21 Cdo 3295/2007
Datum rozhodnutí: 08.07.2008
Dotčené předpisy: § 4 předpisu č. 1/1992Sb. ve znění do 31.12.2006, § 17 předpisu č. 1/1992Sb. ve znění do 31.12.2006, § 240 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb.




21 Cdo 3295/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované G. N. a.s., zastoupené advokátem, o 1,083.193,20 Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 145/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007 č.j. 54 Co 40/2007-131, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 590.589,- Kč s úroky z prodlení, se odmítá.

II. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 492.604,20 Kč s úroky z prodlení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.978,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1,083.193,20 Kč s 2,5% úroky z prodlení z částky 12.069,- Kč od 11.2.2005 do zaplacení a z částky 1,071.124,20 Kč od 11.3.2005 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované (v té době s názvem firmy A. a.s. ) pracoval od 1.8.2004 na základě pracovní smlouvy ze dne 9.6.2004 a jejích dodatků ze dne 20.10.2004 a 17.12.2004 ve funkci Senior manažer controling a že tento pracovní poměr účastníci dne 16.2.2005 rozvázali dohodou ke dni 28.2.2005. Protože důvodem skončení pracovního poměru byly skutečnosti uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, vznikl žalobci ve smyslu ustanovení § 60a zák. práce nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Žalovaná mu však z tohoto titulu vyplatila pouze 177.748,- Kč, tedy o 1,050.003,50 Kč méně, než kolik žalobci podle jeho názoru náleželo, neboť při výpočtu dstupného nepostupovala podle ustanovení § 17 zákona č. 1/1992 Sb. a do hrubé mzdy zúčtované žalobci k výplatě v předchozím kalendářním čtvrtletí nezahrnula odměnu ve výši 1,400.000,- Kč vyplacenou žalobci současně se mzdou za měsíc prosinec 2004 za spolupráci při prodeji akcií žalované třetí osobě, vymezenou zmíněnými dodatky k pracovní smlouvě. Stejně tak nesprávně žalovaná postupovala i při výpočtu náhrady mzdy za dovolenou čerpanou žalobcem v únoru 2005 (v rozsahu 6 dnů) a za volno generálního ředitele v lednu a únoru 2005 (v rozsahu 1,5 dne) a při průměrné hodinové mzdě ve výši 3.528,02 Kč dluží žalobci na těchto nárocích celkem 33.189,70 Kč.

Žalovaná namítala, že odměna, jejíž výše byla dohodnuta v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě a která po vypočtení činila částku 1,400.000,- Kč, nebyla vyplacena žalobci na práci vykonávanou pro žalovanou v pracovním poměru ani jiném pracovněprávním vztahu, nýbrž měla charakter provize vázané na úspěšnost uskutečnění prodeje akcií žalované, přičemž její výše byla závislá na dosažení výše kupní ceny za akcie žalované. Odměna byla vyplacena za poskytnutí součinnosti a za spolupráci při prodeji akcií žalované, kdy tento druh činnosti není součástí popisu práce pro funkci vykonávanou žalobcem, a tudíž stojí zcela mimo pracovní poměr . Žalovaná proto v souladu se zákonem tuto odměnu do hrubé mzdy žalobce za rozhodné období nezahrnula. I kdyby však soud dospěl k opačnému závěru, připadá podle názoru žalované na rozhodné IV. čtvrtletí roku 2004 jen polovina odměny, tj. 700.000,- Kč, neboť podle ustanovení § 17 odst. 9 zákona č. 1/1992 Sb. je třeba pro účely výpočtu průměrného výdělku celkovou odměnu ve výši 1,400.000,- Kč vztáhnout k činnosti prováděné žalobcem již od července 2004.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23.6.2006 č.j. 27 C 145/2005-100 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 590.589,- Kč s 2,5% úroky z prodlení z částky 6.475,20 od 11.2.2005 do zaplacení a z částky 584.113,80 Kč od 11.3.2005 do zaplacení, co do částky 492.604,20 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 9.086,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. V. Podle názoru soudu prvního stupně ze všech souvislostí posuzovaného případu plyne , že žalobce podle své náplně práce vykonával pro žalovanou činnost senior manažera controllingu a k tomu navíc spolupracoval na přípravě prodeje akcií, přičemž není vyloučeno, aby se tyto dvě rozdílné práce časově, popř. i obsahově prolínaly . Okolnost, že práce související s prodejem akcií nebyly náplní žalobcovy práce a že si účastníci upravili podmínky této spolupráce v dodatcích č. 1 a 2 k pracovní smlouvě, které je možné chápat jako dohodu o změně (rozšíření) druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě , podle mínění soudu nepotvrzuje argument žalované, že práce na prodeji akcií neměla nic společného s pracovním poměrem sjednaným pracovní smlouvou . V tomto směru jak zdůraznil je rozhodující, že se žalobce podílel na odměňované činnosti právě z titulu své funkce senior manažera a prováděl ji na základě pokynů žalované, tedy v závislé činnosti jako zaměstnanec žalované . Dovodil proto, že odměna ve výši 1,400.000,- Kč byla žalobci poskytnuta za práci vykonanou pro žalovanou v pracovním poměru , a tudíž odměnu je třeba považovat za mzdu, již je třeba zohlednit při výpočtu průměrného výdělku . Protože však zde bylo nesporné, že žalobce prováděl odměňovanou práci již od 1.8.2004, tzn. už v průběhu čtvrtletí předcházejícího rozhodnému čtvrtletí (jímž je doba od 1.10.2004 do 31.12.2004), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci byla zúčtována k výplatě mzda za delší období než kalendářní čtvrtletí a že podle ustanovení § 17 odst. 9 zákona č. 1/1992 Sb. připadá na rozhodného období pro určení průměrného výdělku žalobce jedna polovina odměny , tj. 700.000,- Kč, neboť podíl práce a odpovídající části odměna připadající na to které čtvrtletí nyní nelze zjistit po kvalitativní ani kvantitativní stránce . Vycházeje z průměrného hodinového výdělku žalobce za rozhodné období říjen prosinec 2004 ve výši 2.129,54 Kč zjištěného podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 1/1992 Sb. přiznal soud žalobci doplatek odstupného ve výši 562.993,06 Kč a - vázán žalobou - doplatek náhrady mzdy za čerpanou dovolenou a volno generálního ředitele v lednu a únoru 2004 (v rozsahu 7,5 dnů) ve výši 27.595,94 Kč.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.3.2007 č.j. 54 Co 40/2007-131 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (o uložení povinnosti žalované zaplatil žalobci 590.589,- Kč s úroky z prodlení) potvrdil, ve výroku II. tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 492.604,20 Kč s 2,5% úroky z prodlení z částky 5.593,80 od 11.2.2005 do zaplacení a z částky 482.010,50 Kč od 11.3.2005 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 215.069,58 Kč k rukám advokáta JUDr. P. V. Odvolací soud zcela přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že odměna sjednaná účastníky v dodatcích č. 1 a 2 k pracovní smlouvě je svým charakterem odměnou za práci, kterou žalobce konal v pracovním poměru dle jejích pokynů a při plnění jejích úkolů jako zaměstnanec tedy v pracovním poměru . Zdůraznil přitom, že žalovaná jako akciová společnost je povinna plnit mimo své běžné úkoly plynoucí z její hospodářské činnosti též všechny další úkoly, které jí budou uloženy například valnou hromadou akcionářů, mezi něž nepochybně patří i povinnost žalované zajistit součinnost svých zaměstnanců pracujících na vedoucích pozicích s třetími subjekty, které byly pověřeny vlastní realizací prodeje akcií žalované. Tomuto také podle názoru odvolacího soudu odpovídají předmětné dodatky k pracovní smlouvě, jimiž žalovaná jednak udělila žalobci souhlas k tomu, aby poznatky a materiály, které získal ze své pracovní činnosti pro žalovanou a které jinak nepochybně jsou obchodním tajemstvím žalované , poskytl třetím subjektům a v tomto směru jim poskytl i další spolupráci podle jejich požadavků, aniž by se zároveň dopustil porušení pracovní kázně. Uzavřené dodatky podle mínění odvolacího soudu nelze posuzovat jako samostatnou smlouvu a nejednalo se ani o trvalou změnu pracovní smlouvy (v dodatcích je jednoznačně vymezeno období trvání dohodnuté činnosti žalobcem), nýbrž o zcela mimořádné plnění pracovních úkolů , za něž byla sjednána jednorázová cílová odměna vázaná na to, zda dojde k uzavření smlouvy o prodeji akcií se zájemcem s nejlepší nabídkou; současně šlo i o určitou pobídku žalobce, aby svou činností vymezenou v dodatcích v maximální míře přispěl k dosažení tohoto cíle . Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, vyplacení této mimořádné odměny nebylo vázáno na výsledky práce žalobce v určitém, konkrétně vymezeném časovém období, ale na dosažení vytčeného cíle (prodeje akcií za nejvýhodnější nabídku), a že proto není důvodu , aby vyplacená odměna byla ve smyslu ustanovení § 17 odst. 9 zákona č. 1/1992 Sb. pro účely průměrného výdělku zahrnuta do hrubé mzdy žalobce v rozhodném období jen v poměrné části. Po provedení nového výpočtu průměrného výdělku dle ust. § 17 odst. 1, 2 a 5 zák. o mzdě , do jehož základu zahrnul vedle základní mzdy rovněž odměnu ve výši 1,400.000,- Kč vyplacenou žalobci v prosinci 2004, odvolací soud přiznal žalobci vázán jeho žalobou zbývajících 492.604,20 Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. V první řadě namítala (a v této otázce také spatřovala zásadní právní význam potvrzující části napadeného rozsudku), že není správný závěr odvolacího soudu, že odměna, která byla žalobci poskytnuta za činnosti upravené v dodatku č. 1 k pracovní smlouvě, má být započítána do mzdy za vykonanou práci v rámci pracovního poměru. Setrvala na názoru šlo o bonus za plnění, které nebylo součástí standardních pracovních povinností žalobce, neboť z žádného popisu náplně práce žalobce nelze dovodit , že by žalobce byl povinen prezentovat práci svého oddělení pro zájemce o koupi akcií a v podstatě tak vystupovat jako zástupce akcionářů, kteří měli zájem prodej akcií realizovat ; maximálně se dá hovořit o tom , že část činnosti žalobce byla prohloubením běžných pracovních povinností (pokud šlo o vypracování zpráv či dokumentů, jednalo se o daleko podrobnější materiály, než jaké byly jinak běžné), nicméně její podstatná část šla zcela mimo jejich rámec . Z ustanovení dodatků k pracovní smlouvě podle mínění dovolatelky nevyplývá, že jejich obsahem bylo rozšíření povinností žalobce vyplývajících z pracovního poměru, ale pouze sjednání povinnosti poskytovat určité plnění odlišné od plnění poskytovaného v rámci pracovního poměru . V případě plnění žalobce podle zmíněných dodatků ani nelze hovořit o odvedeném výkonu práce, odpracované době apod., neboť jediným kritériem bonusu bylo dosažení akceptovatelné ceny akcií a uzavření smlouvy o jejich prodeji; skutečnost, zda žalobce skutečně vykonával činnost, za kterou byla odměna sjednána, případně zda ji vykonával ve sjednaném rozsahu či kvalitě, je jak žalovaná zdůraznila podružná, neboť jediným cílem bylo dosažení akceptovatelné ceny akcií . Navíc byla tato činnost žalobce de facto prováděna ve prospěch akcionářů žalované , aniž by žalovaná měla z plnění žalobce nějaký přímý prospěch. I kdyby odvolací soud v tomto směru dospěl k opačnému závěru, nelze podle názoru dovolatelky přehlédnout, že spolupráce, za kterou byla sjednána předmětná odměna, trvala nejen ve čtvrtletí rozhodném pro výpočet žalobcova průměrného výdělku, ale v případě žalobce byla fakticky vykonávána již od července 2004, od kdy se ve spolupráci s poradci akcionářů žalované podílel v rozsahu své působnosti na přípravě a tvorbě tzv. informačního memoranda. Dodatek č. 1 byl sice podepsán až v říjnu 2004, ovšem zahrnoval svým obsahem i spolupráci poskytnutou žalobcem před uzavřením tohoto dodatku . Proto žalovaná dovozovala, že ve smyslu ustanovení § 17 odst. 9 zákona č. 1/1992 Sb. je třeba pro účely výpočtu průměrného výdělku žalobce celkovou odměnu ve výši 1,400.000,- Kč vztáhnout k činnosti prováděné žalobcem v průběhu celé doby, ve které žalobce spolupráci poskytoval (7-12/2004) s tím, že na rozhodné čtvrtletí (10-12/2004) tak připadá jen polovina celkové odměny, tedy 700.000,- Kč . Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť skutkové a právní závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu jsou podle jeho názoru správné a žádnou z námitek žalované nelze považovat za důvodnou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek odvolacího soudu o věci samé zčásti změněn (ohledně částky 492.604,20 Kč s úroky z prodlení odvolací soud žalobě vyhověl, zatímco soud prvního stupně v této části žalobu zamítl) a zčásti potvrzen (oba soudy shodně rozhodly o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 590.589,- Kč s úroky z prodlení). Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k tzv. rozštěpení uplatněných nároků, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým částem výroku rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.

Dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v této části bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 9.6.2004 od 1.8.2004 jako Senior manažer controling ; pracovní náplní této funkce bylo především řízení plánování, controlingu, výkaznictví společnosti, rozdělování nákladů na služby a veškerých nezbytných finančních analýz (včetně vyhodnocování obchodních případů) s tím, že veškeré činnosti se řídí cílem navýšit hodnotu pro akcionáře . Podle mzdových výměrů č. 1 a 2 k pracovní smlouvě byla žalobci přiznána základní měsíční mzda od 1.8.2004 ve výši 85.000,- Kč a od 1.11.2004 ve výši 92.000,- Kč.

Podle Dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 20.10.2004 se žalobce (v čl. II.) zavázal, že během celé doby platnosti tohoto dodatku bude v souvislosti s Transakcí (tj. záměrem akcionářů žalované prodat jejich akcie kupci stojícímu mimo žalovanou, který může být vybrán na základě veřejné nabídky) poskytovat úzkou spolupráci dále uvedeným osobám, která se bude týkat zejména přípravy a organizace Due Diligence žalované, kterou mohou vykonat zajímající se potenciální kupující, a bude zahrnovat především následující činnosti uvedené v bodu 2.2.1. až 2.2.4. tohoto dodatku (mj. aktualizace nezbytných dokumentů, obstarávání a poskytování všech nezbytných informací a vysvětlení příslušným poradcům, osobní účast a řádné zastupování žalované na jednáních managementu žalované s potenciálními kupci); pro případ úspěšného uskutečnění Transakce bylo mezi účastníky (v čl. III.) dohodnuto, že žalobce bude vedle odměny náležející mu podle pracovní smlouvy odměněn žalovanou za řádné poskytování spolupráce po celou dobu platnosti tohoto dodatku mimořádnou odměnou ve výši 0,07% z celkové ceny uvedené ve smlouvě o koupi akcií uzavřené mezi akcionáři žalované a vybraným kupujícím . Za činnost podle tohoto dodatku byla žalobci vnitřním sdělením žalované ze dne 20.12.2004 přiznána odměna ve výši 1,400.000,- Kč. Podle výplatní listiny za prosinec 2004 žalobce byla tato mimořádná odměna zahrnuta do celkového hrubého příjmu , vyplaceného žalobci po snížení o zákonné srážky.

V únoru 2005 žalobce čerpal dovolenou v rozsahu 6 dnů a v lednu a únoru 2005 volno generálního ředitele v rozsahu 1,5 dnů; podle výplatních listin za leden a únor 2005 žalovaná z tohoto důvodu poskytla žalobci náhradu mzdy v celkové (hrubé) výši 30.648,- Kč. Dne 16.2.2005 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle níž pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 28.2.2005 z důvodu uvedeného v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce; dále bylo mimo jiné dohodnuto, že podle ustanovení § 60a zák. práce náleží zaměstnanci odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku , které bude zaměstnanci vyplaceno v nejbližším výplatním termínu po skončení pracovního poměru ; podle výplatní listiny za únor 2005 žalovaná poskytla žalobci odstupné v celkové (hrubé) výši 177.748,- Kč. Podle názoru žalobce však žalovaná při výpočtu odstupného a rovněž při výpočtu náhrady mzdy za dovolenou a volno generálního ředitele čerpané v lednu a únoru 2005 vycházela z nesprávně stanoveného průměrného výdělku, neboť do něj nezahrnula odměnu vyplacenou žalobci na základě Dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 20.10.2004, a požadoval proto odpovídající doplatek.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době vzniku nároků, jejichž doplatků se žalobce domáhá - podle ustanovení (ke dni 1.1.2007 zrušeného) zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (dále jen zákona o mzdě ), a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.4.2005, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen zák. práce .

Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pokud není dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce.

Pro stanovení průměrného výdělku - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení - mají význam tři základní skutečnosti: rozhodné období, hrubá mzda dosažená v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubou mzdou dosaženou v rozhodném období je vždy hrubá mzda zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v bezprostředně předcházejícím kalendářním čtvrtletí. Z uvedeného je zřejmé, že do základu pro výpočet průměrného výdělku se zahrnují pouze ty částky, které mají povahu mzdy. Při úvaze, které částky náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není z hlediska určení, zda se v konkrétním případě jedná o mzdu či o jiné hmotné plnění, rozhodující, jak je takové plnění označeno, podstatná je okolnost, zda lze plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci podřadit pod pojem mzdy tak, jak je tento pojem vymezován zákonem o mzdě.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Za mzdu se nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost.

Základním pojmovým znakem mzdy tedy je, jak zdůrazňuje rovněž sama dovolatelka, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za podmínek uvedených v ustanovení § 13 zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.), a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění).

S názorem žalované, že mimořádná odměna podle Dodatku č. 1 k pracovní smlouvě nebyla žalobci poskytnuta za vykonanou práci, nýbrž za činnost jdoucí zcela mimo rámec pracovního poměru , nelze souhlasit.

Při posouzení, zda konkrétní jednání účastníka pracovního poměru (zaměstnance) je výkonem práce, jíž se podílí podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů (srov. § 27 odst. 1 zák. práce), je třeba vycházet z objektivizujících hledisek. Východiskem pro závěr, zda zaměstnanec konal práci neboli plnil pracovní úkoly, nejsou samy o sobě významné motiv či pohnutka zaměstnance, ani mínění zaměstnavatele o povaze jeho jednání, ale především to, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. obdobně právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 454/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 79). Činností konanou pro zaměstnavatele je přitom třeba rozumět nejen běžnou činnost, která přímo či vzdáleněji souvisí se zajištěním předmětu činnosti zaměstnavatele zapsaného v obchodním rejstříku (stanoveného zákonem), nýbrž i činnost svou povahou výjimečnou, která je ovšem pro chod podniku důležitá, či dokonce nezbytná. V případě zaměstnavatele, který je - tak jako žalovaná - kapitálovou (akciovou) společností, na jejímž zisku, řízení a likvidačním zůstatku se podílejí jednotliví akcionáři v rozsahu práv spojených s akciemi, jichž jsou majiteli (srov. § 155 obch. zák.), takový charakter nepochybně mají jak k tomu správně dospívá rovněž odvolací soud i činnosti související s prodejem akcií tvořících kapitál žalované kupci stojícímu mimo (žalovanou) společnost , které jsou obsahem Dodatku č. 1 k pracovní smlouvě uzavřeného mezi účastníky dne 20.10.2004.

Jestliže tedy v projednávané věci účastníci uzavřeli dne 20.10.2004 dohodu označenou jako Dodatek č. 1 k pracovní smlouvě , v níž se žalobce zavázal konat činnosti, které sice nebyly výslovně vyjmenovány v popisu jím zastávané funkce, avšak jak plyne z výkladu podaného shora z hlediska věcného, místního i časového šlo objektivně o činnosti konané pro žalovanou, je zřejmé, že jakékoli hmotné plnění poskytnuté žalovanou za tyto činnosti bylo vázáno na žalobcem vykonanou práci podle pracovní smlouvy. Proto peněžité plnění žalované označené jako mimořádná odměna , které bylo žalobci vyplaceno za činnost podle Dodatku č. 1 k pracovní smlouvě , jehož výše byla stanovena v závislosti na konečném výsledku této činnosti, bylo žalobci poskytnuto za vykonanou práci podle pracovní smlouvy. Okolnost zdůrazňovaná žalovanou, že jediným kritériem bonusu bylo dosažení akceptovatelné ceny akcií a uzavření smlouvy o jejich prodeji , kdežto skutečnost, zda žalobce skutečně vykonával činnost, za kterou byl bonus jednán sjednán, případně zda ji vykonával ve sjednaném rozsahu či kvalitě, je podružná , se může týkat problematiky sjednaných podmínek, na které je vázán vznik nároku, avšak nemůže ničeho změnit na skutečnosti, že vlastní peněžité plnění, bylo poskytováno za uvedených podmínek za vykonanou práci.

Z uvedeného vyplývá, že peněžité plnění mimořádnou odměnu ve výši 1,400.000,- Kč, kterou žalovaná poskytla žalobci na základě Dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 20.10.2004 v řádném výplatním termínu spolu se základní měsíční mzdou za měsíc prosinec 2004 a zahrnula ji do celkového hrubého příjmu , který vyplatila žalobci po snížení o zálohu na daň z příjmu, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné (veřejné) zdravotní pojištění, je třeba považovat za mzdu, respektive součást mzdy (její pobídkovou složku).

Žalovaná v této souvislosti dále upozorňuje , že Dodatek č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 20.10.2004 zahrnoval svým obsahem i spolupráci poskytnutou žalobcem před uzavřením tohoto dodatku již od července 2004 , a že proto podle jejího názoru pro účely výpočtu průměrného výdělku žalobce lze do rozhodného období, jímž je v daném případě IV. čtvrtletí roku 2004, zahrnout jen polovinu celkové mimořádné odměny, tedy 700.000,- Kč . Ani tuto námitku dovolatelky nelze považovat za opodstatněnou.

Podle ustanovení § 17 odst. 9 zákona o mzdě jestliže je zaměstnanci v rozhodném období zúčtována k výplatě mzda (část mzdy), která je poskytována za delší období než kalendářní čtvrtletí, určí se pro účely zjišťování průměrného výdělku její poměrná část připadající na kalendářní čtvrtletí; zbývající část (části) této mzdy se zahrne do hrubé mzdy při zjišťování průměrného výdělku v dalším období (dalších obdobích). Počet dalších období se určí podle celkové doby, za niž se mzda poskytuje. Do hrubé mzdy se pro účely zjišťování průměrného výdělku zahrne v rozhodném období poměrná část mzdy podle věty první odpovídající odpracované době.

Vzhledem k tomu, že sporná mimořádná odměna ve výši 1,400.000,- Kč byla žalobci poskytnuta za činnost, k níž se zavázal v písemné dohodě označené jako Dodatek č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 20.10.2004, je třeba při určení období, za které byla žalobci tato pobídková složka mzdy poskytnuta, vycházet především z ujednání účastníků obsažených právě v této listině a případné nejasnosti odstranit výkladem zde obsažených projevů vůle za použití interpretačních pravidel uvedených v ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.

O obsahu právního úkonu - tak, jako tomu bylo v projednávané věci mohou vzniknout pochybnosti. Ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce pro tento případ uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj. k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).

V projednávané věci se z obsahu souhlasného projevu vůle účastníků obsaženého v listině ze dne 20.10.2004, označené jako Dodatek č. 1 k pracovní smlouvě , podává na straně jedné (v čl. II) závazek žalobce poskytovat veškeré sjednané činnosti během celé doby platnosti tohoto dodatku , a na straně druhé (v čl. III) závazek žalované, že vedle odměny náležející mu podle pracovní smlouvy bude odměněn za řádné poskytování spolupráce po celou dobu platnosti tohoto dodatku mimořádnou odměnou v dále sjednané výši. Z takto formulovaných vzájemných závazků účastníků jednoznačně vyplývá, za jaké období sjednané pracovní činnosti byla žalobci mimořádní odměna ve výši 1,400.000,- Kč poskytnuta. O tom, že ujednání účastníků obsažená v Dodatku č. 1 k pracovní smlouvě se nedotýkala období před jeho uzavřením svědčí rovněž údaje uvedené v bodech 1.2 a 1.3. (mj. o tom, že žalovaná zamýšlí odměnit žalobce za činnost podle následujících podmínek ), které odůvodňují (resp. vysvětlují), proč se něm strany nyní dohodly . Za tohoto stavu, kdy účastníci ve sporné listině projevili jasným, určitým a srozumitelným způsobem svoji vůli, za jaké období pracovní činnosti má být žalobce odměněn mimořádnou odměnou , není možné pomocí výkladu projevu vůle jak to činí žalovaná dovozovat, že celkovou odměnu (1,400.000,- Kč) je třeba vztáhnout k činnosti prováděné žalobcem již od července 2004 . Takovýmto postupem je totiž v rozporu s ustanovením § 240 odst. 3 zák. práce měněn smysl a obsah jednoznačného právního úkonu, což je jak uvedeno výše nepřípustné.

Odvolací soud proto byť ne zcela z přiléhavých důvodů dospěl ke správnému závěru, že není důvodu, aby vyplacená odměna byla ve smyslu ustanovení § 17 odst. 9 zákona o mzdě pro účely průměrného výdělku zahrnuta do hrubé mzdy žalobce v rozhodném období jen v poměrné části , nýbrž že žalovaná byla povinna mimořádnou odměnu vyplacenou žalobci podle Dodatku č. 1 k pracovní smlouvě zahrnout v plné výši do hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období pro zjištění průměrného výdělku žalobce pro pracovněprávní účely (§ 17 zákona o mzdě).

Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o částce 492.604,20 Kč s úroky z prodlení, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalované ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 590.589,- Kč s úroky z prodlení. Dovolání žalované proti tomuto výroku napadeného rozsudku není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Pro posouzení opodstatněnosti nároku, o němž bylo rozhodnuto potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu, byl rozhodující jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku především závěr o povaze mimořádné odměny vyplacené žalobci podle Dodatku č. 1 k pracovní smlouvě ze dne 20.10.2004 a tom, zda ji žalovaná byla povinna zahrnout do hrubé mzdy rozhodné pro zjištění žalobcova průměrného výdělku. Věcnou správností rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto otázek se dovolací soud zabýval již výše ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a dospěl k závěru, že odvolací soud v tomto směru ve věci rozhodl v souladu s hmotným právem. Za tohoto stavu je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované v této části podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 29.482,- Kč určené z částky 1,083.193,20 Kč, tedy ze součtu předmětu dílčích řízení 590.589,- Kč a 492.604,20 Kč, [srov. § 17 písm. a), § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. - dále jen vyhlášky ]. Protože nárok na náhradu nákladů řízení se v případě zamítnutí dovolání ohledně částky 492.604,20 Kč řídí ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., zatímco nárok na náhradu nákladů řízení v části, v níž bylo dovolání odmítnuto, je dán ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř., je třeba se samostatností uplatněných nároků počítat i při výpočtu nákladů řízení; poměrná část odměny za zastupování (cca 54%), odpovídající dílčímu předmětu řízení 590.589,- Kč, tj. částka 15.920,28 Kč, proto musí být snížena na polovinu, na částku 7.960,14 Kč (§ 14 odst. 1 vyhlášky), zatímco poměrná část odměny ve výši 13.561,72 Kč odpovídající předmětu řízení 492.604,20 Kč, přísluší zcela (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 2989/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 2007). Celková odměna za zastupování tedy spočívá po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru - srov. § 16 odst. 2 vyhlášky) v odměně ve výši 21.530,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem v částce 21.830,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát JUDr. P. V. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši (po zaokrouhlení) 4.148,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 25.978,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. července 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu