit ani výkladem, pro jaký konkrétní skutek a jaké konkrétní jednání byl se žalobcem okamžitě zrušen pracovní poměr (§ 55 zák. práce). Podle soudu prvního stupně obsah zrušovacího projevu vůle žalované ve smyslu ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř. nelze nahradit neprojevenou vůlí ani pomocí výkladu projevu vůle, neboť nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit, co bylo po skutkové stránce důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem . Jestliže žalovaná teprve ve vyjádření k žalobě uvedla, že se jednalo o využití majetku firmy pro svůj vlastní prospěch, využití materiálu, spotřeby energií, využití práce společníků firmy, nelze z důvodů uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru dovodit, že se žalobce tohoto jednání dopustil . Protože žalobce žalované sdělil, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnávala, přiznal mu soud prvního stupně náhradu mzdy, avšak pouze za dobu 6 měsíců (75.000,- Kč), a ohledně náhrady mzdy požadované za další období (co do částky 20.875,- Kč) žalobu zamítl; vycházel přitom z průměrného výdělku žalobce zjištěného za I. čtvrtletí roku 2001 v měsíční výši 12.500,- Kč hrubého.


Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2005, č.j. 23 Co 99/2005-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 47.837,40 Kč do rukou advokáta JUDr. J. K., jinak jej v napadených vyhovujících výrocích o věci samé (tj. ve výroku o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 6. 2001, a ve výroku o přisouzení náhrady mzdy ve výši 75.000,- Kč) potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 11.260,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. K. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je skutkové vylíčení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru v dopise žalované ze dne 21. 6. 2001 natolik neurčité, že ani výkladem projevu vůle nelze s určitostí zjistit, jakým konkrétním jednáním měl žalobce v období od dubna 2001 do června 2001 porušit pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Z obsahu posuzovaného okamžitého zrušení pracovního poměru lze podle názoru odvolacího soudu dovodit pouze to, čeho se měla dopustit tehdejší jednatelka žalované L. S.; naproti tomu formulace, že žalobce vykonával činnost, v rámci které se aktivně účastnil jednání, v souvislosti se kterými následně L. S. uzavřela smlouvu , je natolik obecná a vágní, že z ní nelze s určitostí dovodit konkrétní obsah, natož posoudit intenzitu činnosti žalobce v období od dubna do června 2001. Nelze předpokládat, že by žalobce, který v průběhu dubna až června 2001 vykonával v prostorech sídla i mimo sídlo společnosti nejrůznější činnosti a účastnil se aktivně řady jednání, veškerou svou činností v tomto období porušoval pracovní kázeň. Vědom si ustálené judikatury ( Rc 29/97 ) k otázce výkladu právních úkonů, podle níž je právní úkon neplatný pro neurčitost či nesrozumitelnost pouze tehdy, nelze-li ani výkladem projevu vůle zjistit, co jím bylo zamýšleno projevit, odvolací soud zdůraznil, že nejde o výklad bezbřehý a že nelze s jeho pomocí nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou ten, kdo úkon činil, v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji . Proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem (§ 55 zák. práce), jakož i jeho závěr ve vztahu k nároku na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru jak co do základu, tak co do jeho výše.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání, neboť má zato, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je skutkové vylíčení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru v dopise žalované ze dne 21. 6. 2001 natolik neurčité, že ani výkladem projevu vůle nelze s určitostí zjistit, jakým konkrétním jednáním měl žalobce v období od dubna 2001 do června 2001 porušit pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Vytýká odvolacímu soudu, že kladl na dopis oznamující okamžité zrušení pracovního poměru nepřiměřené požadavky, pokud jde o popis činnosti, která byla předmětem okamžitého zrušení pracovního poměru . S upozorněním na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2000, sp.zn. 21 Cdo 857/2000, dovozuje, že v dopise ze dne 21. 6. 2001 zcela jasně specifikovala, v jakém konkrétním jednání žalobce je důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru spatřován, a považuje za nepřiměřené uvádět bližší specifikaci a rozepisovat i seznam konkrétních jednání. Žalovaná se domnívá, že specifikace jednání žalobce v okamžitém zrušení pracovního poměru tak, že předmětná jednání byla v příkrém rozporu se zájmy zaměstnavatele a s uzavřenou pracovní smlouvou, konala se v sídle společnosti, v období od dubna do června 2001 a jejich výsledkem bylo uzavření smlouvy na dodávku dámských rukavic (tedy zboží, se kterým obchodovala žalovaná coby zaměstnavatel), ve prospěch třetí osoby paní S. , je natolik konkrétní, že žalované v podstatě není zcela jasné, jaké další informace bylo nutné v předmětném přípise uvést, aby jej odvolací soud považoval za dostatečně určitý . Podle názoru žalované v daném případě není třeba použít ke zjištění vůle žalované projevené v přípise ze dne 21. 6. 2001 výklad ; i v případě použití výkladu nemusí se v žádném případě jednat o výklad, který by snad nahrazoval či doplňoval vůli žalované, kterou neměla, popř. měla, ale neprojevila ji . Dovozuje proto, že vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru je natolik konkrétní, že umožňuje zcela nezaměnitelně identifikovat jednání, pro které byl pracovní poměr se žalobcem zrušen , a že tento úkon je úkonem právně platným . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl, neboť soudy věc správně právně posoudily, když rozhodly, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost a když žalované stanovily povinnost zaplatit žalobci náhradu mzdy a náklady řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Soud prvního stupně přitom v rozsudku ze dne 4. 2. 2004, č.j. 13 C 1018/2001-114, rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 25. 2. 2002, č.j. 13 C 1018/2001-49, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 7. 2002, č.j. 23 Co 268/2002-67, zrušen.


Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popřípadě jiné jeho pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, byť jsou pro soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 226 odst. 1 o.s.ř. závazné; takovýto právní názor totiž vede soud prvního stupně jen k tomu, jaké úkony má ve věci učinit, ale žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku posoudit po skutkové a právní stránce a jak ji má rozhodnout.


Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 4. 2. 2004, č.j. 13 C 1018/2001-114, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 9. 7. 2002, č.j. 23 Co 268/2002-67, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud neaplikoval na právní vztah mezi účastníky jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak než soud prvního stupně; rozsudek soudu prvního stupně zrušil jednak pro procesní pochybení, jednak proto, že soud prvního stupně se nezabýval tím, zda byla neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru uplatněna u soudu včas a zda tento právní úkon splňuje formální náležitosti ve smyslu ustanovení § 55 zák. práce. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu tedy nebyly výtky z hlediska právního posouzení skutkového stavu, nýbrž pokyny k doplnění dokazování a k právnímu posouzení skutečností, které dosud soud I. stupně neposuzoval (aniž odvolací soud sám právní názor zaujal). Skutečnost, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 4. 2. 2004, č.j. 13 C 1018/2001-114 (oproti závěru v rozsudku ze dne 25. 2. 2002, č.j. 13 C 1018/2001-49), považoval okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21. 6. 2001 pro jeho neurčitost za neplatné (§ 55 zák. práce), nevyplynula z toho, že by jeho právní posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich hodnocení. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.


V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, jak má být v okamžitém zrušení pracovního poměru skutkově vymezen jeho důvod, aby se jednalo z hlediska ustanovení § 55 zák. práce o platný právní úkon. Protože tuto otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je posuzována v ustálené judikatuře soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo odvolacím soudem zmiňovaný a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.


Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.


Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.


Výklad ustanovení § 55 zák. práce z hlediska otázky konkretizace jednostranného právního úkonu (projevu vůle) směřujícího ke skončení pracovního poměru v posuzovaném případě okamžitého zrušení pracovního poměru - ve spojitosti s ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce, které vymezuje interpretační pravidla pro výklad projevu vůle, se již v minulosti ustálil. S ohledem na obsahovou shodnost ustanovení § 55 a § 44 odst. 2 zák. práce vycházejí soudy při řešení této otázky jak v případě výpovědi z pracovního poměru, tak v případě okamžitého zrušení pracovního poměru z názoru, který lze mutatis mutandis vztáhnout na oba uvedené jednostranné právní úkony. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru byl již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, vysloven názor, že výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude moci být dodatečně měněn , a že není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci neplatným právním úkonem jen tehdy, jestliže nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď"; uvedený názor následně byl a v současné době je jako správný přijímán. Vzniknou-li o obsahu právního úkonu pochybnosti stanoví pro takový případ ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit; projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý nebo nesrozumitelný (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), tedy musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Výklad projevu vůle však vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo odvolacím soudem zmiňovaný a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).


V posuzované věci odvolací soud (ani soud prvního stupně) z výše uvedeného právního názoru nevycházel. Zaměnil totiž otázku určitosti jednostranného projevu vůle zaměstnavatele (okamžitého zrušení pracovního poměru) s posuzováním, zda vůbec a v jaké intenzitě jednáním označeným v okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnanec skutečně pracovní kázeň porušil. Úvaha odvolacího soudu, že nelze předpokládat, že by žalobce, který v průběhu dubna až června 2001 vykonával v prostorech sídla i mimo sídlo společnosti nejrůznější činnosti a účastnil se aktivně řady jednání, veškerou svou činností v tomto období porušoval pracovní kázeň , svědčí o tom, že odvolací soud při posuzování určitosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21. 6. 2001 zkoumal, zda označené jednání (označená jednání) jsou či nejsou porušením pracovní kázně. Tato úvaha má ale význam teprve při zkoumání, zda náležitě (určitě) vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru naplňuje také požadavky, které na tento jednostranný úkon klade ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, jehož se v tomto jednostranném úkonu žalovaná dovolává. Při posuzování určitosti okamžitého zrušení pracovního poměru jde toliko o naplnění tohoto požadavku ve vztahu k tomu, co je v tomto úkonu uvedeno tak, aby jej nebylo možno dodatečně měnit. To, že jednání tam uvedené ve skutečnosti porušením pracovní kázně není, případně nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, na určitost tohoto úkonu z hlediska ustanovení § 55 zák. práce nemá vliv.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).





Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. listopadu 2006


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu