21 Cdo 3216/2016
Datum rozhodnutí: 16.03.2017
Dotčené předpisy: § 354 předpisu č. 292/2013Sb., § 356 předpisu č. 292/2013Sb., § 358 odst. 1 a 3 předpisu č. 292/2013Sb., § 261a odst. 4 o. s. ř., § 152 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 156 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 156a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



21 Cdo 3216/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci zástavní věřitelky A. Ř. , zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem se sídlem v Brně, Bauerova č. 491/10, proti zástavním dlužnicím 1) D. H. a 2) D. H. , oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská č. 1391, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 393/2014, o dovolání zástavních dlužnic proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. března 2016, č. j. 12 Co 496/2015-96, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu Plzeň sever ze dne 6. 8. 2015, č. j. 4 C 393/2014-63, ve znění usnesení ze dne 2. 10. 2015, č. j. 4 C 393/2014-73, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň sever k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitelka se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň sever dne 29. 12. 2014, aby byl nařízen soudní prodej zástavy, a to pozemku parc. č. st. 801, o výměře 122 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova, objekt k bydlení, v části obce K., na tomto pozemku postavená, a pozemku parc. č. 550/2, o výměře 477 m2, druh pozemku zahrada, to vše zapsáno na LV 600 v katastru nemovitostí vedeném katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Kralovice, pro obec K., katastrální území K., k uspokojení zajištěné pohledávky zástavní věřitelky ve výši 3.500.000,- Kč, kterou má zástavní věřitelka za dlužníky A. K. a T. B., z titulu smlouvy o půjčce ze dne 26. 7. 2011 . Žalobu odůvodnila zejména tím, že podle smlouvy o půjčce ze dne 26. 7. 2011 poskytla dlužníkům A. K. a T. B. půjčku ve výši 3.000.000,- Kč, kterou se zavázali dlužníci splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 37.500,- Kč nejpozději do 31. 7. 2012. Půjčka byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem na základě zástavní smlouvy ze dne 26. 7. 2011. Dlužníci nesplnili svoji povinnost splatit půjčku ani přes výzvu zástavní věřitelky.
Okresní soud Plzeň sever usnesením ze dne 6. 8. 2015, č. j. 4 C 393/2014-63, ve znění usnesení ze dne 2. 10. 2015, č. j. 4 C 393/2014-73, k uspokojení zajištěné pohledávky zástavní věřitelky za dlužníky A. K. a T. B., z titulu smlouvy o půjčce ze dne 26. 7. 2011 , nařídil soudní prodej zástavy, a to pozemku parc. č. st. 801, o výměře 122 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova , objekt k bydlení, v části obce K., na tomto pozemku postavená, a pozemku parc. č. 550/2, o výměře 477 m2, druh pozemku zahrada, to vše zapsáno na LV 600 v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Kralovice, pro obec K., katastrální území K. , a rozhodl že zástavní dlužnice jsou povinny zaplatit zástavní věřitelce na náhradě nákladů řízení 20. 554,70 Kč k rukám právního zástupce zástavní věřitelky. Dovodil, že mezi zástavní věřitelkou a A. K. a T. B. byla dne 26. 7. 2011 uzavřena smlouva o půjčce ve výši 3.000.000,- Kč (podle předávacího protokolu ze dne 29. 7. 2011 převzal A. K. a T. B. od zástavní věřitelky v hotovosti 89.500 dolarů a 1.500.000,- Kč), že zástavní věřitelka a zástavní dlužnice uzavřely dne 26. 7. 2011 zástavní smlouvu k zajištění předmětné pohledávky až do výše 3.500.000,- Kč zřízením zástavního práva k nemovitostem, že peněžní prostředky ze smlouvy o půjčce měly být splaceny do 31. 7. 2012 (nemohlo proto dojít k promlčení pohledávky) a že dlužníci splatili pouze tři měsíční splátky.
K odvolání zástavních dlužnic Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 3. 2016, č. j. 12 Co 496/2015-96, usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy) potvrdil, ve výroku pod bodem II (ve výroku o povinnosti zástavních dlužníků zaplatit zástavní věřitelce náklady řízení) ho zrušil a odvolací řízení o odvolání zástavní věřitelky do výroku pod bodem II zastavil. Dospěl k závěru, že zástavní věřitelka doložila zástavní smlouvu uzavřenou se zástavními dlužnicemi ze dne 26. 7. 2011, jež byla opatřena úředně ověřenými podpisy a vložena do katastru nemovitostí, k zajištění veškerých pohledávek, které vzniknou za dlužníkem z uvedené smlouvy o půjčce až do výše 3.500.000,- Kč, zřízením zástavního práva k nemovitostem, a smlouvu o půjčce ze dne 26. 7. 2011 uzavřenou se dvěma dlužníky A. K. a T. B. ve výši 3.000.000,- Kč, kteří se zavázali vrátit jistinu půjčky včetně úroků a smluvní pokuty nejpozději do 31. 7. 2012, a že zástavní věřitelka prokázala i faktické předání a převzetí finančních prostředků v hotovosti dne 29. 7. 2011 na základě předávacího protokolu s úředně ověřenými podpisy všech účastníků. Námitku o promlčení pohledávky odmítl jako nedůvodnou, neboť návrh byl podán včas.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly zástavní dlužnice dovolání. Namítly, že zástavní věřitelka nedoložila originál smlouvy o půjčce, z níž by soud mohl zjistit pravost a výši zajištěné pohledávky , a že výrok usnesení o nařízení prodeje zástavy neobsahuje výši zajištěné pohledávky a příslušenství a je proto podle ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. nevykonatelný. Za neplatnou považují i zástavní smlouvu a to z časového sledu rozhodných událostí, když nejdříve byla podepsána zástavní smlouva, poté smlouva o půjčce a následně došlo k předání předmětu půjčky. V okamžiku uzavření zástavní smlouvy zajišťovaná pohledávka ještě neexistovala a nebyla ve smlouvě náležitě určitě specifikována. Nebyly tak splněny podmínky pro vyhovění návrhu o nařízení soudního prodeje zástavy. Navrhly, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno po 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. neboť odvolací soud se při posuzování, co má obsahovat usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy (§ 261a odst. 4 o. s. ř.), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zástavních dlužnic je zčásti opodstatněné.
V projednávané věci je třeba zástavní právo k předmětným nemovitostem i v současné době posuzovat vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ). Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po 1. 1. 2014, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s. ).
Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení § 358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Podle ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. lze výkon usnesení o nařízení prodeje zástavy nařídit tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. § 155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. § 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. § 165a odst. 1 obč. zák.).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy.
Soud smí vyhovět tomuto návrhu, jen jestliže usnesení o nařízení prodeje zástavy obsahuje označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 o. s. ř.).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89/2004 v časopise Soudní judikatura).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř. (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda byla ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. doložena pohledávka zajištěná zástavním právem, přihlíží též k důvodu neplatnosti smlouvy (má-li být právním titulem zajištěné pohledávky smlouva), vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo. To, že důvod neplatnosti smlouvy vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že tak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy. Povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., totiž soudu neumožňuje provést dokazování k takovým sporným tvrzením (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011).
Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce považována za tzv. reálnou smlouvu. Znamená to mimo jiné, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi; k půjčce (k odevzdání předmětu půjčky) může rovněž podle vůle stran dojít až v budoucnu, například teprve po uzavření zástavní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110/2004 v časopise Soudní judikatura). Z pohledu doložení zajištěné pohledávky v řízení o soudním prodeji zástavy ve smyslu ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. z toho vyplývá, že zástavní věřitel musí soudu doložit nejen to, že uzavřel smlouvu o půjčce, ale také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené peníze nebo jiné věci určené podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal. Bez toho, že by bylo doloženo odevzdání předmětu půjčky dlužníku, nelze považovat tvrzenou zajištěnou pohledávku z půjčky ani za prokázanou (postavenou za řízení na jisto), ani za osvědčenou (pravděpodobnou) [srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, které bylo uveřejněno pod č. 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Požadavek ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. spočívající v doložení zajištěné pohledávky nespočívá jen v tom, že zástavní věřitel prokáže nebo alespoň osvědčí, že mu vznikla vůči dlužníku ze smlouvy nebo na základě jiné právní skutečnosti pohledávka zajištěná zástavním právem. Zajištěnou pohledávku lze pokládat za doloženou jen tehdy, bude-li rovněž alespoň osvědčena výše vzniklé pohledávky a její příslušenství. Žalobu o nařízení soudního prodeje zástavy pak lze považovat - jak je zřejmé z ustanovení § 79 odst. 1 a § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. - za úplnou a výrok usnesení soudu je z materiálního hlediska vykonatelný - jak je nepochybné z ustanovení § 261a odst. 4 o. s. ř. - pouze v případě, že obsahují údaj o výši zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, které neobsahuje označení výše zajištěné pohledávky, popřípadě též o výši jejího příslušenství, jež mají být uspokojeny z výtěžku zpeněžení zástavy, je z materiálního hlediska (§ 261a odst. 4 o. s. ř.) nevykonatelné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1145/2007, které bylo uveřejněno pod č. 127/2008 v časopise Soudní judikatura).
V projednávané věci zástavní věřitelka požadovala - jak vyplývá ze žaloby ze dne 23. 12. 2014 - nařízení prodeje zástavy k uspokojení své zajištěné pohledávky ve výši 3.500.000,- Kč. Soud prvního stupně však v usnesení ze dne 6. 8. 2015, č. j. 4 C 393/2014-63, ve znění usnesení ze dne 2. 10. 2015, č. j. 4 C 393/2014-73, výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství neoznačil a nápravu v tomto směru nezjednal v napadeném usnesení ani odvolací soud.
Další námitky zástavních dlužnic o tom, že zástavní věřitelka nedoložila zajištěnou pohledávku, neboť nepředložila originál smlouvy o půjčce a že zástavní smlouva je neplatná, když v okamžiku zástavní smlouvy ještě neexistovala zajišťovaná pohledávka a pohledávka nebyla náležitě určitě specifikována , nejsou důvodné. Soudy obou stupňů v souladu s judikaturou soudů jak uvedeno výše - správně dovodily, že zástavní věřitelka doložila zajištěnou pohledávku (když doložila smlouvu o půjčce ze dne 26. 7. 2011 a předávací protokol o předání a odevzdání peněžní částky mezi věřitelkou a dlužníky ze dne 29. 7. 2011 s úředně ověřenými podpisy účastníků) a zástavní právo k zástavě (na základě zástavní smlouvy ze dne 26. 7. 2011, která byla vložena do katastru nemovitostí a jíž bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví zástavních dlužnic k zajištění veškerých
pohledávek, které vzniknou zástavní věřitelce za dlužníky na základě předmětné smlouvy o půjčce, a to až do výše 3.500.000,- Kč).
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Jde-li o zajištění pohledávky, která teprve v budoucnu vznikne, pak z akcesorické povahy zástavního práva vyplývá, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 504/2015).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň - sever) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. března 2017

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu