21 Cdo 3286/2013
Datum rozhodnutí: 30.10.2014
Dotčené předpisy: § 61 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.06.2006




21 Cdo 3286/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudů JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Ivetou Greckou, advokátkou se sídlem v Praze 4 - Modřanech, U Chmelnice č. 745/2, proti žalované Léčebně dlouhodobě nemocných Vršovice , příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Oblouková č. 837/7, IČO 00879649, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1041/12, o 769.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 140/2009, 14 C 5/2010 a 14 C 116/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013 č.j. 62 Co 534/2012-117, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby co do částky 507.810,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že žalobkyni bylo na náhradě mzdy za dobu od 1. 6. do 30. 11. 2006 přiznáno (kromě obvodním soudem přisouzené částky 79.110,- Kč s úroky z prodlení) dalších 51.750,- Kč s úroky z prodlení, se odmítá .

II. Ve výroku, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se žalobkyni na náhradě mzdy za dobu od 1.12.2006 do 31.5.2007 přiznává 130.860,- Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se rozsudek městského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobami podanými u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 28. 5. 2009 a dne 11. 1. 2010 (změněnými se souhlasem soudu prvního stupně) a žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 8. 7. 2011 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu od června 2006 do listopadu 2008 celkem 769.530,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná, u níž vykonávala na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 8. 1972 (změněné dohodou ze dne 8. 8. 1989) práci staniční sestry, s ní rozvázala pracovní poměr neplatnou výpovědí ze dne 17. 3. 2006, že žalobkyně oznámila žalované, že s výpovědí nesouhlasí a že trvá na dalším zaměstnávání (ústně při převzetí výpovědi a písemně dopisem ze dne 29. 5. 2006), a že žalovaná jí neumožnila v práci pokračovat.

Žalovaná namítla, že, i když byla výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 3. 2006 neplatná, byl pracovní poměr zaměstnanců žalované ukončen na základě organizační změny výpovědí v rámci hromadného propouštění, když pracoviště bylo dne 31. 7. 2006 uzavřeno (a otevřeno až v průběhu roku 2008). Pro případ, že by soud shledal, že "žalobkyně mohla pracovat u uzavřené žalované", žalovaná požádala o nepřiznání náhrady mzdy žalobkyně za dobu přesahující šest měsíců ode dne skončení pracovního poměru, protože žalobkyně byla počínaje zářím 2006 zaměstnána jinde, byl jí přiznán částečný invalidní důchod, a žalobkyně tak dosahovala minimálně stejného příjmu jako u žalované.

Obvodní soud pro Prahu 10, který usneseními ze dne 16. 2. 2009 (správně 16. 2. 2010) č. j. 14 C 5/2010-7 a ze dne 26. 9. 2011 č. j. 14 C 116/2011-8 spojil projednání a rozhodnutí těchto věcí ke společnému řízení, rozsudkem ze dne 20. 6. 2012 č. j. 13 C 140/2009, 14 C 5/2010, 14 C 116/2011-67, opraveným usnesením ze dne 19.12.2012 č.j. 13 C 140/2009-98, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 79.110,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, žalobu o dalších 690.420,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 51.984,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Vaňka, a usnesením ze dne 16.1.2013 č.j. 13 C 140/2009-105 zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby "řízení co do příslušenství za den 13. v každém měsíci za období od července 2006 do prosince 2006". Při rozhodování o věci samé soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17.3.2006 byla pravomocným rozhodnutím soudu (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.11.2009 č.j. 39 Co 209/2009-72, který nabyl právní moci dne 19.1.2010) určena neplatnou, že ze strany žalobkyně byl učiněn "relevantním způsobem úkon, kterým dala žalované na vědomí svou vůli, že trvá na dalším zaměstnávání u žalované", že průměrný výdělek žalobkyně u žalované by činil 22.559,- Kč měsíčně v roce 2006 a 26.820,- Kč měsíčně v letech 2007 až 2009, že s účinností od 26.5.2006 byl žalobkyni přiznán částečný invalidní důchod, že žalobkyně byla od 1.9.2006 zaměstnána jako zdravotní sestra u MUDr. M. G. a že pracovní poměr účastnic dosud nebyl skončen, a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je "plně důvodný" za měsíce červen až srpen 2006 (v té době žalobkyně neměla žádný příjem z pracovního poměru) a že v době od 1.9.2006 žalobkyni náleží náhrada mzdy pouze ve výši rozdílu mezi jejím pravděpodobným výdělkem u žalované a dosahovaným skutečným výdělkem z pracovního poměru u MUDr. M. G. V dalším období překračujícím 6 měsíců žalobkyni náhrada mzdy nepřísluší, neboť byla zaměstnána v pracovním zařazení v zásadě odpovídajícím jejímu zařazení u žalované a její celkový příjem (příjem z pracovního poměru u MUDr. M. G. spolu s částečným invalidním důchodem) přesahoval "možné částky", které by jinak dosahovala u žalované.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.5.2013 č.j. 62 Co 534/2012-117 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby změnil tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni 182.610,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil, a potvrdil ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně dalších 507.810,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl, že odvolání žalobkyně proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno, se jako nepřípustné odmítá a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 93.837,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivety Grecké. Odvolací soud nejprve odmítl závěr soudu prvního stupně, podle kterého by náhrada mzdy za měsíce září až listopad 2006 mohla být snížena o mzdu, kterou žalobkyně dosáhla v pracovním poměru u MUDr. M. G., neboť "náhradu mzdy za prvních šest měsíců nelze nijak krátit". Ohledně nároku na náhradu mzdy za období přesahující šest měsíců odvolací soud dovodil, že žalobkyni "nelze přičítat k tíži, že se poté, co s ní žalovaná neplatně rozvázala pracovní poměr, zapojila do práce u jiného zaměstnavatele na srovnatelné pozici jako u žalovaného", a že je třeba vzít v úvahu i další okolnosti, zejména pak "postoj žalované, která vzniklou situaci zapříčinila tím, že se žalobkyní neplatně rozvázala pracovní poměr, přičemž v průběhu řízení neprojevila sebemenší snahu se s žalobkyní dohodnout mimosoudně, případně vůči ní plnit své povinnosti, které pro ni vyplývaly z uzavřené pracovní smlouvy", a přihlédnout k tomu, že náhrada mzdy "plní funkci nejenom alimentační, ale též představuje určitou sankci vůči zaměstnavateli, který se zaměstnancem rozvázal pracovní poměr". Odvolací soud tak "s přihlédnutím k osobě žalobkyně a k jejímu postoji, kdy žalobkyně od počátku zpochybnila platnost výpovědi a domáhala se toho, aby byla u žalovaného dále zaměstnávána", považoval za "přiměřené", aby žalobkyni byla poskytnuta náhrada mzdy za období od 1.6.2006 do 31.5.2007, tedy za období jednoho roku, kdy měl její pracovní poměr na základě neplatného rozvázání výpovědí ze dne 17.3.2006 skončit, v celkové výši 261.720,- Kč; po odečtení již soudem prvního stupně pravomocně přisouzených 79.110,- Kč zbývá k zaplacení 182.610,- Kč. Při určení výše náhrady mzdy vyšel z průměrného měsíčního výdělku žalobkyně ve výši 21.810,- Kč vypočteného za "druhé čtvrtletí 2006" a z toho, že náhrada mzdy přiznávaná podle ustanovení § 61 zákoníku práce "zásadně nepodléhá žádné valorizaci". O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu a přiznal žalobkyni náhradu "v plné výši, když výše plnění závisela v podstatě na úvaze soudu".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala (s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání žalobkyně) žalovaná dovolání. Namítá, že žalobkyně dosahovala "v období přesahujícím 6 měsíců" v pracovním poměru u MUDr. M. G. s připočtením částečného invalidního důchodu "v zásadě srovnatelného příjmu s příjmem, který by jinak dosahovala u žalované", a že proto žalobkyni neměla být za toto období přiznána náhrada mzdy. Žalované nelze důvodně vytýkat, že "trvala na rozvázání pracovního poměru a nedohodla se se žalobkyní mimosoudně", neboť žalobkyně vskutku porušila pracovní kázeň a výpověď z pracovního poměru byla prohlášena za neplatnou jen proto, že "toto porušení nedosáhlo intenzity závažného porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst.1 písm.f) zákoníku práce". Odvolací soud měl podle názoru žalované dále přihlédnout k tomu, že pracovní poměr žalobkyně u žalované by stejně skončil ke dni 31.7.2006 "hromadnou výpovědí podle ustanovení § 52 zákoníku práce v souvislosti se zavřením a rekonstrukcí prostor žalované". Při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl podle žalované postupovat podle ustanovení § 142 odst.2 občanského soudního řádu, neboť nebyly splněny předpoklady k použití ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku změnil, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně uvedla, že v pracovním poměru u MUDr. M. G. nepracovala za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších než u žalované, neboť dosahovala výdělek přibližně 17.250,- Kč měsíčně, zatímco průměrný plat všeobecných zdravotních sester u příspěvkových organizací činil v roce 2006 23.391,- Kč měsíčně, a u žalované by mohla pracovat jako staniční sestra stejně jako před přiznáním částečného invalidního důchodu. Žalobkyně současně odmítla jako spekulaci námitku žalované, že by její pracovní poměr skončil stejně již ke dni 31.7.2006 hromadnou výpovědí, neboť vůči žalobkyni "nebyly učiněny žádné relevantní úkony podle § 52 zákoníku práce".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 507.810,- Kč s příslušenstvím. Protože v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta, nevznikla (nemohla vzniknout) žalované tímto rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma na jejích právech a nemůže mít tedy z objektivního hlediska žádný skutečný zájem na jeho změně nebo zrušení. K podání dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaná tedy není oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR její dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst.3 věty první a § 218 písm.b) o.s.ř. odmítl.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Žalovaná dále napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o náhradě mzdy, která žalobkyni náleží "za prvních 6 měsíců" po rozvázání pracovního poměru neplatnou výpovědí ze dne 17.3.2006; oproti soudu prvního stupně, který žalobkyni přiznal na této náhradě mzdy 79.110,- Kč s úroky z prodlení, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni přísluší na této náhradě za dobu od 1.6. do 30.11.2006 dalších 51.750,- Kč s úroky z prodlení (celkem 130.860,- Kč s úroky z prodlení). Žalovaná vůči tomuto rozhodnutí - jak vyplývá z dovolání - namítá, že mělo být zohledněno, že "pracovní poměr žalobkyně u žalované by stejně skončil ke dni 31.7.2006 "hromadnou výpovědí podle ustanovení § 52 zákoníku práce v souvislosti se zavřením a rekonstrukcí prostor žalované". Odvolací soud k této námitce nepřihlédl v souladu s ustálenou judikaturou soudů, neboť náhrada mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce náleží až do doby, kdy zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kdy bude rozhodnuto o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru anebo kdy dojde jinak (na základě jiné právní skutečnosti) k platnému skončení pracovního poměru (srov. například právní názor vyjádřený ve Stanovisku k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), aniž by bylo významné, že by (snad) pracovní poměr mohl být rozvázán dříve. Dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o náhradě mzdy za dobu od 1.6. do 30.11.2006 tedy není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné; Nejvyšší soud ČR proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst.1 věty první o.s.ř. odmítl.

Při rozhodování o náhradě mzdy za dobu od 1.12.2006 do 31.5.2007 soudy vycházely z hlediska skutkového stavu věci z toho, že žalobkyně po rozvázání pracovního poměru u žalované na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.3.2006 (která byla posléze pravomocným soudním rozhodnutím určena jako neplatný právní úkon) nastoupila do zaměstnání u MUDr. M. G. jako "všeobecná sestra", kde dosahovala výdělek 17.250,- Kč měsíčně, a že žalobkyni byl s účinností od 26.5.2006 přiznán částečný invalidní důchod. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně sice dosahovala v pracovním poměru u MUDr. M. G. s připočtením částečného invalidního důchodu "v zásadě srovnatelného příjmu s příjmem, který by dosahovala u žalované", že však při rozhodování o nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce je třeba zohlednit další kritéria, a to "postoj žalované, která vzniklou situaci zapříčinila tím, že se žalobkyní neplatně rozvázala pracovní poměr, přičemž v průběhu řízení neprojevila sebemenší snahu se s žalobkyní dohodnout mimosoudně, případně vůči ní plnit své povinnosti, které pro ni vyplývaly z uzavřené pracovní smlouvy", a okolnost, že náhrada mzdy "plní funkci nejenom alimentační, ale též představuje určitou sankci vůči zaměstnavateli, který se zaměstnancem rozvázal pracovní poměr". Odvolací soud se tak provedeným výkladem ustanovení § 61 odst.2 zákoníku práce odchýlil od ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že judikatuře soudů neodpovídá ani posouzení ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se žalobkyni na náhradě mzdy za dobu od 1.12.2006 do 31.5.2007 přiznává 130.860,- Kč s úroky z prodlení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.

Otázku náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, provedeného výpovědí žalované z pracovního poměru ze dne 17.3.2006, je třeba i v současné době řešit - vzhledem k tomu, že výpovědní doba podle této výpovědi uplynula dnem 31.5.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 342/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 72/2006 Sb. a č. 79/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2006 (dále jen "zák. práce").

Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy; tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (srov. § 61 odst.1 zák. práce). Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil (srov. § 61 odst.2 zák. práce).

Ustanovení § 61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen, jestliže zaměstnanci neumožnil pokračovat v práci, poskytnout mu náhradu mzdy.

Náhrada mzdy, která zaměstnanci náleží podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru přestal v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Zaměstnanec má tedy nárok na tuto náhradu mzdy, jen jestliže je připraven, schopen a ochoten práci v souladu s pracovní smlouvou vykonávat; není-li připraven a schopen tuto práci konat (například pro nemoc nebo pro jinou překážku v práci), nelze mu za tuto dobu poskytnout náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.12.1969 sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a v Závěrech ze semináře uspořádaného dne 19.6.1975 k některým ustanovením zákoníku práce změněným nebo doplněným ustanoveními zákona č. 20/1975 Sb., uveřejněných pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975).

Náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce nemá povahu sankce, ale charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele (srov. též právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2012 sp. zn. 21 Cdo 1511/2011).

Rozsah náhrady mzdy příslušející zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem je - jak dále vyplývá z ustálené soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo bod IX. Stanoviska k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9.6.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) - odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učinil, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.

Požádal-li zaměstnavatel o snížení, popřípadě o nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, je podle ustálené judikatury soudů (srov. zejména Stanovisko Nejvyššího soudu k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce ze dne 9.2004 sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) především podstatné, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení.

Při posuzování žádosti zaměstnavatele podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení (nepřiznání) náhrady mzdy nespojuje (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.09.2002 sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení věci, dospěl-li k závěru, že náhrada mzdy poskytovaná podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce "představuje určitou sankci vůči zaměstnavateli", a přihlédl-li (jako k právně významné skutečnosti) k "postoji žalované, která vzniklou situaci zapříčinila tím, že se žalobkyní neplatně rozvázala pracovní poměr, přičemž v průběhu řízení neprojevila sebemenší snahu se s žalobkyní dohodnout mimosoudně, případně vůči ní plnit své povinnosti, které pro ni vyplývaly z uzavřené pracovní smlouvy".

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že žalobkyně vykonávala po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 17.3.2006 u MUDr. M. G. zásadně rovnocenné zaměstnání, jestliže její mzda spolu s připočtením částečného invalidního důchodu odpovídala výdělku, který by dosáhla u žalované, kdyby nedošlo k podání neplatné výpovědi z pracovního poměru. Odvolací soud se však náležitě nevypořádal s námitkou žalobkyně, že by mohla - i jako částečně invalidní - nadále pracovat u žalované, u níž by měla vyšší mzdu než jakou pobírá u MUDr. M. G.; kdyby bylo uvedené tvrzení žalobkyně pravdivé, nemůže závěr odvolacího soudu o rovnocenných podmínkách u obou zaměstnavatelů bez dalšího obstát.

Dovolací soud nesouhlasí ani s právním posouzením odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Podle ustálené judikatury soudů závisí rozhodnutí o výši plnění z pohledu ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu na "úvaze soudu" tehdy, postupoval-li soud podle ustanovení § 136 občanského soudního řádu. V případě, že soud hodnotil, zda byly splněny předpoklady pro vznik práva (nároku), nejde o úvahu soudu o výši plnění, ale o právní posouzení základu věci, při němž je aplikace ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu vyloučena. Zkoumal-li tedy odvolací soud v projednávané věci otázky, zda žalobkyně má nárok na náhradu mzdy poskytovanou podle ustanovení § 61 odst.1 zák. práce a zda žalovaná důvodně požádala o snížení (nepřiznání) náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst.2 zák. práce, jednalo se o právní posouzení základu věci, jehož výsledek předurčoval rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst.1 nebo § 142 odst.2 občanského soudního řádu; užití ustanovení § 142 odst.3 občanského soudního řádu mohlo přicházet v úvahu jen tehdy, kdyby žalobkyně měla "neúspěch v poměrně nepatrné části".

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se žalobkyni na náhradě mzdy za dobu od 1.12.2006 do 31.5.2007 přiznává 130.860,- Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v uvedených výrocích podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu