21 Cdo 333/2017
Datum rozhodnutí: 20.04.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 333/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně D. D. , zastoupené JUDr. Liborem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída č. 223/5, proti žalované RiPSS Invest s. r. o. se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1668/56, IČO 27591131, zastoupené JUDr. MgA Michalem Šalomounem, Ph. D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída č. 770/52, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 187/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2016, č. j. 18 Co 79/2016-212, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. MgA Michala Šalomouna, Ph. D., advokáta se sídlem v Třebíči, Bráfova třída č. 770/52.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 18 Co 79/2016-212, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Z konstantní judikatury dovolacího soudu k problematice propadných zástav vyplývá, že smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, a ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1783/2013). O sjednání propadné zástavy se jedná tehdy, jestliže je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena dříve, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy způsoby uvedenými v zákoně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, uveřejněný pod č. 27/2005 v časopise Soudní judikatura). Takto mohla být sjednána propadná zástava i kupní smlouvou o převodu vlastnického práva k nemovitostem, pokud kupní smlouva měla zajistit splnění dosud nesplatného dluhu a nemovitost by přešla do vlastnictví kupujícího věřitele v případě jeho nezaplacení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3945/2007). Jestliže však má věřitel za dlužníkem neuhrazenou pohledávku po lhůtě splatnosti, není vyloučeno, aby se dlužník s věřitelem dohodl, že na něj převede vlastnické právo k zastavené věci a že na dohodnutou kupní cenu nebo její část bude použita (započtena) splatná pohledávka, kterou má věřitel vůči dlužníkovi (srov. obdobně právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, a v rozsudku Nejvyššího ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2970/2011). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla kupní smlouva mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dne 22. 8. 2013, tedy až poté, kdy se pohledávka žalované (jako zástavní věřitelky) stala splatnou (žalobkyně byla ke dni 21. 6. 2013 v prodlení se zaplacením závazku ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 3. 2013), a účastnice se následně dohodly na prodeji zastavené věci se započtením části dlužné pohledávky na kupní cenu, nejednalo se již o sjednání tzv. propadné zástavy.

V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, že kupní smlouva ze dne 22. 8. 2013 je platným právním úkonem (jestliže se účastnice v kupní smlouvě ze dne 22. 8. 2013 dohodly, že žalobkyně splní svůj závazek ze zástavního práva tak, že na žalovanou převede vlastnické právo k zástavě a že část dohodnuté kupní ceny bude započtena na plnění zástavní věřitelce, nejedná se o ujednání, které by neslo znaky institutu propadné zástavy ), když namítá, že odvolací soud při posuzování platnosti kupní smlouvy ze dne 22. 8. 2013 nepřihlédl k dalším okolnostem případu, resp. s těmito okolnostmi se při aplikaci ust. § 39 občanského zákoníku nevypořádal (jednotlivé okolnosti připomíná), přičemž předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. dubna 2017

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu