21 Cdo 3191/2009
Datum rozhodnutí: 15.03.2011
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák. ve znění od 01.01.1992, § 37 odst. 1 obč. zák. ve znění od 01.01.1992




21 Cdo 3191/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně NETKO s. r. o. se sídlem v Praze 10, U Záběhlického zámku č. 233/15, IČO 26507731, zastoupené JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova č. 404/22, proti žalované SAGA PRINT spol. s r.o. se sídlem v Praze 10, Hájecká č. 7/1655, IČO 62417860, zastoupené Pavlem Zapletalem, advokátem se sídlem v Lišanech u Rakovníka, Za rybníkem č. 334, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 475/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2009, č. j. 19 Co 15/2009-65, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Fučíka, advokáta se sídlem v Praze 2, Balbínova č. 404/22.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že zástavní právo na nemovitostech: pozemku označeném jako parcela č. 5/4 (ostatní plocha), pozemku označeném jako parcela č. 12 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku označeném jako parcela č. 13 (ostatní plocha), pozemku označeném jako parcela č. 15/1 (ostatní plocha), domu č.p. 233 na pozemku označeném jako parcela č. 12 (zastavěná plocha a nádvoří), vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště Praha na LV č. 12880 pro katastrální území Záběhlice, obec Praha, zaniklo . Žalobu odůvodnila zejména tím, že je výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí a že má naléhavý právní zájem na tomto určení. Zápis v katastru nemovitostí totiž neodpovídá skutečnému právnímu stavu, neboť v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, je k dnešnímu dni u předmětných nemovitostí na LV č. 12880 pro katastrální území Záběhlice, obec Praha, zapsáno zástavní právo ve prospěch žalované k pohledávce ve výši 5.000.000,- Kč. Uvedené zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 29. 12. 1997 mezi společností GRAFOTECHNA a. s. se sídlem Praha 10, Kodaňská č. 45, jako zástavním věřitelem a společností TEMO a. s. se sídlem Praha 10, U Záběhlického zámku č. 127 jako zástavcem k zajištění pohledávky společnosti GRAFOTECHNA a. s. (dále též jen prodavatel ) jako věřitele za společností TEMO a. s. (dále též jen kupitel ) jako dlužníkem ve výši 4.000.000,- Kč z titulu druhé splátky kupní ceny za prodej předmětných nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 29. 12. 1997, která byla uzavřena mezi stejnými subjekty, a k zajištění dalších pohledávek ve výši 1.000.000,- Kč. Takovéto další pohledávky ve výši 1.000.000,- Kč ve skutečnosti nikdy neexistovaly a v tomto rozsahu bylo tedy zástavní právo zřizováno k fiktivním pohledávkám . Pohledávka prodavatele za kupitelem ve výši 4.000.000,- Kč z titulu doplatku kupní ceny zanikla zápočtem vzájemných pohledávek , který byl ze strany kupitele vůči prodavateli učiněn přípisem ze dne 30. 4. 1998. Kupitel totiž vyúčtoval prodavateli smluvní pokutu ve výši 5.080.000,- Kč za porušení povinností, k jejichž splnění se prodavatel zavázal v kupní smlouvě ze dne 29. 12. 1997 (jednak povinnosti předmětné nemovitosti vyklidit a vyklizené předat kupujícímu nejpozději do 31.1.1998 a dále povinnosti zajistit, aby ke dni podání návrhu na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí na předmětných nemovitostech nevázla věcná břemena, zástavní práva ani jakákoli práva ve prospěch třetích osob ). Zápis v katastru nemovitostí tak neodpovídá skutečnému právnímu stavu. Neexistenci zástavního práva konstatoval Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 47 C 429/2002, ve kterém se společnost TEMO a. s. jako žalobce domáhala určení nepřípustnosti prodeje předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě, kterou navrhla k uspokojení své údajné pohledávky za touto společností žalovaná. Žalovaná sice uzavřela se společností GRAFOTECHNA a. s. dne 29. 10. 1999 smlouvu o postoupení pohledávky, avšak k uvedenému dni již předmětná pohledávka neexistovala, neboť zanikla provedeným zápočtem.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č. j. 16 C 475/2007-45, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 12.500,- Kč k rukám jejího právního zástupce . Vyšel z toho, že pohledávku lze zajistit pouze jednou smluvní pokutou a nikoliv jeden nárok více smluvními pokutami, kdy pro případ porušení by zde byl neadekvátní postih , a že v kupní smlouvě ze dne 29. 12. 1997 byly ujednány dvě smluvní pokuty, a to v bodě VI. ve výši 5.000.000,- Kč (pro případ, že by na nemovitosti vázla nějaká věcná břemena, zástavní práva či jakákoli jiná práva ve prospěch třetích osob ke dni soupisu kupní smlouvy, jakož i ke dni podání návrhu na vklad) a v bodě X. ve výši 80.000,- Kč (pro případ porušení závazku vyklidit byt). Dovodil, že druhé ujednání ohledně smluvní pokuty i s ohledem na její výši se týká případů, kdy by jiným osobám svědčila taková práva k nemovitosti, která by výrazným způsobem snížila kupní cenu, tj. případy, kdy by nabyvatel byl v dispozici s nemovitostí omezen či zatížen, což nájemní právo není . Uzavřel, že společnost TEMO a. s. nemohla oprávněně dne 29. 4. 1998 provést zápočet smluvní pokuty s nedoplatkem kupní ceny, neboť jí právní nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5.000.000,- Kč nevznikl ; pouze v případě opožděného vyklizení bytu jí vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 80.000,- Kč dle článku X. kupní smlouvy .

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2009, č. j. 19 Co 15/2009-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že nevázne zástavní právo na nemovitostech: pozemek označený jako parc. č. 5/4 ostatní plocha, pozemek označený jako parc. č. 12 zastavěná plocha a nádvoří, pozemek označený jako parc. č. 13 ostatní plocha, pozemek označený jako parc. č. 15/1 ostatní plocha, dům č.p. 233 na pozemku označeném jako parcela č. 12, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV 12880 pro kat. úz. Záběhlice ; současně uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 26.580,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 25.514,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Fučíka. Vytkl soudu prvního stupně, že postavil své rozhodnutí na takovém výkladu ustanovení čl. VI. kupní smlouvy ze dne 29. 12. 1997, podle kterého smluvní pokuta ve výši 5.000.000,- Kč nedopadá na existenci nájemního práva k předmětným nemovitostem , ačkoli nájemní právo k bytu, zvláště na dobu neurčitou, omezuje vlastníka nemovitosti významným způsobem, neboť k ukončení nájemního poměru, nedojde-li k dohodě, může dojít pouze z důvodů stanovených zákonem, při zajištění odpovídající bytové náhrady. Při výkladu ustanovení čl. VI. odst. 1 kupní smlouvy ze dne 29. 12. 1997 je nutno přihlížet i k okolnostem, za kterých k sjednání tohoto ustanovení došlo. Jestliže kupní smlouva o právním titulu užívání mlčí , je třeba vyjít z toho, že kupující ke dni uzavření kupní smlouvy neměl o existenci nájemní smlouvy žádnou vědomost. Odvolací soud proto dovodil, že uvedené ustanovení dopadá jak na práva věcná, tak i na práva závazková, včetně práva nájemního . Zástavní právo, o jehož existenci se v tomto řízení vede spor, bylo zřízeno jednak k zajištění pohledávky druhé splátky kupní ceny podle kupní smlouvy z 29. 12. 1997 ve výši 4.000.000,- Kč a dále k zajištění dalších pohledávek ve výši 1.000.000,- Kč. V části, kterou bylo zástavní právo zřízeno i k zajištění další pohledávky ve výši 1.000.000,- Kč, shledal odvolací soud zástavní smlouvu neplatnou ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. z důvodu neurčitosti tohoto smluvního ujednání, neboť ona další pohledávka není žádným způsobem specifikována a není tak zřejmé, z jakého titulu měla vzniknout. Důvod neplatnosti se však vztahuje jen na tuto část zástavní smlouvy, kterou lze od ostatního obsahu oddělit (§ 41 obč. zák.), proto je zástavní smlouva neplatná pouze v této části. Zástavní právo tak platně vzniklo podle § 152 a násl. obč. zák. pouze k zajištění pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč z titulu druhé splátky kupní ceny podle kupní smlouvy z 29. 12. 1997. Protože zajišťovaná pohledávka zanikla započtením, došlo podle ustanovení § 151g obč. zák. ve znění do 31. 8. 1998 i k zániku zástavního práva .

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud se při hodnocení provedených důkazů soustředil pouze na obsah čl. VI. odst. 1 kupní smlouvy a nepřihlížel přitom k ostatním důkazům, které naopak svědčily pro tvrzení žalované o tom, že úmyslem stran bylo sankcionovat v čl. VI. odst. 1 pouze existenci věcných práv třetích osob k nemovitostem. Prodávající i kupující si byli při uzavření smlouvy vědomi, že v té době (tj. 29. 12. 1997) měl k bytu umístěnému v prodávaných nemovitostech právo bydlet na základě nájemní smlouvy pan V. H. . Kdyby právo bydlení V. H. spadalo pod práva uvedená v článku VI. odst. 1 kupní smlouvy, bylo by zcela nelogické, aby nevyklizení bytu bylo sankcionováno ještě zvláštní pokutou stanovenou v článku X. odst. 2 kupní smlouvy. Obě strany předložily kupní smlouvu katastrálnímu úřadu téhož dne, kdy ji uzavřely, bylo proto vyloučeno, aby prodávající ještě před podáním návrhu katastrálnímu úřadu uvedl nemovitosti do stavu, kdy V. H. nebude již mít právo v bytě bydlet. Navíc kupující v dodatku kupní smlouvy ze dne 16. 6. 1998 uznal svojí povinnost doplatit druhou splátku kupní ceny ve výši 4.000.000,- Kč. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, neboť se zcela ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl odvolací soud.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

I když dovolatelka uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. (namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyložil ujednání o smluvních pokutách v kupní smlouvě ze dne 29. 12. 1997 (namítá, že z kupní smlouvy i dalších úkonů stran zejména z Dodatku kupní smlouvy ze dne 16. 6. 1998 vyplývá, že strany kupní smlouvy měly v úmyslu smluvní pokutou uvedenou v článku VI. odst. 1 kupní smlouvy sankcionovat pouze existence věcných práv, ale v žádném případě existenci práva pana H. bydlet v bytě umístěném v prodávaných nemovitostech ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí ). Protože soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), posuzoval dovolací soud dovolání žalované podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. 1. 1992 (poté, co nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 37, ročník 2005).

V posuzované věci odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku při výkladu ujednání o smluvních pokutách v kupní smlouvě ze dne 29. 12. 1997 uzavřené mezi společností GRAFOTECHNA a. s. se sídlem Praha 10, Kodaňská č. 45 a společností TEMO a. s. se sídlem Praha 10, U Záběhlického zámku č. 127 z uvedených výkladových pravidel vycházel, když dovodil, že ustanovení článku VI. odst. 1 dopadá jak na práva věcná, tak i na práva závazková, včetně práva nájemního . Správně akcentoval, že z jazykového vyjádření v článku VI. odst. 1 kupní smlouvy nelze v žádném případě dovodit, že by jakýmikoli jinými právy ve prospěch třetích osob byla myšlena pouze práva věcná či že by právo nájemní mezi taková práva nepatřilo, a souhlasit lze i s tím, že logickým výkladem dospěl k závěru, že jakýmikoliv jinými právy ve prospěch třetích osob musí být myšlena i práva závazková. Na uvedeném závěru odvolacího soudu nemůže nic změnit ani dovolatelčina námitka, že prodávající i kupující si byli při uzavření kupní smlouvy (dne 29. 12. 1997) vědomi, že v době jejího uzavření měl k bytu umístěnému v prodávaných nemovitostech právo bydlet na základě nájemní smlouvy pan V. H., což dovozuje zejména z článku X. odst. 2 kupní smlouvy ze dne 29. 12. 1997. Nic takového totiž ze zmíněného ustanovení nevyplývá. Formulace pro případ porušení závazku prodávajícího podle čl. X./1., a to zejména pro případ porušení závazku vyklidit byt, který se nachází v nemovitostech, které jsou předmětem převodu, byla účastníky sjednaná smluvní pokuta ve výši 80.000,- Kč , v žádném případě nevyplývá vědomost kupujícího o případném nájemním nebo jiném právu uživatele k bytu v prodávané nemovitosti. Uvedené ustanovení se týká toliko závazku vyklidit byt, aniž je v něm o důvodech, pro něž je tento byt užíván a má být vyklizen, cokoliv bližšího uvedeno. Obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že pro zjištění úmyslu stran při uzavření smlouvy je podstatné i jejich následující jednání , neboť kupující Dodatkem kupní smlouvy ze dne 16. 6. 1998 uznal svoji povinnost doplatit druhou splátku kupní ceny ve výši 4.000.000,- Kč . Přehlíží totiž, že k zániku závazku, jehož splnění bylo zajištěno zástavním právem, došlo započtením již dne 30. 4. 1998 a že tedy okolnost, zda Dodatkem kupní smlouvy ze dne 16. 6. 1998 došlo případně i k uznání závazku ve výši 4.000.000,- Kč, nemůže sama o sobě znovu vyvolat vznik zástavního práva ani nemůže nic vypovídat o vůli stran při uzavírání kupní smlouvy dne 29. 12. 1997.

Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatňovaných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně JUDr. Vladimír Fučík osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad [srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř. (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty)] ve výši 2.060,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 12.360,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. března 2011

JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu