21 Cdo 3229/2007
Datum rozhodnutí: 08.07.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3229/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhDr. M. R., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Č. c., p. o., zastoupenému advokátem, o přidělování práce a zaplacení mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 16/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2007 č.j. 20 Co 484/2006-91, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí jako doplatek mzdy částku 54.000,- Kč dle platného platového zařazení a částku 7.572,- EUR jako propočtové valutové náhrady za období od 12.12.2003 ke dni podání žaloby , a aby žalovanému bylo uloženo přidělovat žalobkyni práci ředitelky Č. c. v M. a vyplácet jí měsíčně mzdu, která se stane splatná v budoucnu, a to ve výši 18.000,- Kč dle platného platového zařazení a částku 2.524,- EUR jako propočtové valutové náhrady . Žalobu odůvodnila zejména tím, že se dne 2.5.2001 zúčastnila výběrového řízení na post ředitele Č. c. v M., ve kterém zvítězila, a poté byla schválena personální radou MZV a ministrem zahraničních věcí do funkce ředitelky Č. c. . Protože žalovaný deklaroval nedostatek prostředků pro otevření centra , bylo rozhodnuto, že do M. bude vyslána jako designovaná ředitelka a po zřízení Č. c. automatiky převedena na místo ředitelky Č. c. Do M. odjela až 30.12.2001, kdy byla MZV, s nímž měla uzavřenou pracovní smlouvu pro hlavní pracovní poměr, vyslána jako smluvní síla pověřená kulturní agendou ve volné systemizaci-limitu náhrad s propůjčenou diplomatickou hodností 2. tajemnice . Když otevřeně analyzovala pozadí politiky velvyslance P., byl jí nařízen odjezd z M. s poukazem na jakési zdravotní důvody nepodložené žádnými lékařskými podklady , a dne 25.4.2003 jí byla dána výpověď z pracovního poměru. Dopisem ze dne 9.12.2003 jí ředitel žalovaného Ing. J. B. sdělil, že s ohledem na blíže nespecifikované organizační a finanční okolnosti bylo zrušeno výběrové řízení na funkci ředitele Č. c. v M. , přičemž jak žalobkyně uvádí - toto místo protiprávně převzal jiný uchazeč který ve výběrovém řízení dne 2.5.2001 neuspěl . Protože splnila všechny předepsané podmínky pro post ředitelky Č. c. v M., dovozovala, že jako designovaná ředitelka Č. c. v M. , měla od 12.12.2003, kdy bylo Č. c. v M. oficiálně zřízeno, tuto funkci obsadit , neboť pracovní poměr jí vznikl jmenováním, a žalovaný má ve smyslu § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce povinnost přidělovat jí tuto práci a vyplácet měsíční mzdu.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23.8.2006 č.j. 27 C 16/2004-74 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 78.129,- Kč k rukám advokáta Mgr. J. V. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se sice dne 2.5.2001 úspěšně zúčastnila výběrového řízení na místo ředitelky Č. c. v M., a že její jmenování bylo schváleno personální radou Ministerstva zahraničních věcí, že však nebyla do této funkce jmenována k tomu oprávněným ředitelem žalovaného, neboť žalovaný neměl dostatek finančních prostředků na otevření Č. c. v M. . Žalobkyně se tedy nikdy nestala zaměstnancem žalovaného , a svou činnost v M. vykonávala jako zaměstnanec Ministerstva zahraničních věcí ČR z pozice kulturního přidělence zastupitelského úřadu v M. Povinností žalovaného proto nebylo přidělovat žalobkyni práci ředitelky Č. c. v M., ani plnit další povinnosti vyplývající ze vztahu zaměstnavatele a zaměstnance.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.2.2007 č.j. 20 Co 484/2006-91 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení . Odvolací soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla ve smyslu § 27 odst. 4 ZP jmenována do předmětné funkce a že její pracovní poměr u žalovaného nevznikl , proto neměl žalovaný ani povinnost přidělovat jí práci a platit jí mzdu. Zdůraznil, že jmenování ředitele českého centra v zahraničí bylo v rozhodné době ve smyslu čl. VI. statutu žalovaného výlučně v kompetenci ředitele žalovaného , a že předchozí souhlas ministra zahraničních věcí byl pouze podmínkou platnosti tohoto jmenování . Na tomto základě odvolací soud dovodil, že zmínka o jmenování žalobkyně do předmětné funkce panem ministrem v dopise ze dne 13.8.2001 je pouze nepřesným vyjádřením, které nemohlo žalobkyni založit žádné pracovněprávní nároky vůči žalovanému . Podle názoru odvolacího soudu v dané situaci nelze uvažovat o konkludentním vzniku pracovního poměru žalobkyně jejím jmenováním, neboť v době předcházející vzniku Č. c. v M. byla zaměstnankyní MZV a v době následující nevyjádřil ředitel žalovaného ochotu ji do předmětné funkce jmenovat, naopak ji odkázal na nové výběrové řízení . Odvolací soud proto uzavřel, že požadavek žalobkyně je založen na jejím přesvědčení, že na jmenování ředitelkou žalovaného měla nárok v důsledku vítězství v prvním výběrovém řízení a na okolnosti, že prošla vnitřním schvalovacím procesem zřizovatele žalovaného, tento nárok však nemá žádný právní základ .



Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť ten pouze přeformuloval závěry soudu prvního stupně bez toho, že by se blíže vypořádal s námitkami žalobkyně uvedenými v odvolání . Dovolatelka nesouhlasí zejména s posouzením konkludentního jmenování žalobkyně do funkce ředitelky Č. c. v M. , když podle jejího názoru odvolací soud náležitě nezjistil a nepřezkoumal obsahy projevu vůle žalované a žalobkyně jmenovat a se jmenováním souhlasit, které se střetly v určitém okamžiku . Podle názoru dovolatelky je tímto okamžikem situace, kdy byla vyslána do M., vykazovala práci pro žalovanou, žalovaná s vysláním žalobkyně souhlasila a se žalobkyní spolupracovala a vyhotovenou práci od ní přijímala . Jak dále zdůrazňuje, všechny úkony žalované učiněné vůči ní před odjezdem do M. a v průběhu její, více jak roční, působnosti v M., kdy vykazovala práci pro žalovanou, nezakládají pochybnosti o jejím jmenování . Uvádí-li odvolací soud, že pro rozhodnutí sporu není významná skutečnost, že žalovaná neprojevila vůli jmenovat žalobkyni do funkce z příčin, které mají finanční charakter , dovolatelka oproti tomu zdůrazňuje, že kdyby žalovaná od začátku měla dostatek finančních prostředků pro otevření Č. c., žalobkyně by do M. odjela jako ředitelka, nikoliv jako designovaná ředitelka, a byla by placena přímo žalovanou, nikoliv zřizovatelem žalované MZV, který tak zastřešoval nepříznivý finanční stav žalované . Rozhodnutí odvolacího soudu proto podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Řízení dále trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, neboť odvolací soud neprovedením navrhovaných důkazů způsobilých prokázat právně významnou skutečnost neúplně zjistil skutkový stav věci, jestliže svědecké výpovědí Mgr. J. R., manžela žalobkyně, a PhDr. M. S., ředitele žalované v letech 2002-2003 zamítl jako nadbytečné a nehospodárné. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že jej podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b), a poukazuje na zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu, spočívající v posouzení otázky konkludentního jmenování do funkce, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Žalobkyně zejména namítá, že postup soudů mohl založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci , neboť se nevycházelo z úplně a správně zjištěného skutkového stavu. Tento vadný postup soudů spočívá podle dovolatelky v tom, že neprovedly jí navrhované důkazy výslechem Mgr. J. R., manžela žalobkyně, a PhDr. M. S., ředitele žalované v letech 2002 -2003 , který se mohl vyjádřit k vykonávání práce žalobkyně pro žalovanou a k otázce, proč v červenci 2003 ve spolupráci s MZV zrušil výběrové řízení, a zda od ministra zahraničních věcí obdržel zpětvzetí souhlasu se jmenováním žalobkyně do funkce ředitelky ČC , neboť tyto důkazy na rozdíl od žalobkyně považovaly za nadbytečné a nehospodárné. Současně žalobkyně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že veškerá pracovní činnost žalobkyně v M. byla vykazována pro žalovanou , což dokazuje i to, že žalovaná zřídila žalobkyni osobní spis , že její náplní byla činnost kterou by v M. vykonávala jako ředitelka ČC, kdyby toto centrum bylo zřízeno , a že kdyby žalovaná od začátku měla dostatek finančních prostředků pro otevření ČC, žalobkyně by do M. odjela jako ředitelka, nikoliv jako designovaná ředitelka, a byla by placena přímo žalovanou, nikoliv zřizovatelem žalované MZV, který tak zastřešoval nepříznivý finanční stav žalované ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že k ní ze strany žalované bylo přistupováno tak, jako by byla řádně do funkce ustanovena , a že tedy došlo k jejímu jmenování do funkce ředitelky ČC konkludentně , neboť vůle žalované a žalobkyně - jmenovat žalobkyni do funkce ředitelky a přijmout tuto funkci se střetly v okamžiku, kdy žalobkyně byla vyslána do M.). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (spočívající v tom, že nebyl proveden navržený důkaz výslechem obou uvedených svědků) i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému, i když by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud s ohledem na okolnosti projednávané věci toto právo nepřiznal.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. července 2008

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu