21 Cdo 3369/2011
Datum rozhodnutí: 20.11.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 243b odst. 5 věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 265 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.04.2008, § 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.04.2008, § 329 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.04.2008, § 331 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.04.2008, § 100 odst. 1 obč. zák., § 106 odst. 1 a 2 obč. zák., § 101 obč. zák.




21 Cdo 3369/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově - Městě, Moskevská č. 24a, proti žalovanému OKD, a. s. se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 6/2020, IČO 26863154, Důl Karviná, Čs. armády č. 1, Karviná - Doly, o 54.532,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 36/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2011, č. j. 16 Co 10/2011-79, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 54.532,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované je zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 8. 1974. Výpověď z pracovního poměru bez data, kterou mu dala žalovaná (a která mu byla doručena dne 2. 7. 2004), byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 10. 2006, č. j. 24 C 46/2005-38, určeno neplatnou. Žalovaný následně dne 13. 4. 2007 vyplatil žalobci náhradu mzdy ve výši 581.576,-Kč. Tato náhrada byla žalobci zdaněna částkou 164.213,- Kč. Kdyby však žalovaný platil žalobci mzdu řádně v pravidelných měsíčních termínech, zaplatil by žalobce na dani částku nižší o 54.532,- Kč. Žalobci tak zaviněním žalovaného vznikla škoda právě v této výši.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 22. 10. 2010, č. j. 18 C 36/2010-57, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Přisvědčil žalobci, že mu zaviněním žalovaného vznikla škoda v důsledku zaplacení náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru jednou částkou namísto jejího placení v pravidelných měsíčních termínech. Při zkoumání, zda žalovaným vznesená námitka promlčení žalovaného nároku je opodstatněná, dovodil, že majetková sféra žalobce se prokazatelně snížila dne 13. 4. 2007 o zálohově sraženou daň z příjmu ve výši 164.213,- Kč, přičemž nejpozději v únoru r. 2008 získal žalobce všechny potřebné informace a podklady pro to, aby mohl vypočítat výši své daňové povinnosti za r. 2007 a aby tedy mohl i vyčíslit výši škody, která mu vznikla vyšším zdaněním . Subjektivní promlčecí doba počala tak žalobci běžet nejpozději dne 1. 3. 2008 (první den po únoru roku 2008, kdy žalobce prokazatelně získal všechny potřebné informace a podklady pro výpočet daně z příjmu za rok 2007) a uplynula podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. dne 28. 2. 2010. Skutečnost, kdy žalobce fakticky podával daňové přiznání nebo kdy mu byl vrácen přeplatek na dani z příjmu, nejsou pro určení okamžiku, kdy se o škodě dozvěděl, rozhodující. Vzhledem k tomu, že žalobce svůj nárok uplatnil teprve dne 13. 4. 2010 a žalovaný namítl promlčení požadovaného nároku, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 16 Co 10/2011-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že, i když žalobci zaviněním žalovaného vznikla škoda, žalovaný nárok je promlčen. Vyšel z toho, že, podává-li občan daňové přiznání, je kromě jiného povinen v daňovém přiznání daň sám vypočítat a uvést též případné výjimky, osvobození, zvýhodnění, slevy, odpočty a vyčíslit jejich výši. Žalobce se již ze skutečností uvedených v potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti vystaveného dne 15. 2. 2008 žalovaným dozvěděl o všech podkladech pro podání daňového přiznání, byl schopen vypočítat výši daně, která mu bude vyměřena, a dozvěděl se tedy i o tom, že mu výše popsaným způsobem vznikla škoda. Dvouletá subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. tak začala žalobci běžet nejpozději dne 1. 3. 2008 a ke dni podání žaloby (ke dni 13. 4. 2010) marně uplynula. Vzhledem k tomu, že žalovaný námitku promlčení uplatnil, nebylo možno žalobci žalovaný nárok přiznat. Odmítl, že by se žalobce o škodě dozvěděl až poté, co mu byl vrácen přeplatek daně (23. 4. 2008), neboť všechny rozhodné skutečnosti o vzniku škody se dozvěděl nejpozději z potvrzení o zdanitelných příjmech vystaveného žalovaným dne 15. 2. 2008.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že soudy obou stupňů nesprávně stanovily začátek běhu subjektivní promlčecí doby nejpozději od 1. 3. 2008, ač správně měly stanovit začátek vzniku škody až po provedení vyúčtování daně z příjmu za rok 2007. Vzhledem k tomu, že za den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu se považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání, to je 31. 3. 2008, nebyla žaloba v této věci uplatněna po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu byl vydán zcela po právu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolaní směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil, dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř., přezkumu dovolacího soudu nepodléhá a dovolatel je ani nezpochybňuje), že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 10. 2006, č. j. 24 C 46/2005-38, byla určena neplatnou výpověď, kterou dal žalovaný žalobci. Žalovaný následně dne 13. 4. 2007 vyplatil žalobci náhradu mzdy ve výši 581.576,- Kč, z níž srazil zálohu na daň z příjmu fyzických osob 164.213,- Kč, přičemž vznikl rozdíl (54.532,- Kč) mezi daní sraženou při jednorázové platbě (ve výši 164.213,- Kč) a daní, která by byla sražena v případě pravidelných měsíčních výplat náhrady za ztrátu na výdělku.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady škody, jež mu měla vzniknout zaplacením vyšší daně z příjmů fyzických osob za rok 2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13. 4. 2008, tj. do dne, než nabyl účinnosti nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. dále též jen zák. práce .

Podle ustálené judikatury soudů (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2023/2004, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) představuje vyšší daň z příjmů fyzických osob, kterou zaměstnanec zaplatil jenom proto, že mu zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově, škodu, za níž zaměstnavatel odpovídá - došlo-li ke škodě v době do 31. 12. 2006 - podle ustanovení § 187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, a v době po 1. 1. 2007 podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce.

Uvedené samozřejmě platí obdobně i pro poskytování náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru (srov. § 69 odst. 1 zák. práce).

V projednávané věci žalovaný ani nezpochybňoval, že žalobcem tvrzeným způsobem mohla žalobci vzniknout škoda. Namítl však, že případný nárok na náhradu škody je promlčen.

Podle ustanovení § 329 odst. 1 zák. práce promlčení se řídí § 100 odst. 1 a 2 a § 101 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 331 zák. práce promlčecí doba se řídí § 103, 106 a 107 občanského zákoníku s tím, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let od jejich výplaty, § 109, 110, 111 a 112 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

Podle ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Počátek běhu promlčecí lhůty je obecně (objektivně) určen ustanovením § 101 obč. zák., podle něhož lhůta běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci nebo zaměstnavateli (srov. slovo mohlo ). Běh promlčecí lhůty tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.

Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně určený počátek. Počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o odpovědné osobě. Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta.

Vědomost poškozeného o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, jako předpoklady pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, musí být splněny kumulativně. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti škůdce učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, pod pořadovým číslem 159, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2010, pod pořadovým číslem 91).

Dovodil-li proto odvolací soud, že o tom, že mu vznikla škoda, se žalobce dozvěděl, jakmile měl všechny podklady pro podání daňového přiznání, a tak byl schopen vypočítat výši daně, která mu bude vyměřena, rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2012

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu