21 Cdo 3241/2013
Datum rozhodnutí: 30.10.2014
Dotčené předpisy: § 586 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 185a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 185d o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 185e o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 120 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 2 písm. a) předpisu č. 26/2000Sb., § 132 obč. zák. ve znění do 31.12.2013




21 Cdo 3241/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce UniSpektrum s.r.o. se sídlem v Jihlavě, Brněnská č. 2661/65, IČO 25198696, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova č. 1934/12, proti žalovanému Pivovaru Litovel a.s. se sídlem v Litovli, Palackého č. 934, IČO 47676914, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního v Olomouci pod sp. zn. 26 C 3/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2013 č.j. 12 Co 66/2013-463, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na návrh správce konkursní podstaty úpadce ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a.s. se sídlem v Zábřehu, Havlíčkova č. 23, IČO 60721294, JUDr. Miroslava Müllera Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 17.12.2009 č.j. 0 Sd 45/2009-5, které nabylo (podle potvrzení obsaženého ve spise) právní moci dne 23.1.2010, přijal do úschovy částku 96.000,-Kč pro příjemce, za které označil žalobce "nebo" JUDr. Lubomíra Rokytu (jako správce konkursní podstaty úpadce Moravian Trading Company, spol. s r.o. - v likvidaci se sídlem v Jihlavě, Fibichova č. 15, IČO 18198848) "anebo" žalovaného. Složitel svůj návrh odůvodnil tím, že je nájemcem "určitých movitých věcí, a peněžitá částka představuje neuhrazené nájemné z pronájmu těchto movitých věcí, za období - říjen 2008 až září 2009, splatné vždy k 20. dni v měsíci", a že má "odůvodněné pochybnosti", kdo z označených příjemců je vlastníkem užívaných movitých věcí.

Žalovaný návrhem ze dne 5.3.2010 požádal o vydání předmětu úschovy. Žalobce s návrhem žalovaného nesouhlasil a návrhem ze dne 12.4.2010 požádal, aby mu byl vydán předmět úschovy. Okresní soud v Olomouci dopisem dne 27.7.2010 sdělil žalobci, že "o jeho žádosti o vydání úschovy nebude rozhodováno, neboť s ní nesouhlasí žalovaný", a poučil jej, že "souhlas s vydáním předmětu úschovy lze nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli".

Žalobce se žalobou podanou dne 7.1.2011 u Okresního soudu v Olomouci domáhal, aby bylo žalovanému uloženo "souhlasit s vydáním předmětu úschovy vedené u Okresního soudu v Olomouci pod zn. 0 Sd 45/2009, a to částky 96.000,- Kč" žalobci. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě veřejné dobrovolné dražby konané dne 23.11.2001 na něj přešel předmětný movitý majetek, a že na základě dodatku č. 3 ze dne 28.8.2002 k nájemní smlouvě ze dne 8.9.1994, kterou uzavřeli původní vlastník předmětných nemovitostí jako pronajímatel a společnost ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a.s. jako nájemce, vstoupil žalobce do právních vztahů upravených nájemní smlouvou ze dne 8.9.1994 na stranu pronajímatele. Podle názoru žalobce "nikdy nenastala právní skutečnost, ze které by žalovaný mohl nabytí vlastnického práva k předmětným movitým věcem dovozovat"; jeho nesouhlas s vydáním předmětu úschovy je tedy "ničím nepodložený".

Žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal, aby bylo žalobci uloženo souhlasit s vydáním předmětu soudní úschovy žalovanému. Svoji žalobu zdůvodnil zejména tím, že předmětné movité věci nejsou v právním smyslu samostatnými věcmi, neboť jsou pevně zabudovány do nemovitostí, v nichž se nacházejí, a že proto nemohou být samostatně předmětem nájmu. Vzhledem k tomu, že žalovaný je vlastníkem nemovitostí, jejichž součástí jsou předmětné movité věci, a že tyto nemovitosti pronajímá složiteli, který je užívá i s jejich vnitřním vybavením (tedy také s předmětnými movitými věcmi), má vedle nájmu, který mu náleží za pronájem těchto nemovitostí, nárok i na nájemné za užívání předmětných movitých věcí.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6.9.2012 č.j. 26 C 3/2011-419 žalobu a vzájemnou žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 3.000,- Kč a České republice - Okresnímu soudu v Olomouci 2.970,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 5.760,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Valihracha a České republice - Okresnímu soudu v Olomouci 2.970,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že "většina technologických celků, které byly vymezeny jakožto soubor movitých věcí, nebyly ke dni uzavření smlouvy o nájmu movitých věcí ze dne 8.9.1994 de iure movité věci, nýbrž se jednalo o součást věci hlavní - nemovitosti", neboť předmětné movité věci (technologické celky) jsou "funkčně určeny k trvalému užívání s nemovitostí, zařízení tvoří jednotný funkční celek s nemovitostí máčírny a dalších budov ve vlastnictví žalovaného a zařízení nelze oddělit, aniž by se nemovitost znehodnotila". Uvedené technologické celky tedy "nejsou movitými věcmi, jsou součást nemovitostí, ve kterých jsou umístěny, a jako takové nemohou být jakožto movité věci (soubor movitých věcí) samostatně pronajaty bez pronájmu věci hlavní - předmětných nemovitostí, v nichž jsou tyto celky umístěny"; nájemní smlouva ze dne 8.9.1994, ze které odvozuje žalobce svůj nárok na vydání předmětu úschovy, je tedy neplatná pro nemožnost plnění. Žalobce nemohl nabýt předmětné technologické celky do svého vlastnictví vydražením, když uvedené technologické celky jako součásti nemovitostí "sdílí jejich právní osud", a "samotná dražba de iure neexistujících movitých věcí nemá žádné právní účinky". Žalovanému, i když je vlastníkem nemovitostí, ve kterých jsou uvedené technologické celky nainstalovány, rovněž nelze předmět úschovy vydat, neboť "tato částka byla plněna z titulu nájemní smlouvy, která je však neplatná ze stejných důvodů jako nájemní smlouva ze dne 8.9.1994, a plnění z neplatné smlouvy poskytovat nelze".

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30.5.2013 č.j. 12 Co 66/2013-463 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení státu jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že nájemní smlouva ze dne 8.9.1994 je neplatná, neboť "předmětné technologické celky nemohou být samostatnými movitými věcmi, byť by teoreticky byly způsobilé existovat samostatně, jedná se totiž pouze o součásti věci a na této skutečnosti, nemohla nic změnit ani vůle účastníků vtělená do nájemní smlouvy ze dne 8.9.1994"; jednotlivé technologické celky nejsou tedy movitými věcmi, ale jsou součástí nemovitostí, ve kterých jsou umístěny, a "jako takové také nemohou být jakožto věci předmětem samostatných právních vztahů". Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce nemohl nabýt předmětné technologické celky do svého vlastnictví vydražením, neboť "dražba de iure neexistujících movitých věcí nemá žádné právní účinky".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká soudům, že posoudily jednotlivé movité věci, které tvoří výrobní technologii, jako součást budov, ve kterých jsou instalovány, neboť "účelem jednotlivých movitých věcí jako součásti celé výrobní technologie pak není sloužit funkci budovy, nýbrž a toliko realizaci výroby sladu v jednotlivých výrobních fázích", navíc tyto části výrobního procesu jako celku se nenacházejí v budově jediné, ale v několika budovách. Podle žalobce nelze v posuzovaném případě "dovodit, že tento soubor movitých věcí jako součást jediné výrobní technologie vystupoval ve vztahu k okolí jako jediný funkční celek a že by jeho účel byl stejný jako je účel stavby a že neměl vazby na okolí"; jestliže "účel stavby jako takové a účel věcí, které jsou v této stavbě umístěny", je odlišný a jednotlivé movité věci si zachovají funkční vazby na jiné věci, nemůže se v tomto případě jednat o věc a její součást, ale toliko o složenou věc, když každá z těchto věcí si zachovává svoji právní samostatnost. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy [§ 568 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.")].

U soudu lze složit do úřední úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (§ 185a odst. 1 o.s.ř.).

Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (§ 185d odst. 1 o.s.ř.). Jiné osobě, než která je uvedena v ustanovení § 185d odst. 1 a 2 o.s.ř. (tj. jiné osobě než složiteli nebo příjemci), žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce (§ 185d odst. 3 o.s.ř.).

Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 185e o.s.ř.).

V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu soudy (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.1 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že předmětné "věci" (technologické celky) jejich původní vlastník společnost Moravian Trading Company, spol. s r.o. jako pronajímatel pronajal nájemci společnosti ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a.s. na základě nájemní smlouvy ze dne 8.9.1994 a že podle dodatku č. 3 ze dne 28.8.2002 k této nájemní smlouvě vstoupil žalobce do právních vztahů upravených touto nájemní smlouvou na stranu pronajímatele, neboť se dne 23.11.2001 konala veřejná dobrovolná dražba (podle zákona č. 26/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), jejímž předmětem byl předmětný "movitý majetek" (technologické celky), a žalobce se stal vydražitelem tohoto majetku. Majetek, který je předmětem nájmu, je tvořen výrobní technologií pro výrobu sladu, je pevně nainstalován do jednotlivých budov sladovny, které jsou ve vlastnictví žalovaného. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda uvedené technologické celky tvoří součást nemovitostí žalovaného a zda je způsobilým předmětem nájmu také jen součást věci. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla ve všech souvislostech v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Součástí věci je - jak vyplývá z citovaného ustanovení - vše, co k ní podle její povahy fyzicky a funkčně náleží a co od ní nemůže být odděleno, aniž by se tím hlavní věc znehodnotila; neoddělitelností se tu rozumí nemožnost separace jak fyzická (technická), tak i funkční.

Právní institut součásti věci vyjadřuje skutečnost, že předmětem právních vztahů jsou rovněž hmotné předměty, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Okolnost, zda jde o samostatnou věc nebo o součást věci hlavní, závisí na jejich vzájemné sounáležitosti a na míře jejich oddělitelnosti. Zatímco první z uvedených hledisek je chápáno spíše subjektivně, neboť "to, co k věci podle její povahy náleží", se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci, míra sounáležitosti se posuzuje podle povahy té věci, která je považována za věc podstatnější (určující), a tedy ve vztahu více věcí za věc hlavní, a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém (technickém) a funkčním. Od vlastností věci hlavní se pak odvíjí závěr, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Požadavek ustanovení § 120 odst.1 obč. zák. "nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila", samozřejmě nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Pojem "odděleno" zahrnuje řadu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes zásahy, které neničí podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením přitom nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné; znehodnocením se tu rozumí každý stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec (srov. například názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98, který byl uveřejněn v č. 10 časopisu Právní rozhledy, roč. 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2001 sp. zn. 20 Cdo 2369/99, který byl uveřejněn pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Nikoliv pouhá možnost separace, ale teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou. Dokud součást není oddělena, není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, nestanoví-li zákon jinak. S věcí hlavní tvoří věc jedinou a je s ní podrobena jednotnému právnímu režimu; sdílí tedy vše, co se po právní stránce týká věci hlavní, a to i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla (resp. která by jinak byla) věcí samostatnou (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1990 sp. zn. 3 Cz 3/90, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992).

Při shora uvedených východiscích pak nutno dospět k závěru, že "technologické celky" sloužící k výrobě sladu jsou natolik funkčně spjaty s budovou, v níž jsou umístěny, že jejich oddělení by pro tuto věc hlavní představovalo jak znehodnocení peněžní (hodnota budovy by se vlivem zhoršení její funkčnosti snížila), tak funkční (prostory v budově by nemohly svému účelu sloužit tak kvalitně, jak tomu je s jejich využitím), a představují tak, jak správně uzavřely soudy, její součást ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák.

S názorem soudů, podle kterého součást věci není způsobilým předmětem nájmu, však dovolací soud nesouhlasí. Součást věci sice sdílí osud věci hlavní, co se týká vlastnického práva, ale v případě, že to umožňuje povaha věci, nic nebrání tomu, aby byla určitá její součást pronajata nebo zapůjčena samostatně bez věci hlavní (lze tedy někomu půjčit nebo pronajmout například kolo od automobilu).

Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o veřejných dražbách") se rozumí veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Konání veřejné dražby vyhlásí dražebník dražební vyhláškou, v níž mimo jiné uvede označení a popis předmětu dražby a jeho příslušenství, jakož i popis stavu, v němž se předmět dražby nachází, a jeho odhadnutou nebo zjištěnou cenu. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Po ukončení dražby vyhotoví dražebník bez zbytečného odkladu protokol o provedené dražbě, v němž mimo jiné uvede označení předmětu dražby a jeho příslušenství, označení vydražitele a cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání). Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách). Na vydražitele, který zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě, přechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora [srov. § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách a § 132 odst.1 obč. zák.].

Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. I když vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu (žaloba o neplatnost dobrovolné veřejné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně) - s přihlédnutím ke všem okolnostem případu - dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem, popřípadě bylo-li předmětem dražby něco, co ze své povahy nemohlo přejít na vydražitele, jako je např. součást věci, jestliže věc hlavní nebyla předmětem dražby.

Součást věci totiž - jak uvedeno již výše - sleduje osud věci hlavní v případě vlastnického práva; nemůže proto poprávu nastat situace, kdy by věc hlavní a součást této věci měly rozdílné vlastníky. Žalobce tedy nemohl nabýt předmětný majetek (technologické celky) do svého vlastnictví na základě veřejné dobrovolné dražby konané dne 23.11.2001, neboť přechod vlastnického práva k součásti věci, aniž by byla součást oddělena vlastníkem od věci hlavní nebo aniž by zároveň bylo převedeno i vlastnické právo k věci hlavní, není možný. Přestože tato veřejná dobrovolná dražba nebyla prohlášena za neplatnou a i když vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě, nemohl předmětné technologické celky nabýt do svého vlastnictví. Žalobci z uvedených důvodů nemůže svědčit postavení pronajímatele, a proto nemá právo na vydání předmětu úschovy.

Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014 JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu