21 Cdo 3226/2007
Datum rozhodnutí: 03.04.2008
Dotčené předpisy:





21 Cdo 3226/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. n. b., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 99/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2007 č. j. 20 Co 497/2006-140, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:





Dopisem ze dne 6.3.2003 zaměstnavatel žalobce Č. r. K. p. c. p. (dále jen žalovaná) sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce, z důvodu nesplňování požadavků pro řádný výkon práce. Naplnění důvodu výpovědi spatřovala v neuspokojivých pracovních výsledcích spočívajících zejména v nedostatečně zpracované analýze znaleckého posudku předkládaného s veřejným návrhem smlouvy o koupi akcií a v nedostatečném prošetření plnění oznamovací povinnosti ve smyslu § 183d obchodního zákoníku ve vztahu k emitentovi . Dopisem ze dne 12.9.2002 byl žalobce na své neuspokojivé pracovní výsledky upozorněn a byla mu určena dvouměsíční lhůta k jejich odstranění, která byla z důvodu jeho pracovní neschopnosti prodloužena o dobu nemoci . Následně na základě kontroly žalovaná zjistila, že žalobce své neuspokojivé pracovní výsledky neodstranil, a že tyto stále trvají.


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 6.3.2003 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ve funkci odborného referenta odboru emisí cenných papírů . Domnívá se, že zaměstnavatel vytýká žalobci jiné neuspokojivé pracovní výsledky, než pro které mu následně výpověď dává , dále, že ani nevyčkal předem určené přiměřené doby k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků a nesplnil hmotněprávní podmínku výpovědi , tedy nabídkovou povinnost jiného vhodného volného pracovního místa, ačkoli volná místa podle žalobce měla a mohla mu je nabídnout. Žalobce je toho názoru, že oba uvedené pracovní úkoly zpracoval zcela vyhovujícím způsobem, vzhledem ke způsobu zadání, požadavkům na zpracování, časovým možnostem a ostatním podmínkám zpracovávání přidělených úkolů .


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23.3.2005 č.j. 27 C 99/2003-54 určil, že výpověď je neplatná a zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.300,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně vyšel z toho, že v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru nebylo žalobci nabídnuto žádné volné pracovní místo, ačkoli bylo prokázáno, že žalovaná disponovala minimálně jedním volným pracovním místem na pozici ekonoma metodicko-analytického oddělení, a že žalobce ohledně tohoto volného pracovního místa splňoval veškeré předpoklady a požadavky . Dospěl tedy k závěru, že žalovaná nesplnila vůči žalobci řádně svoji nabídkovou povinnost, a že hmotněprávní podmínka platnosti výpovědi nebyla splněna.


K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.10.2005 č.j. 14 Co 421/2005-75 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nesprávně řešil pouze otázku splnění nabídkové povinnosti , avšak nezabýval se samotným výpovědním důvodem, zejména tím, zda pracovní výsledky žalobce byly skutečně neuspokojivé. Ohledně nabídkové povinnosti odvolací soud vyslovil závěr, že je třeba posoudit vhodnost případného volného pracovního místa v souvislosti s uplatněným výpovědním důvodem , zejména že je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec se na určité pracovní pozici s určitou kvalifikací neosvědčil, neprokázal schopnosti takovou pracovní činnost pro žalovanou vykonávat, i když formálně splňuje předpoklady a požadavky na vzdělání pro takovou práci .


Obvodní soud pro Prahu 1 (který pokračoval v řízení s Č. n. b., jako procesním nástupcem Č. r. K. p. c. p. srov. Čl. III. bod 8 zákona č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem) poté rozsudkem ze dne 23.8.2006 č.j. 27 C 99/2003-120 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce bez zavinění žalované nesplňoval požadavky pro další řádný výkon práce odborného referenta oddělení nabídek převzetí a že žalovaná nedisponovala žádným pro žalobce vhodným volným pracovním místem. Dovodil zejména, že požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel, když obecně ve vztahu k analytikům (tedy i k žalobci) se jednalo o dostatečně srozumitelně a určitě stanovený požadavek pro výkon sjednané práce, který s přihlédnutím ke konkrétním poměrům u K. byl nepochybně vyvolán zvláštností výkonu konkrétní funkce zastávané žalobcem . Soud prvního stupně má za to, že žalobce nesplňoval požadavky pro řádný výkon práce a své neuspokojivé pracovní výsledky ve lhůtě neodstranil, přičemž bylo zjištěno, že měl možnost konzultace pracovního problému s kolegy a měl možnost účastnit se porad . Ohledně jiného vhodného volného pracovního místa pak soud prvního stupně uzavřel, že jediné v době výpovědi volné pracovní místo ekonoma metodicko-analytického oddělení nelze v daném případě za vhodné pro žalobce považovat.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.3.2007 č.j. 20 Co 497/2006-140 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i s právním posouzením soudu prvního stupně, když k námitce žalobce, že jeho práci nelze zdokumentovat, uvedl, že již ve výtce ze dne 12.9.2002 a ve výpovědi je uvedeno podrobné popsání jeho pracovních selhání . Konstatoval, že není podstatné, že zaměstnavatelem nebyla vydána v rozhodné době metodika pro postup analytika, neboť zaměstnanci ve stejné pracovní pozici se uvedených chyb nedopouštěli, a bylo věcí žalobce v rámci jeho vysoké odbornosti a kvalifikace, aby zvolil odpovídající metodu analýzy s přihlédnutím k odborné literatuře a mezinárodním standardům . . Odvolací soud dovodil, že o tom, jakou lhůtu zaměstnanci k odstranění pracovních nedostatků poskytne, rozhoduje zaměstnavatel, podstatné je pouze to, zda jde s ohledem na charakter nedostatků o lhůtu přiměřenou , a dospěl k závěru, že lhůta, běžící žalobci od 12.9.2002 do 6.1.2003, i při obou pracovních neschopnostech, byla nepochybně přiměřená, neboť závady v jeho práci spočívaly v podstatě v jeho nedostatečné pečlivosti, nikoliv v nedostatcích v jeho odbornosti .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že při vypracování analýz byl nedostatečně pečlivý, neboť podle jeho názoru v průběhu celého řízení nebylo prokázáno jemu vytýkané nedostatečné nebo neřádné vypracovávání znaleckých posudků , a žalovaná ani nepředložila důkazy k prokázání svých tvrzení. Dovolatel se domnívá, že se žalované nepodařilo prokázat metodiku při posuzování jednotlivých analýz , nelze mu tedy vytýkat nesplnění povinností, které mu nebyly žádným způsobem uloženy a které byly ponechány právě vzhledem k vysoké odbornosti na jeho úvaze , a jak dále namítá, žalovaná ani nedoložila, že by dovolatel svým postupem při zpracovávání nabídek převzetí postupoval odlišným způsobem než jiní zaměstnanci . Dovolatel je toho názoru, že žalovaná nevyčkala předem určené přiměřené doby k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků . Jestliže tato přiměřená doba měla uplynout 16.1.2003, mohla mu dát výpověď teprve tehdy, kdy tuto lhůtu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků nevyužije . Postup žalované se tedy podle žalobce jeví, pokud stanovila dvouměsíční lhůtu k odstranění nedostatků, ale nevyčkala jejího ukončení, za zcela formální opatření . Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné všude tam, kde příčinou odlišného pozdějšího rozsudku soudu prvního stupně byl závazný právní názor vyjádřený v rozhodnutí, jímž byl zrušen jakýkoliv dřívější rozsudek soudu prvního stupně. Platí tedy, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. však nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.


Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 23.8.2006 č.j. 27 C 99/2003-120 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 4.10.2005 č.j. 14 Co 421/2005-75 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž tehdy zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen proto, že nebyl správně a plně zjištěn skutkový stav , neboť se soud prvního stupně nezabýval samotným výpovědním důvodem , nýbrž řešil pouze otázku splnění nabídkové povinnosti . Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 23.8.2006 č.j. 27 C 99/2003-120, že výpověď daná žalovanou žalobci je pracovněprávním úkonem platným, neboť žalobce bez zavinění žalované nesplňoval požadavky pro další řádný výkon práce odborného referenta oddělení nabídek převzetí, a zároveň žalovaná nedisponovala žádným volným pracovním místem, které by z objektivního hlediska mohlo být považováno za práci pro žalobce vhodnou , nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.


Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu proto nemůže být přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalobce sice v dovolání uvádí, že rozsudek Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (zejména, že k prokázání neuspokojivých pracovních výsledků nemá žádnou oporu ve skutkovém stavu zjištěném soudem I. stupně, z něhož odvolací soud vycházel , že z výpovědí svědků byl zjištěn pouze systém práce, rozdělení úkolů a formy spolupráce, nikoliv však konkrétní postup dovolatele ve vytýkaných případech ) a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věcí významné (například, že se nevypořádal s tím, že až do 19.9.2002 docházelo u dovolatele k navyšování platu vždy s odůvodněním, že se jedná o vynikajícího zaměstnance ). Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že žalovaná pracovní úkoly neukládala s konkrétním příkazem, byly (tedy) ponechány právě vzhledem k vysoké odbornosti na jeho úvaze , a dále, že žalovaná sice stanovila žalobci k odstranění nedostatků v plnění pracovních úkolů dvouměsíční lhůtu, avšak nevyčkala jejího ukončení a výpověď mu dala za jednání a plnění pracovních úkolů, kterých se měl podle názoru žalované dopustit před uplynutím této přiměřené doby ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.


Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 3. dubna 2008





JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.


předseda senátu