21 Cdo 3270/2015
Datum rozhodnutí: 06.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



21 Cdo 3270/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalovaným 1) N. S., 2) nezletilému V. S., zastoupenému opatrovnicí Mgr. M. Z., 3) F. S., zastoupenému Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská č. 922/21, a 4) G. S., o neúčinnost darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 72/2012, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2014 č. j. 19 Co 265/2014-174, takto:

I. Dovolání žalovaných 2) a 3) se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného 2) a žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014 č. j. 19 Co 265/2014-174 nejsou přípustná podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že předmětná darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene je vůči žalobkyni právně neúčinná) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4250/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3654/2011, z jejichž odůvodnění vyplývá, že, jde-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel, který má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí), tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, neboť zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat, a že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 1706/2006 a v něm vyjádřený právní názor, že, je-li osoba dlužníkovi blízká, v jejíž prospěch byl učiněn odporovaný právní úkon, nezletilá a nelze-li na ní vzhledem k jejímu věku požadovat rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, je z hlediska splnění náležité pečlivosti třeba hodnotit činnost opatrovníka, který byl nezletilé osobě pro učinění dotčeného právního úkonu ustanoven soudem, a že souhlas soudu podle ustanovení § 179 o. s. ř. s již učiněným právním úkonem za nezletilého, jenž se vyžaduje k jeho platnosti, sám o sobě nepostačuje k závěru, že soudem schváleným právním úkonem nedošlo ke zkrácení věřitele nebo že byla naplněna podmínka náležité pečlivosti ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V části, v níž oba dovolatelé v dovoláních uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesouhlasí-li se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných 2) a 3) podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2015 JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu