21 Cdo 3178/2006
Datum rozhodnutí: 06.09.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 3178/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. S. zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Finančnímu ředitelství v P., o neplatnost výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 107/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2005 č.j. 35 Co 372/2005-80, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dopisem ze dne 11.11.2003 žalovaná sdělila žalobci, že jej na základě čl. 35 odst. 3 písm. l) organizačního řádu územních finančních orgánů platného od 1. dubna 1997 v platném znění uvolňuje z funkce vedoucího oddělení daňové správy FÚ v N. dnem 11.11.2003 .


Dopisem ze dne 8.12.2003 žalobce sdělil žalované, že dává výpověď z pracovního poměru v souladu s § 51 zákona č. 65/1965 Sb., v platném znění . Důvod k výpovědi spatřoval zejména v tom, že odmítl nadále snášet psychický a jiný nátlak vedený vůči jeho osobě a jeho rodině ze strany organizace Finančního úřadu v N. , a že uvolnění z funkce vedoucího oddělení daňové správy FÚ v N. považuje za absurdní a nelogické , když došlo k závažnému pochybení , jestliže jej zaměstnavatel uvolnil z této funkce v době jeho pracovní neschopnosti a bez ověření jakýchkoliv skutečností . Ve výpovědi žalobce mimo jiné také uvedl, že jednání o důvodech jeho uvolnění z funkce bylo podle něj vedeno tendenčně, se zaměřením přesvědčit jej pouze o jeho vlastních pochybeních .


Žalobce se žalobou (doplněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že výpověď žalobce z pracovního poměru ze dne 8.12.2003 daná žalované, odeslaná z pošty M. 1 dne 10.12.03 pod podacím číslem R je neplatná , že výpověď žalobce z pracovního poměru ze dne 8.12.2003 daná žalované a doručená dne 11.12.2003 v 8.20 hod. na adresu Ing. P. S. Finanční úřad v N., tj. uvědomění přímého nadřízeného o tom, že byla podána výpověď pod bodem 1, je neplatná , a že rozhodnutí o uvolnění z funkce vedoucího oddělení daňové správy FÚ v N. ze dne 11.11.2003, učiněné ředitelem žalované PhDr. P. T. CsC., a doručené žalobci dne 28.11.2003 organizací Finančního úřadu v N. bez čísla jednacího a průvodního dopisu identifikovatelné pouze s razítkem s pořadovým číslem 1, je neplatné . Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základně pracovní smlouvy z roku 1997 jako pracovník pro správu daní s místem výkonu práce na FÚ v N. a dne 1.6.2000 byl jmenován do funkce vedoucího oddělení daňové správy. V únoru 2003 bylo žalobci odebráno osobní ohodnocení po dobu tří měsíců a dne 11.11.2003 byl odvolán z funkce vedoucího oddělení daňové správy, a to v době své pracovní neschopnosti . Toto odvolání považuje žalobce za neplatné zejména proto, že se příčí dobrým mravům, a chápe je jako úkon zaměstnavatele směřující k psychickému pronásledování a šikanování . Dne 8.12.2003 sepsal žalobce dvoustránkovou výpověď z pracovního poměru , kterou odeslal a adresoval řediteli zaměstnavatele z pošty M. 1 dne 10.12.2003 , a dne 11.12. 2003 ji potvrdil dalším dopisem přímému nadřízenému v místě výkonu práce . Tuto výpověď žalobce považuje za neplatnou, neboť tento právní úkon nebyl učiněn svobodně a vážně , výpověď z pracovního poměru byla dána ve stavu nouze , kdy podle žalobce mělo být připravováno zmanipulované zrušení pracovního poměru podle § 53 zák. práce , a byla tu snaha organizace FÚ v N. zbavit žalobce svéprávnosti prokázáním duševní poruchy . Žalobce výpověď z pracovního poměru nepodal s úmyslem ukončit pracovní poměr , nýbrž proto, že chtěl upozornit na situaci a pracovní podmínky na FÚ v N., a považoval podání výpovědi za poslední možnost záchrany .


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 31.1.2005 č.j. 27 C 107/2004-57, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14.6.2005 č.j. 27 C 107/2004-71, řízení v části, v níž se žalobce domáhal určení, že výpověď žalobce z pracovního poměru ze dne 8.12.2003 daná žalované a doručená dne 11.12.2003 v 8.20 hod. na adresu Ing. P. S. Finanční úřad v N., tj. uvědomění přímého nadřízeného o tom, že byla podána výpověď pod bodem 1, je neplatná , zastavil, žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 8.12.2003 daná žalovanému, odeslaná z pošty M. dne 1.12.2003 pod podacím číslem R, je neplatná , zamítl a rozhodl, že rozhodnutí o uvolnění z funkce vedoucího oddělení daňové správy Finančního úřadu v N. ze dne 11.11.2003 učiněné ředitelem žalovaného PhDr. P. T., CSc. je neplatné ; současně rozhodl, že žalovaný nemá nárok na náhradu nákladů řízení, že JUDr. T. M., advokátu, se jako ustanovenému zástupci žalobce přiznává odměna a náhrada hotových výdajů 6.450,- Kč , a že žalovaný je povinen nahradit České republice na nákladech řízení státu částku 2.150,- Kč . Ve věci samé vycházel soud prvního stupně z toho, že při pohovoru bylo žalobci nabízeno kulantní rozvázání pracovního poměru, že žalobce si z toho dovodil, že se s ním již nepočítá, že mu zaměstnavatel chce dát výpověď, a tak se raději rozhodl situaci řešit svou vlastní výpovědí, aby výpovědi zaměstnavatele předešel . Žalobci však nebylo ničím vyhrožováno, a to ani tím, že mu bude dána výpověď . Soud prvního stupně zdůraznil, že za jednání v tísni v neprospěch jednajícího nelze považovat okolnost, jestliže zaměstnanec, aby předešel jednostrannému skončení pracovního poměru výpovědí, podá raději výpověď sám , a dovodil, že žalobcova výpověď je platným právním úkonem, který založil žalobcem původně zamýšlené účinky, tedy ukončit pracovní poměr, a to dříve, než tak učiní zaměstnavatel . Oproti tomu rozhodnutí o uvolnění žalobce z funkce vedoucího daňové správy posoudil soud prvního stupně jako neplatné, neboť funkce vedoucího oddělení daňové správy u FÚ N. vedoucí funkcí nebyla a tudíž žalobce z této funkce ani nemohl být uvolněn .


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.10.2005 č.j. 35 Co 372/2005-80 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku o odměně zástupce žalobce jej změnil jen tak, že tato odměna činí částku 7.675,50,- Kč , ve výroku o náhradě nákladů řízení státu jej změnil jen tak, že tyto náklady činí částku 2.558,50,- Kč , jinak tyto výroky potvrdil, a zároveň rozhodl, že zástupci žalobce se přiznává odměna v odvolacím řízení ve výši 2.558,50,- Kč , a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu se žalobce do stavu tísně nemohl dostat nabídkou zaměstnavatele na kulantní rozvázání pracovního poměru, jestliže dvakrát před tím sám písemně výpovědí žalovanému vyhrožoval . Ponižování na poradách a snižování autority zůstalo ve sféře obecného tvrzení přes poučení soudu , a neobstojí ani tvrzení žalobce, že výpověď neučinil vážně, jestliže si byl důsledků takového právního úkonu plně vědom


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá zejména, že řízení je postiženo vadou , protože nebyly provedeny navržené důkazy, které by podle žalobce prokazovaly a osvětlovaly existenci psychického stavu žalobce a jeho zkratkovité jednání pod vlivem psychického nátlaku , v čemž spatřuje porušení svých práv na spravedlivé projednání věci . Zdůraznil, že za normálních okolností, bez psychického nátlaku - který spatřuje v delší době trvajícím nátlaku ze strany zaměstnavatele při hodnocení jeho pracovní činnosti a nepřímo i v narážkách , že se ho zaměstnavatel snaží zbavit tím, aby ho dostali do ústavní léčby - by výpověď nikdy nepodal . Otázku zásadního právního významu spatřoval v posouzení právního úkonu subjektu , jehož psychický stav, jenž vytvářejí impulsy v podobě slovních narážek, prováděných kontrol, pohovorů, výzev apod. , se rovná tísni, a proti kterému tento subjekt již není schopen svobodně se rozhodovat a ovládat ho . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. částečně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věcí významné, a že soud odmítl provést navržené důkazy, kterými žalobce prokazoval, jaké vztahy probíhaly mezi žalobcem a žalovaným po určitou dobu a bezprostředně před tím, než žalobce podal výpověď z pracovního poměru . Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména o v podstatě v delší době trvajícím nátlaku ze strany zaměstnavatele při hodnocení jeho pracovní činnosti a nepřímo i v narážkách, které mu sdělila navržená svědkyně E. D. ], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [tvrzenou vadu řízení spočívající v neprovedení navržených důkazů spojuje i s možností posouzení právní otázky zásadního významu ]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho jak již z uvedeného vyplývá - žalobce namítá, že řízení bylo postiženo vadou, tj. nebyly provedeny, resp. byly zamítnuty navržené důkazy, které by prokazovaly a osvětlovaly existenci psychického stavu žalobce .


Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.





Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 6. září 2007


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.


předseda senátu