21 Cdo 3294/2011
Datum rozhodnutí: 26.09.2012
Dotčené předpisy: § 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.04.2008, § 326 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.04.2008, § 2 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 13.04.2008, § 194 odst. 6 obch. zák.




21 Cdo 3294/2011


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Mostě, J. Průchy č. 1915, proti žalovaným 1) IS Bílina, a.s. se sídlem v Bílině, Bezručova č. 15, IČO 25013297, 2) Ing. R. M. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, o 55.642,- s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 98/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. prosince 2010 č.j. 10 Co 691/2009-91, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.416,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Davida, advokáta se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech dne 15.4.2008 domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 55.642,- Kč se zákonnými úroky z prodlení a aby mu žalovaná 1) zaplatila 16.967,- Kč se zákonnými úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované 1) zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1.11.2003 jako stavbyvedoucí až do 17.8.2007, kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou, a že mu žalovaná 1) dluží na mzdě za měsíce květen až srpen 2007 celkem 72.609,- Kč. Žalovaná 1) písemným prohlášením ze dne 29.1.2008 uznala, že žalobci dluží 55.642,- Kč s tím, že se jedná o "nevyplacené mzdy za rok 2007 ve výši 72.609,- Kč, snížené o nevyplacené provozní zálohy", a zavázala se mu tuto částku zaplatit do 15.2.2008. Žalovaný 2) dne 29.1.2008 "přistoupil k závazku zaplatit částku 55.642,- Kč" jako ručitel.

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 5.3.2009 č.j. 5 C 98/2008-51 žalovaným 1) a 2) uložil, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně 55.642,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5% od 16.2.2008 do 30.6.2008, s úrokem z prodlení ve výši 10.75% od 1.7.2008 do 31.12.2008, s úrokem z prodlení ve výši 9,25% od 1.1.2009 do 30.6.2009 a od 1.7.2009 ve výši odpovídající procentní výši repo sazby, stanovené k tomuto datu ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů, vždy takto stanovené znovu k dalšímu kalendářnímu pololetí do zaplacení, s tím, že "plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného", zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 10,5% z částku 55.642,- Kč od 1.2.2008 do 15.2.2005 a kterou se žalobce domáhal po žalované 1) zaplacení 16.967,- Kč se zákonnými úroky z prodlení, a rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 2.910,-Kč. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalovaná 1) dne 29.1.2008 písemně uznala právo žalobce co do důvodu a výše s tím, že po zápočtu nevyúčtovaných vyplacených provozních záloh ve výši 16.967,- Kč dluží žalobci na mzdách částku 55.642,- Kč, že žalovaná 1) za řízení nepopřela svůj dluh vůči žalobci a že je proto žaloba proti žalované 1) opodstatněná. Vůči žalovanému 2) soud prvního stupně uzavřel, že, i když prohlášení žalovaného 2) zní: "ručitel Ing. M. R. se tímto zavazuje za závazky věřitele dle této dohody", lze výkladem projevu vůle dospět k závěru, že se "jedná nepochybně o mylný text, vadně slovně vyjádřený", neboť "projev vůle stran dne 29.1.2008 jednoznačně směřoval k uspokojení pohledávky žalobce z titulu neuspokojených mzdových nároků proti žalované 1)" a že "k tomuto právnímu úkonu uznání závazku tehdejší ředitel společnosti [žalovaný 2)] přistoupil k tomu, že převzal na sebe závazek plnit dle dohody účastníků o uznání závazku a jeho splatnosti", prohlášení žalovaného 2) lze "považovat za dohodu účastníků o zajištění pohledávky žalobce ručením"; žalovaný 2) je proto povinen splnit žalobcovu pohledávku jako ručitel.

K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13.12.2010 č.j. 10 Co 691/2009-91 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že "proti žalovanému 2) se žaloba o zaplacení 55.642,-Kč s úrokem z prodlení od 16.2.2008 do zaplacení zamítá", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 21.192,- Kč a na náhradě odvolacího řízení 24.508,- Kč, vše k rukám JUDr. Vladimíra Davida. Při hodnocení prohlášení žalovaného 2) obsaženého v listině ze dne 29.1.2008 dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že "jeho jazykový projev je zcela jednoznačný, nelze jej považovat za mylný či vadně vyjádřený, ev. za písařskou chybu", když v listině ze dne 29.1.2008 je "žalobce označen jako věřitel a žalovaná 1) jako dlužník" a "z textu uznání navíc vyplývá, že účastníci měli závazky k sobě navzájem; použil-li proto ručitel ve svém prohlášení formulaci, že se zavazuje za závazky věřitele dle této dohody, nelze ani výkladem dospět k závěru, že tímto prohlášením přebírá ručení za závazky dlužníka". Ručení žalovaného 2) nelze podle odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení § 194 obchodního zákoníku, když žalovaný 2) byl předsedou představenstva žalované 1) do 12.3.2001 a jeho působení v představenstvu "tudíž z hlediska případného ručení nelze nijak spojovat s pohledávkou žalobce, která vznikla v roce 2007".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že z obsahu listiny ze dne 29.1.2008 vyplývá, že řeší pouze "závazek" žalované 1) vůči žalobci jako věřiteli, který byl "vymezen a vyčíslen jako rozdíl mezi výší celkové nevyplacené mzdy a v té době údajnými nevyúčtovanými provozními zálohami"; je tedy "zřejmé a evidentní, že žalovaný 2) vystupující jako předseda představenstva žalované 1) převzal ručení za společnost". Žalobce dále nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že by ručení žalovaného 2) nebylo možné dovodit z právní úpravy obchodního zákoníku, neboť žalovaný 2) sice byl předsedou představenstva žalované 1) jen do 12.3.2001, avšak z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že zánik funkce žalovaného 2) jako předsedy představenstva byl zapsán do obchodního rejstříku až dne 11.4.2008; skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění, ledaže osoba prokáže, že třetí osobě bylo provedení zápisu známo dříve. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl. Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že jazykové vyjádření obsahu ručitelského závazku zcela odpovídá zákonným a běžně užívaným pojmům, které mají jednoznačný obsah, a z "domnělé vůle účastníků dohody pak nelze vyvozovat něco, co obsahem dohody není či něco, co je ve zřejmém rozporu s jazykovým vyjádřením účastníků dohody". Podle názoru žalovaného 2) je bezpředmětné se zabývat otázkou jeho ručení podle ustanovení § 194 obchodního zákoníku, když žaloba nebyla podána z titulu ručení podle ustanovení § 194 obchodního zákoníku, ale z důvodu ručení žalovaného podle listiny ze dne 29.1.2008, navíc žalobce neuvádí "žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možno vyvodit odpovědnost žalovaného 2) podle ustanovení § 194 obchodního zákoníku, přičemž samotné členství žalovaného 2) v představenstvu žalované 1) takovouto skutečností není".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k zajištění žalobcovy pohledávky, která vznikla vůči žalované 1) jako jeho zaměstnavatelce na dlužné mzdě za měsíce květen až srpen 2007, ručením žalovaného 2) mělo být (podle tvrzení žalobce) založeno prohlášením uvedeným v listině ze dne 29.1.2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006. Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 13.4.2008 (dále jen "Zákoníku práce" nebo "zák. práce").

Zákoník práce, který upravuje (mimo jiné) právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli [srov. § 1 písm.a) zák. práce], neobsahuje komplexní úpravu těchto tzv. individuálních pracovněprávních vztahů. Na pracovněprávní vztahy se použije též právní úprava obsažená v Občanském zákoníku (zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), avšak jen tehdy, jestliže to Zákoník práce výslovně stanoví (srov. § 4 zák. práce). Ustanoveními Občanského zákoníku se tedy řídí také právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, avšak - jak vyplývá z principu delegace zakotvenému v ustanovení § 4 zák. práce - pouze těmi, o nichž o výslovně stanoví Zákoník práce.

Zákoník práce neobsahuje úplnou úpravu závazků v pracovněprávních vztazích. Vedle úpravy obsažené v Zákoníku práce se proto závazky v pracovněprávních vztazích řídí - jak se uvádí v "delegačním" ustanovení § 326 zák. práce - ustanoveními § 488, § 489, § 491 odst. 2, § 492, § 494, § 497 občanského zákoníku s tím, že odstupným není odstupné podle tohoto zákona, ustanoveními § 498, § 516 až 518 občanského zákoníku s tím, že § 518 občanského zákoníku se nepoužije v případě pracovní smlouvy, dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr nebo kolektivní smlouvy, a ustanoveními § 519 až 523, § 531, § 533, § 534, § 544 odst. 1 a 2, § 545, § 559 až 573, § 574 odst. 1, § 575 až 578, § 580, § 581 a § 584 až 587 občanského zákoníku.

Právní prostředky zajištění závazků sledují v českém právním řádu posílení právního postavení věřitele vůči jeho dlužníku zejména tím, že mu poskytují další zdroj pro uspokojení (od tzv. náhradního dlužníka), nebude-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna dlužníkem. Pohledávky z pracovněprávních vztahů lze - jak je zřejmé z výše uvedeného - zajistit pouze dohodou o srážkách ze mzdy, upravenou v ustanovení § 327 zák. práce, nebo, jak vyplývá z ustanovení § 544 odst.1 a 2 a § 545 občanského zákoníku delegovaných ustanovením § 326 zák. práce, prostřednictvím smluvní pokuty.

Právní úprava ručení, obsažená zejména v ustanoveních § 546 až 550 občanského zákoníku, nebyla na pracovněprávní vztahy delegována. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 4 zák. práce má kogentní povahu a že proto není možné se odchýlit od ustanovení, která odkazují na použití občanského zákoníku (srov. § 2 odst.1 větu druhou zák. práce), je třeba učinit závěr, že ručení není způsobilým právním prostředkem zajištění závazků zaměstnance nebo zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích. I kdyby tedy prohlášení žalovaného 2) obsažené v listině ze dne 29.1.2008 představovalo - jak dovodil soud prvního stupně a jak se domnívá žalobce - převzetí závazku ručení, šlo by o absolutně neplatný právní úkon (§ 18 zák. práce a § 39 občanského zákoníku), na základě kterého by nebylo možné přiznat žalobci požadované plnění.

Povinnost žalovaného 2) uhradit žalobcovu pohledávku nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení § 194 obchodního zákoníku. I když členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby (srov. § 194 odst.6 obchodního zákoníku), nelze přehlížet, že pracovněprávní vztahy se řídí (také v oblasti zajištění pracovněprávních závazků) kromě úpravy obsažené v Zákoníku práce jen delegovanými ustanoveními občanského zákoníku, popřípadě ustanoveními dalších zákonů, o nichž to Zákoník práce výslovně stanoví (srov. § 334 odst.5 nebo § 342 odst.1 zák. práce). Užití ustanovení § 194 odst.6 obchodního zákoníku v pracovněprávních vztazích Zákoník práce neumožňuje, a proto se ručení členů představenstva za dluhy akciové společnosti z pracovněprávních vztahů nemůže uplatnit.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl (i když z nikoli zcela přiléhavých důvodů) v souladu se zákonem, když žalobu směřující proti žalovanému 2) zamítl. Protože rozsudek odvolacího soudu je správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému 2) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 8.380,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 8.680,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného 2) advokát JUDr. Vladimír David osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému 2) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.736,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému 2) náklady v celkové výši 10.416,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 2) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012 JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu