21 Cdo 3355/2013
Datum rozhodnutí: 27.05.2014
Dotčené předpisy: § 238a o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 229 odst. 3 o. s. ř., § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.



21 Cdo 3355/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni Východním Předměstí, Slovanská č. 982/136, proti žalovanému Ing. M. P. , zastoupenému JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová č. 9, o 16.165,70 Kč s úroky z prodlení, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. ledna 2011 č. j. 25 Co 309/2010-308, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 25 Co 309/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2012 č. j. 4 Co 53/2012-439, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Vojtěcha Levory, advokáta se sídlem v Plzni Východním Předměstí, Slovanská č. 982/136.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012 č. j. 4 Co 53/2012-439, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2011 č. j. 25 Co 309/2010-380, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná žalovaným proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. ledna 2011 č. j. 25 Co 309/2010-308 (kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2010 č. j. 6 C 106/2007-254 ve výroku o věci samé tak, že žalovanému se ukládá povinnost zaplatit žalobci 16.165,70 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 14. 1. 2007 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení státu tak, že každý z účastníků je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 474,75 Kč, a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů) a jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.960,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Vojtěcha Levory, a kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.792,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Vojtěcha Levory, není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen o. s. ř ], protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno, a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že v tom, že Krajský soud v Plzni v původním řízení vyhověl žalobě na základě právního posouzení nároku uplatněného žalobcem jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení a nikoli jako nároku na plnění ze smlouvy, nelze spatřovat zmatečnost spočívající v odnětí možnosti účastníku jednat před soudem podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., který dovolatel podrobuje kritice, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1992 sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996 sp. zn. 2 Cdon 539/96, které bylo uveřejněno pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Nemůže jít ani o zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř., která spočívá v tom, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba (že žalobcem nebyla uplatněna změna žaloby), neboť k právnímu posouzení nároku žalobce jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení namísto nároku na plnění ze smlouvy došlo na základě stejného skutkového základu věci vylíčeného v žalobě, aniž by bylo třeba žalobu změnit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, který byl uveřejněn pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Namítá-li žalovaný, že byl krácen na svých právech tím, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, pak přehlíží, že zmatečnosti (včetně zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., kterou žalovaný touto námitkou vystihuje) nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není, neboť - jak bylo uvedeno výše - dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002 sp. zn. 29 Odo 523/2002, které bylo uveřejněno pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu nemůže založit ani námitka žalovaného, že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v tom, že nedošlo k řádnému poučení stran , neboť na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto, a žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát JUDr. Ing. Vojtěch Levora, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu