21 Cdo 3322/2011
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Dotčené předpisy: § 151a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.1994, § 151b odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.1994, § 151f odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.1994, § 299 odst. 2 obch. zák. ve znění do 28.07.1994, § 299 odst. 3 obch. zák. ve znění do 28.07.1994




21 Cdo 3322/2011


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Jitky Dýškové v právní věci žalobců a) J. S. a b) H. S. , obou zastoupených JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 8, proti žalovaným 1) K. R. a 2) A. R. , oběma zastoupeným JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Brně, Tišnovská č. 143, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 163/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2011 č.j. 21 Co 89/2009-226, takto:

I. Dovolání žalovaných se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 15.960,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Příkop č. 8.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že jsou "bezpodílovými spoluvlastníky (SJM) budovy v Zábrdovicích, č.p. , bydlení, na parcele č. a parcely o výměře 415 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. pro katastrální území Zábrdovice, obec Brno, okres Brno - město, u Katastrálního úřadu v Brně". Žalobu odůvodnili zejména tím, že dne 18.7.1994 byla mezi Komerční bankou, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 33, jako zástavním věřitelem a žalobci jako zástavci uzavřena zástavní smlouva, kterou bylo zřízeno zástavní právo k uvedeným nemovitostem ve vlastnictví žalobců k zajištění závazku společnosti "CENEK A MICHAL", spol. s r.o. se sídlem v Brně, Kuršova č. 3 ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi touto společností a Komerční bankou, a.s. dne 18.7.1994 a která "ohledně realizace zástavního práva odkazuje na aplikaci ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku", a že Komerční banka, a.s. vlastnické právo žalobců k zastaveným nemovitostem převedla kupní smlouvou uzavřenou dne 18.6.1999 mezi žalovanými a žalobci zastoupenými Komerční bankou, a.s. jako zástavním věřitelem na žalované s právními účinky vkladu ke dni 21.6.1999. Žalobci pokládají zástavní smlouvu za neplatnou, neboť ji za zástavního věřitele podepsala neoprávněná osoba, jejíž podpis ani nebyl úředně ověřen, a úprava realizace zástavního práva v zástavní smlouvě je "nedostatečná, neurčitá a v rozporu s dobrými mravy". Za neplatnou žalobci považují též kupní smlouvu, protože zástavní věřitel nebyl zastoupen osobami oprávněnými tuto smlouvu podepsat a podpisy jeho zástupců nejsou úředně ověřeny; kromě toho byla kupní smlouva uzavřena předtím, než zástavní věřitel upozornil zástavce (dlužníka) na to, že přistupuje k prodeji zástavy.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.12.2001 č.j. 15 C 163/99-131 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 6.450,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Čecha. Dospěl k závěru, že zástavní i kupní smlouva byly za zástavního věřitele podepsány "jeho příslušnými zaměstnanci" a že nebyl zjištěn žádný jiný důvod neplatnosti těchto smluv. Neplatnost kupní smlouvy nezpůsobuje podle soudu prvního stupně ani to, že žalobci byli zástavním věřitelem upozorněni na prodej zástavy až po uzavření kupní smlouvy.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1.4.2004 č.j. 21 Co 308/2002-153 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; současně nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce Městského soudu v Brně. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se nevypořádal téměř se žádnou z námitek žalobců a že jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 10.6.2008 č.j. 15 C 163/99-206 znovu žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 14.988,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Čecha. Dospěl k závěru, že zástavní i kupní smlouva byly za zástavního věřitele podepsány osobami k tomu zmocněnými, jejichž podpisové vzory byly uloženy u katastrálního úřadu, a že byly sjednány platně. Zástavní smlouva v souladu s ustanovením § 299 odst. 2 obchodního zákoníku zmiňovala jako "jiný vhodný způsob" realizace zástavy i možnost přímého prodeje, přičemž výše prodejní ceny byla stanovena "objektivním způsobem na úrovni ceny tržní posléze určené znaleckým posudkem". Žalobci byli podle zjištění soudu prvního stupně dne 11.6.1997 zástavním věřitelem upozorněni na neplnění závazku společnosti "CENEK A MICHAL", spol. s r.o. z úvěrové smlouvy s výslovným sdělením, že "vzniká nebezpečí realizace zástavy". Podle soudu prvního stupně byli žalobci na prodej upozorněni sdělením zástavního věřitele ze dne 9.7.1999; žalobce a) rovněž mohl tuto skutečnost zjistit při svých návštěvách banky, neboť podle výpovědi svědka Ing. J. R. nemovitosti, u kterých je navrhován prodej, jsou uveřejněny na internetu a na vývěskách banky.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22.3.2011 č.j. 21 Co 89/2009-226 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že nemovitosti označené v žalobě "náleží do společného jmění manželů - žalobců"; současně rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 38.420,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 31.920,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nebyli včas upozorněni zástavním věřitelem na zamýšlený prodej zástavy ve smyslu ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30.4.2000. Protože tak nebyla splněna jedna z podstatných podmínek pro to, aby zástavní věřitel byl oprávněn přistoupit k prodeji zástavy jménem žalobců, je kupní smlouva ze dne 18.6.1999 absolutně neplatná. Upozornění na možný prodej zástavy ve smyslu ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30.4.2000 je podle odvolacího soudu jednostranným adresným právním úkonem, který musí dojít do dispoziční sféry adresáta a ze kterého musí být patrno, že zástavní věřitel hodlá v době bezprostředně následující přistoupit k prodeji zástavy; nestačí proto, že žalobci se mohli o zamýšleném prodeji dovědět z internetu nebo z vývěsek banky. Oznámení zástavního věřitele o stavu jeho pohledávky ze dne 11.6.1997 není podle názoru odvolacího soudu upozorněním na možný konkrétní prodej zástavy, který bezprostředně hrozí, a je proto dána poslední možnost zástavci, aby zabránil prodeji svého majetku. Znění tohoto oznámení podle odvolacího soudu v podstatě pouze "kopíruje" ustanovení bodu 4. zástavní smlouvy, kde jsou zástavci rovněž seznámeni s možností prodeje zástavy v případě neplnění dluhu dlužníkem, a navíc mezi tímto oznámením a prodejem zástavy kupní smlouvou ze dne 18.6.1999 není - vzhledem k datu oznámení - žádná souvislost. Za upozornění žalobců na zamýšlený výkon zástavního práva ve smyslu ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30.4.2000 nelze podle názoru odvolacího soudu - s ohledem na datum sepsání kupní smlouvy - považovat ani dopis Komerční banky, a.s. ze dne 9.7.1999. Závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18.6.1999 nemůže podle názoru odvolacího soudu vyvrátit ani tvrzená dobrá víra žalovaných při nabytí nemovitostí.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítali, že na "nebezpečí realizace zástavy" byli žalobci upozorněni přípisem Komerční banky, a.s. ze dne 11.6.1997 a že o možnosti realizace zástavy formou prodeje byl nepochybně informován i žalobce a). Jeho tvrzení, že o prodeji nevěděl, je podle žalovaných v rozporu s výpovědí žalobkyně b), která potvrdila, že žalobce a) byl na jednání v bance, a s výpovědí svědka Ing. J. R., který uvedl, že žalobce a) byl při jednání v bance po jejím "upozorňovacím" dopisu informován o tom, že nemovitosti mohou být prodány. Zástavní věřitel byl podle dovolatelů oprávněn přistoupit k prodeji zástavy jménem zástavců, protože byly splněny všechny "zákonné atributy" k tomuto právnímu úkonu. Dovolatelé dále namítali, že odvolací soud se řádným způsobem nevypořádal s jejich námitkou dobré víry při nabytí nemovitostí, protože "vzhledem ke kombinaci občanského a obchodního zákoníku" lze v dobré víře nabýt vlastnictví i od nevlastníka. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl, neboť nedošlo k jejich včasnému upozornění na zástavním věřitelem zamýšlený výkon zástavního práva ve smyslu ustanovení § 299 odst. 2 obchodního zákoníku, smluvní úprava realizace zástavního práva v zástavní smlouvě ze dne 18.7.1994 je nedostatečná a neurčitá, ze zástavní smlouvy nevyplývá zmocnění pro zástavního věřitele k prodeji zástavy jménem žalobců tak, jak učinil kupní smlouvou ze dne 18.6.1999, a prodej zastavených nemovitostí za podhodnocenou cenu byl v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je ve věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podmínky výkonu zástavního práva podle zástavní smlouvy uzavřené mezi žalobci a Komerční bankou, a.s. je nutno posuzovat - vzhledem k tomu, že tato smlouva byla uzavřena dne 18.7.1994 - podle v té době účinné právní úpravy, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č.146/1971 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen "obč. zák."), a podle zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb. a č. 286/1993 Sb., tedy podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 28.7.1994 (dále jen "obch. zák.").

Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

Podle ustanovení § 299 odst. 2 obch. zák. zástavní věřitel může při výkonu svého zástavního práva prodat ve veřejné dražbě zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu, kterou má u sebe nebo s kterou je oprávněn nakládat, jestliže na tento zamýšlený výkon zástavního práva včas upozorní zástavce a dlužníka; stanoví-li to smlouva, může zástavní věřitel prodat zástavu i jiným vhodným způsobem.

Podle ustanovení § 299 odst. 3 obch. zák. zástavní věřitel vydá bez zbytečného odkladu dlužníku výtěžek prodeje převyšující jeho zajištěnou pohledávku po odečtení účelně vynaložených nákladů.

Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že podle právní úpravy účinné v době uzavření zástavní smlouvy (ke dni 18.7.1994) se zástavní věřitel mohl domáhat uspokojení ze zástavy jen při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.7.1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996), a že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. mohlo být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). V případě, že zástavní právo sloužilo k zajištění závazku z obchodního závazkového vztahu, ustanovení § 299 odst. 2 obch. zák. poskytovalo zástavnímu věřiteli oprávnění prodat zastavenou nemovitost ve veřejné dražbě, jestliže na takový výkon zástavního práva včas upozornil zástavce a zástavního dlužníka, nebo jiným vhodným způsobem, stanovila-li to zástavní nebo jiná smlouva, a uspokojit svou zajištěnou pohledávku z výtěžku prodeje zástavy.

Zástavní nebo jiná smlouva opravňovala zástavního věřitele prodat zastavenou nemovitost jiným způsobem než ve veřejné dražbě jen tehdy, šlo-li o způsob "vhodný". Požadavku na vhodný způsob prodeje vyhovovala podle ustálené judikatury soudů jen taková smluvní úprava "přímého prodeje zástavy" ve smyslu ustanovení § 299 odst. 2 části věty za středníkem obch. zák., v níž byly přesně a podrobně upraveny podmínky prodeje zástavy, zejména stanovena minimální cena prodávané zástavy nebo alespoň vymezen způsob, jak má být její cena stanovena; nepostačuje proto například, bylo-li sjednáno jen to, že zástavní věřitel je oprávněn v rámci výkonu zástavního práva prodat zástavu třetí osobě podle vlastního výběru a z výtěžku prodeje uspokojit svou pohledávku (srov. též právní názor uvedený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.11.1998 sp. zn. 29 Cdo 363/98, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Mezi tyto podmínky prodeje zástavy bezpochyby patřilo i upozornění zástavce a zástavního dlužníka zástavním věřitelem na zamýšlený výkon zástavního práva, včetně stanovení způsobu tohoto upozornění a minimální doby mezi tímto upozorněním a okamžikem, kdy byl zástavní věřitel oprávněn přikročit k prodeji zástavy. Upozorněním zástavce a zástavního dlužníka na zamýšlený výkon zástavního práva byla zástavnímu dlužníku poskytnuta možnost uspokojit pohledávku zástavního věřitele zajištěnou zástavním právem ještě před výkonem zástavního práva a zástavci byla dána příležitost složit zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci; tyto úkony zástavce a zástavního dlužníka by měly za následek zánik zástavního práva (srov. ustanovení § 151g obč. zák.). Protože povinnost zástavního věřitele včas upozornit zástavce a zástavního dlužníka na zamýšlený výkon zástavního práva stanovil zákon jako podmínku výkonu zástavního práva jen v případě prodeje zastavené věci ve veřejné dražbě (srov. ustanovení § 299 odst. 2 části věty před středníkem obch. zák.), musely být povinnost zástavního věřitele upozornit zástavce a zástavního dlužníka na zamýšlený prodej zástavy jiným vhodným způsobem a podmínky tohoto upozornění sjednány v zástavní nebo jiné smlouvě.

V projednávané věci bylo zástavní právo k předmětným nemovitostem zřízeno na základě zástavní smlouvy ze dne 18.7.1994 za účelem - jak vyplývá z bodů 1. a 2. této smlouvy - zajištění pohledávky zástavního věřitele z úvěru poskytnutého společnosti "CENEK A MICHAL", spol. s r.o. na základě smlouvy ze dne 18.7.1994 ve výši 4.800.000,- Kč a splatného dnem 22.7.1998, tedy k zajištění závazku z obchodního závazkového vztahu. V bodě 4. zástavní smlouvy bylo dohodnuto, že "pokud pohledávka a příslušenství zástavního věřitele nebudou řádně a včas dlužníkem zaplaceny, je zástavní věřitel oprávněn k uspokojení své pohledávky a jejího příslušenství prodat jménem zástavců zastavené nemovitosti sám nebo prostřednictvím třetí osoby za cenu minimálně ve výši tržní ceny aktualizované v době prodeje", že kupní cena za prodej zástavy bude uhrazena na účet zástavního věřitele a že z takto uhrazené kupní ceny zástavní věřitel uspokojí svou pohledávku včetně příslušenství a nákladů spojených s realizací zástavy, že zástavci zmocňují zástavního věřitele, aby jejich jménem podal návrh na zápis vkladu vlastnického práva u příslušného katastrálního úřadu, že tato dohoda nebrání tomu, aby uspokojení pohledávky zástavního věřitele ze zástavy bylo "realizováno soudní cestou", a že "toto zmocnění" nebrání tomu, aby zástavní věřitel prodal nemovitost ve smyslu § 299 odst. 2 obch. zák. přímým prodejem svým jménem.

Z uvedeného je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že v zástavní smlouvě ze dne 18.7.1994 byl sice sjednán prodej zástavy jiným způsobem než ve veřejné dražbě, avšak nebyla dohodnuta podmínka prodeje zástavy spočívající v povinnosti zástavního věřitele upozornit zástavce a zástavního dlužníka na zamýšlený výkon zástavního práva, včetně stanovení způsobu tohoto upozornění a minimální doby mezi tímto upozorněním a okamžikem, kdy byl zástavní věřitel oprávněn přikročit k prodeji zástavy. Protože v zástavní smlouvě ze dne 18.7.1994 nebyl v tomto směru vymezen obsah zástavního práva, nesplňovala smluvní úprava prodeje zastavených nemovitostí požadavky na prodej zástavy jiným vhodným způsobem ve smyslu ustanovení § 299 odst. 2 části věty za středníkem obch. zák. Z toho vyplývá, že zástavní věřitel nebyl oprávněn na základě této smlouvy prodat zástavu jiným způsobem než ve veřejné dražbě a že jím uzavřená kupní smlouva ze dne 18.6.1999, kterou zastavené nemovitosti prodal žalovaným, je proto podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatným právním úkonem.

Důvodná není ani námitka žalovaných, že zastavené nemovitostí nabyli kupní smlouvou ze dne 18.6.1999 v dobré víře. Ochrana dobré víry v českém právním řádu neplatí obecně, ale jen v odůvodněných případech, a v souvislosti s její ochranou je třeba vždy zvažovat, zda ochrana nabytí vlastnictví v dobré víře neodporuje požadavku na ochranu vlastnictví toho, kdo by je měl pozbýt ve prospěch nabyvatele zastavených nemovitostí. Zákon s dobrou vírou u kupujícího, se kterým zástavní věřitel při výkonu svého zástavního práva podle ustanovení § 299 odst. 2 části věty za středníkem obch. zák. uzavřel jménem zástavců neplatnou kupní smlouvu, nespojuje žádné právní následky. Za přihlédnutí k tomu, že k prodeji zastavených nemovitostí přistoupil zástavní věřitel, aniž by ho k tomu opravňovala (platná) zástavní smlouva, a že žalovaní jako kupující se mohli (a měli) přesvědčit o (nedostatku) oprávnění zástavního věřitele zastavené nemovitosti prodat, nemohli žalovaní z důvodu ochrany jejich dobré víry při uzavření kupní smlouvy ze dne 18.6.1999 nabýt vlastnictví k zastaveným nemovitostem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 13.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 13.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců advokát JUDr. Bc. Martin Kulhánek, Ph.D., osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 2.660,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo ve věci samé zamítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobcům náklady v celkové výši 15.960,- Kč nahradili. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu