21 Cdo 330/2008
Datum rozhodnutí: 21.10.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 330/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. V. Š., proti žalovanému A., a.s. Z., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 58/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2007 č.j. 15 Co 67/2007-238, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 25.9.1995 žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřoval v tom, že v souvislosti s Opatřením představenstva společnosti ze dne 21.9.1995 o snížení počtu pracovníků právního oddělení, které bylo přijato s ohledem na snižující se stav pracovníků společnosti, jehož následkem je nižší objem pracovní agendy právního oddělení, bylo pracovní místo žalobce jak nadbytečné zrušeno . Žalovaný současně nemá jinou vhodnou práci, na kterou by žalobce mohl v dohodě s ním převést , a proto nemůže žalobce dále v pracovním poměru zaměstnávat .

Žalobce se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 1.3.1996) domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný, u něhož pracoval od 1.3.1993 na základě pracovní smlouvy jako vedoucí organizačně právního útvaru a zároveň byl od 17.5.1995 platně zapsán jako zástupce ředitele a.s. , uplatnil ve výpovědi důvod, který nebyl dán. Podle názoru žalobce k vlastnímu rozdělení společnosti žalovaného, vzhledem k němuž mělo dojít k 31.12.1995 ke snížení počtu zaměstnanců na právním oddělení z počtu 4 na 2 zaměstnance, nedošlo, a kromě toho výpověď podepsal Ing. F. V., který není oprávněn samostatně za organizaci podepisovat .

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 6.1.1997 č.j. 7 C 58/96-29 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 3.225,- Kč na účet právního zástupce žalovaného JUDr. V. N. . Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy pracovní poměr účastníků skončil na základě předmětné výpovědi, kterou žalovaný doručil žalobci dne 25.9.1995, uplynutím tříměsíční výpovědní doby dne 31.12.1995, prekluzívní lhůta pro uplatnění neplatnosti této výpovědi skončila dnem 29.2.1996. Jestliže žalobce podal žalobu v této věci teprve 1.3.1995, stalo se tak až po marném uplynutí dvouměsíční lhůty podle ustanovení § 64 zák. práce, a proto soud žalobu jako bezdůvodnou zamítl .

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28.1.1999 č.j. 15 Co 131/97-38 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže ve věci jednal a rozhodl, ačkoli dosud nebylo nadřízeným soudem podle ustanovení § 16 o.s.ř. rozhodnuto o námitce podjatosti předsedkyně senátu, kterou žalobce vznesl podáním doručeným soudu prvního stupně dne 2.1.1997.

Okresní soud ve Zlíně poté rozsudkem ze dne 22.5.2001 č.j. 7 C 58/96-114 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 6.450,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce sice podal žalobu včas, neboť disponuje opisem žaloby, na němž je podací razítko ze dne 29.2.1996 , a pracovnice podacího oddělení zdejšího soudu nevyloučila možnost nedopatření ve vyznačení data podání opisu žaloby založeném ve spisu , avšak že žaloba není po právu . Z výsledků provedeného dokazování podle názoru soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaný na zasedání představenstva řádně rozhodl o organizační změně (spočívající ve snížení počtu zaměstnanců na právním oddělení, kde byl zaměstnán i žalobce ), v souvislosti s níž se žalobce stal pro žalovaného nadbytečným. Protože v řízení nebylo prokázáno , že by u žalovaného bylo v době dání výpovědi k dispozici volné místo, na kterém by žalobce mohl pracovat v místě výkonu práce, případně v místě bydliště, je výpověď daná žalobci dne 25.9.1995 oprávněnou osobou (ředitelem žalovaného Ing. V.) platná, neboť byla dána v souladu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce .

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1.9.2003 č.j. 15 Co 308/2001-162 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že za situace, kdy v průběhu řízení vznikly pochybnosti o tom, zda žalovaný prostřednictvím oprávněné osoby řádně rozhodl o organizační změně, se nezabýval podrobně námitkami žalobce zpochybňujícími tuto skutečnost, a že proto je jeho rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelné. Soudu prvního stupně uložil, aby naznačeným způsobem zjednal nápravu a v závislosti na závěrech učiněných o rozhodnutí o organizační změně, jako hmotněprávním předpokladu pro podání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, se zabýval dalšími, pro posouzení věci významnými skutečnostmi.

Okresní soud ve Zlíně nato rozsudkem ze dne 12.10.2006 č.j. 7 C 58/96-215 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 18.837,- Kč k rukám advokáta. Po doplnění řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že k rozhodnutí o organizační změně snížení počtu pracovníků na právním a ekonomickém úseku na jednání představenstva žalovaného došlo, přičemž představenstvo dle stanov vykonávalo jménem společnosti zaměstnavatelská práva a povinnosti z pracovněprávních předpisů . Z výsledků provedeného dokazování má soud rovněž za prokázané , že výpověď z pracovního poměru dal žalobci dne 25.9.1995 na základě pověření představenstva (zaměstnavatele) ze dne 21.9.1995 ředitel V., který byl jmenován do funkce ředitele k 1.12.1994 , a navíc jak zdůraznil z pracovního řádu žalovaného účinného k lednu roku 1994 vyplývá, že právní úkony a rozhodnutí v pracovněprávních vztazích činí jménem společnosti ředitel společnosti nebo jeho zástupce . Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný nedisponoval žádným volným místem pro žalobce v místě výkonu jeho práce ani v místě jeho bydliště, a nabídkovou povinnost tak objektivně splnit nemohl , soud prvního stupně uzavřel, že předmětná výpověď daná žalovaným žalobci je platná za splnění všech zákonných podmínek .

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.6.2007 č.j. 15 Co 67/2007-238 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. (jímž byla žaloba zamítnuta) změnil tak, že se zamítá návrh, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce daná žalobci dne 25.9.1995 je neplatná , a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 24.446,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud po zjištění, že všechny formální náležitosti předmětné výpovědi z pracovního poměru byly splněny , ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že dne 21.9.1995 se uskutečnilo jednání představenstva žalovaného, na kterém bylo řádně rozhodnuto o organizační změně ; skutečnost, že se tohoto jednání nezúčastnil žalobce, který byl členem představenstva, případně, zda představenstvo bylo řádně svoláno, nemá podle názoru odvolacího soudu vliv na platnost přijatého rozhodnutí s ohledem na to, že se představenstvo sešlo v počtu, který je dostatečný pro přijímání rozhodnutí . Navíc má odvolací soud za to, že s ohledem na znění ust. § 9 zák. práce mohlo být rozhodnutí o organizační změně učiněno pouze předsedou představenstva a jedním členem jako osobami, které mohli jednat za žalovaného v rámci pracovněprávních vztahů . Protože ze strany žalovaného nebyla porušena ani nabídková povinnost ve smyslu ust. § 46 odst. 2 zák. práce (žalovaný neměl v rozhodné době žádné volné pracovní místo ve sjednaném místě výkonu práce žalobce ani v místě jeho bydliště ve Z.), dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně , jestliže žalobu zamítl; pouze z formulačních důvodů odvolací soud změnil jeho výrok o věci samé tak, že specifikoval konkrétní výpověď, která měla být určena za neplatnou .

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že zápisy z jednotlivých zasedání představenstva žalovaného ze dne 5.9.1995 a 13.10.1995 (které se ostatně nedají posuzovat jako zápisy z jednání představenstva ) zcela zřejmě prokazují, že se nejednalo o platné zápisy, neboť se jich účastnili pouze tři členové představenstva žalovaného, přičemž ani žalobce již na takováto zasedání nebyl zván, a to ze zcela zřejmého důvodu, neboť se ho žalovaný chtěl zbavit, neboť nebyl ochoten přistoupit na podmínky tzv. rozdělení společnosti, poněvadž poukázal na nekalé praktiky některých členů představenstva . Dovolatel má za to, že hodnocení důkazů od jednotlivých soudů v průběhu celého řízení vychází pouze z tzv. volného hodnocení důkazů, nicméně nic nenasvědčuje tomu, že by se soud vypořádal s otázkou, kdo platně a kdy a zda je (rozhodnutí o organizační změně) učinil ten, kdo k tomu byl oprávněn . Podle jeho názoru se svědci v průběhu řízení snaží dodatečně vytvářet doklady o tom, že snad představenstvo jednalo v počtu a jmenném složení dle platného zápisu v obchodního rejstříku , a z jejich výslechu lze pouze dovodit, že si na nic nepamatují ( předseda představenstva ani neví, kdo byl členem představenstva, nevzpomíná si, proč žalobce nebyl zván na jednání představenstva, svědci se odvolávají na nějakou dynamiku rozvoje ), shodně ale tvrdí, že vlastně neplnili stanovy , což by již mělo stačit pro rozhodnutí soudu o tom, že výpověď je neplatná . Soud prvního stupně se nevypořádal se závazným výkladem odvolacího soudu i ohledně pověření ředitele společnosti, neboť žalobce prokázal a doložil, že jeho faktické pověření s ověřeným podpisem bylo učiněno mnohem později, a to až 6. listopadu 1996 v souvislosti s návrhem na jeho zápis jako ředitele společnosti do OR u KS v B. . Kdyby byl správný názor odvolacího soudu o tom, že rozhodnutí o organizační změně mohlo být učiněno pouze předsedou a jedním členem představenstva žalovaného, pak podle názoru dovolatele, by musel již ze znění výpovědi dovodit, že je výpověď neplatná, jelikož byla podepsána pouze jedním členem představenstva , ačkoli jednání, která zavazují společnost, musí být podepsána dvěma členy představenstva nebo dle výpisu v OR zástupcem ředitele, což byl jmenovitě a osobně pouze žalobce . Konečně dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že zcela bezprecedentně podal rozšiřující výklad faxové zprávy označené jako Návrh na snížení počtu pracovníků , který je zcela zřejmý podvrh, o čemž není pochyb . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil zpět k dalšímu řízení soudu prvního stupně .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Okolnost jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).

Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů přitom vyplývá, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků, o něž v rámci odvolacího řízení šlo, zcela shodně jako soud prvního stupně. Oba soudy dospěly při stejném skutkovém a právním základu k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 25.9.1995 je neplatná; odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pouze z formulačních důvodů tak, že specifikoval konkrétní výpověď, která měla být určena za neplatnou . Z uvedeného je tedy zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé není rozsudkem měnícím, nýbrž - bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku - jde o rozsudek potvrzující, a proto přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vyplývat nemůže.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rovněž není dána, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně několikrát zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (všemi rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně o věci samé stejně - žalobu zamítl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobce sice v dovolání uvádí, že zcela nesporně vytyčuje otázky zásadního právního významu , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že dovolatel nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel [jestliže poukazuje na nevěrohodnost většiny listinných důkazů (především zápisů z jednání představenstva) předložených žalovaným a vytýká soudu, že zcela neadekvátně se o údaje z takové listiny opírá ] a jak odvolací soud tyto důkazy hodnotil [namítá-li že hodnocení důkazů od jednotlivých soudů v průběhu celého řízení vychází pouze z tzv. volného hodnocení důkazů , že z výslechu svědků lze pouze dovodit, že si na nic nepamatují, shodně ale tvrdí, že vlastně neplnili stanovy , a že odvolací soud zcela bezprecedentně podal rozšiřující výklad listiny, která je zcela zřejmý podvrh , o čemž není pochyb ], a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, jestliže namítá, že žalobce na zasedání představenstva žalovaného nebyl zván ze zcela zřejmého důvodu, neboť se ho žalovaný chtěl zbavit, neboť nebyl ochoten přistoupit na podmínky tzv. rozdělení společnosti, poněvadž poukázal na nekalé praktiky některých členů představenstva . Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že dne 21.9.1995 se uskutečnilo jednání představenstva žalovaného, na kterém bylo řádně rozhodnuto o organizační změně , spočívající ve snížení počtu zaměstnanců na právním oddělení , a že výpověď z pracovního poměru dal žalobci dne 25.9.1995 na základě pověření představenstva ze dne 21.9.1995 ředitel žalovaného Ing. F. V. ) v dovolání předestírá vlastní (jiné) skutkové závěry (zejména, že žalovaný nesplnil důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že přijal rozhodnutí o organizační změně, a že žalobce prokázal a doložil , že pověření ředitele žalovaného Ing. F. V. bylo učiněno mnohem později, a to až 6. listopadu 1996 ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o neplatnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Vzhledem k tomu, že výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu