21 Cdo 3177/2006
Datum rozhodnutí: 11.09.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 3177/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. C. R., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem , o 116.117,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 258/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005 č.j. 23 Co 414/2005-209 ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2006 č.j. 23 Co 414/2005-218, takto:


I. Dovolání žalovaného se zamítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.789,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Sáši Navrátilové, advokátky se sídlem v Brně, Zatloukalova č. 35.


Odůvodnění:


Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 116.117,- Kč s 12% úroky z prodlení od 15.5.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný, který u něj pracoval na základě pracovní smlouvy od 26.1.1998 do 27.4.2000 jako department manažer , dne 13.5.1999 zaparkoval svěřený služební automobil zn. Škoda před domem čp. 14 na ulici P. v P. Poté, co vozidlo uzamkl, klíče uložil do igelitové tašky, kterou položil na chodník na pravé straně vozidla, a asi 10 minut uklízel věci v kufru, odešel domů, aniž by tašku s klíčí odnesl s sebou. Následujícího dne ráno žalovaný zjistil, že nemá klíče od vozidla a že vozidlo bylo odcizeno; odcizení ihned nahlásil Policii ČR, avšak věc byla odložena, neboť nebyly zjištěny skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání. Podle názoru žalobce žalovaný tím, že zpřístupnil klíče od vozidla třetím osobám a umožnil jim tak bez překonání jakékoliv překážky, tedy bez užití násilí předmětné vozidlo odcizit, zaviněně porušil povinnosti dle ustanovení § 420 občanského zákoníku , a odpovídá tak žalobci za škodu ohodnocenou znalcem Ing. J. S., CSc. ve výši 114.517,- Kč. Po žalovaném, který na výzvy k náhradě škody nijak nereagoval, proto požadoval, aby mu zaplatil uvedenou částku navýšenou o 1.600,- Kč za zpracování znaleckého posudku.


Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 29.10.2002 č.j. 3 C 258/2001-64 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 21.917,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného. Soud prvního stupně, který věc posuzoval ve smyslu § 172 zák. práce , dospěl k závěru, že provedenými důkazy nebylo prokázáno , že by škoda, která žalobci vznikla odcizením vozidla, byla způsobena zaviněným porušením povinnosti žalovaného, a proto návrhu žalobce nevyhověl .


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2.12.2003 č.j. 23 Co 382/2003-93 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že přehlédl, že již z důkazů navržených v žalobě vyplývá, že sám žalovaný původně připouštěl to, co žalobce tvrdí , tj. že igelitovou tašku s klíči zapomněl u vozidla, a že toto své opakované vyjádření žalovaný posléze (až zhruba po jednom roce) změnil v tom smyslu, že klíče dodatečně našel. Podle názoru odvolacího soud je třeba se s těmito spornými tvrzení vypořádat, neboť, kdyby se prokázalo, že žalovaný svou nedbalostí umožnil či usnadnil odcizení vozidla, nepochybně by nesl odpovědnost za takto vzniklou škodu podle ustanovení § 172 zák. práce. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o.s.ř. vyzval žalobce k doplnění tvrzení a důkazních návrhů.


Okresní soud Praha-východ poté rozsudkem ze dne 14.12.2004 č.j. 3 C 258/2001-186 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 68.622,- Kč k rukám právního zástupce žalovaného. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že z jednání žalovaného, který měl oprávnění vozidlo odcizené používat ke služebním cestám a také měl oprávnění s vozidlem parkovat před svým domem , nelze usoudit , že porušil povinnost při plnění pracovních úkolů zaviněným jednáním, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem způsobené žalobci odcizením služebního vozidla. Žalovaný sice v průběhu řízení změnil své původní vyjádření uvedené při výslechu u Policie ČR, avšak podle názoru soudu prvního stupně za situace, kdy nebylo zjištěno , jakým způsobem došlo k odcizení vozidla (tj. zda pachatel překonal překážku nebo měl k dispozici klíče), nelze dospěl k závěru, že se žalovaný dopustil porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, které je předpokladem odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce. Protože žalobce toto neprokázal, soud jeho návrh zamítl .


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.11.2005 č.j. 23 Co 414/2005-209 ve znění opravného usnesení ze dne 6.2.2006 č.j. 23 Co 414/2005-218 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 175.670,70 Kč s 20% úroky z prodlení z částky 116.117,- Kč od 16.11.2005 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 103.620,14 Kč a na nákladech odvolacího řízení 29.383,30 Kč, obojí k rukám advokátky JUDr. S. N. Odvolací soud setrval na stanovisku , že zažalovaný nárok je třeba posuzovat podle ustanovení § 172 zák. práce, neboť v daném případě používání služebního vozidla se svolením žalobce i k cestám žalovaného ze zaměstnání domů a z domova do zaměstnání souviselo s plněním pracovních úkolů . Vycházeje z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) a § 171 odst. 1 zák. práce dále zdůraznil, že, svěří-li zaměstnavatel svému zaměstnanci do užívání věc ze svého majetku, je zaměstnanec povinen počínat si při užívání této věci tak, aby riziko poškození, zničení či ztráty věci nebylo zvyšováno nad míru přiměřenou účelu použití této věci a obvyklou v daném místě a čase . Byl-li tedy v daném případě dán žalobcem žalovanému k dispozici služební automobil s tím, že s ním může parkovat i v místě svého bydliště, bylo na žalovaném, aby po zaparkování automobil obvyklým způsobem zabezpečil, tedy řádně uzamkl, a postaral se i o řádné uschování klíčů od vozidla . Jestliže po odcizení vozidla pak žalovaný jak na policii, tak i vůči žalobci připustil, že uvedenou povinnost zanedbal (když vůz po zaparkování sice uzamkl, ale po dokončení úklidu zavazadlového prostoru zapomněl na chodníku vedle vozidla igelitovou tašku s klíči od vozu) svědčí takto popsané okolnosti podle názoru odvolacího soudu jednoznačně o tom , že v příčinné souvislosti s porušením výše uvedených povinností k zabezpečení majetku zaměstnavatele vznikla žalobci odcizením vozu škoda a že tak došlo k naplnění všech předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce . Pokud žalovaný až dodatečně v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody ze strany žalobce své původní vylíčení okolností souvisejících se ztrátou svěřeného automobilu změnil tak, že klíče od vozidla nalezl po několika měsících náhodou v šatní skříni vypadlé z kapsy kalhot, bylo na něm, aby svá nová tvrzení prokázal . Protože však znaleckým posudkem z oboru mechanoskopie nebylo prokázáno , že klíče předložené žalobcem (údajně nalezené ve skříni) patří k odcizenému vozidlu a navíc předložené klíče jsou natolik málo opotřebené, že to vzbuzuje pochybnosti o tom, že se jedná o klíče, které byly v odcizeném voze každodenně používány , odvolací soud i s přihlídnutím k tomu, že původní vylíčení okolností vzniku škody působí logičtěji , dovodil, že žalovaný své nové tvrzení o okolnostech, za nichž škoda na majetku žalobce vznikla, neprokázal . Jelikož provedenými důkazy byla prokázána i výše škody sestávající se jednak z hodnoty odcizeného automobilu (114.517,- Kč) a nákladů na zjištění přesné výše škody znalcem (1.600,- Kč) , protože celková výše škody nepřevyšuje 4,5násobek průměrné měsíční mzdy žalovaného před vznikem škody , a protože okolnosti mimořádného zřetele pro snížení náhrady škody ve smyslu ustanovení § 183 zák. práce shledány nebyly , dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba o zaplacení 116.117,- Kč je důvodná s tím, že k této částce připočetl sumarizovaný úrok splatný ke dni 15.11.2005 ve výši 59.553,70 Kč.


V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování , neboť podle jeho názoru odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a v hodnocení důkazů z hlediska pravdivosti, věrohodnosti je logický rozpor . Namítal, že se nezakládá na pravdě tvrzení žalobce (z něhož vycházel odvolací soud), že žalovaný, když zjistil ztrátu předmětného automobilu a neměl u sebe od něho klíče, sdělil Policii ČR, že klíče od automobilu ponechal v plastové tašce, kterou zapomněl na chodníku před zaparkovaným vozidlem. Zdůraznil, že žalovaný na Policii ČR při ohlášení krádeže služebního vozidla nikdy neuvedl , že by klíče od něho nechal v igelitové tašce mimo vozidlo, ale pouze se tak domníval, neboť neuměl vysvětlit, jak mohlo dojít ke ztrátě svěřeného automobilu, než klíče posléze našel . Nalezené klíče potom žalovaný vracel žalobci i Polici ČR, ale oba toto odmítli s tím, že automobil je ztracený a že klíče již nepotřebují. K určení pravosti klíčů odvolací soud nařídil vypracování znaleckého posudku z oboru mechanoskopie, avšak ustanovený znalec v rámci svých závěrů o tom, že klíče jsou velmi málo používané a že jejich pravost lze zjistit jen zasunutím zkoumaného klíče do autozámku předmětného automobilu při praktickém použití, podle názoru dovolatele opomněl ještě jednu možnost (pokud předmětný automobil byl ukradený a praktické použití klíčů tedy vyloučeno), a to vznést dotaz na výrobce automobilu . Žalovaný (jeho zástupce) má zjištěno, že pokud budou známa identifikační čísla automobilu a předloženy příslušné klíče od něho, je možné zjistit pravost klíčů k předmětnému automobilu . Není přitom podle jeho názoru rozhodné, zda žalovaným předložené klíče byly náhradními a proto málo užívané, ale zda jsou to klíče, které žalovaný od předmětného automobilu k jeho použití v kritický den obdržel . Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že svým chováním se nedopustil žádného protiprávního úkonu a rovněž svým chováním nic nezavinil, ale naopak učinil vše potřebné bezodkladně, a to tak, že vše nahlásil polici ČR a účinně s ní spolupracoval . Domnívá se, že v daném případě chybí příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody , a na základě těchto skutečností navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru je rozsudek odvolacího soudu věcně správný a námitky dovolatele považuje za zcela účelové a nedůvodné .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy od 26.1.1998 do 27.4.2000 jako department manažer ; k plnění pracovních úkolů žalobce svěřil žalovanému služební automobil zn. Škoda s tím, že žalovaný byl oprávněn služební vozidlo ukládat (parkovat) v místě svého bydliště. Dne 13.5.1999 ve 22.20 hodin žalovaný zaparkoval služební automobil v místě bydliště před domem čp. 14 na ulici P. v P. Následujícího dne ráno žalovaný u sebe nenašel klíče od vozidla a zjistil, že služební automobil byl odcizen. Žalobce se touto žalobou domáhá, aby mu žalovaný nahradil vzniklou škodu, ohodnocenou znalcem Ing. J. S., CSc. na částku 114.517,- Kč a zvýšenou o 1.600,- Kč za zpracování znaleckého posudku.


Odvolacímu soudu lze v prvé řadě přisvědčit v tom, že zažalovaný nárok je třeba posuzovat podle ustanovení § 172 zák. práce , neboť podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soud České republiky ze dne 2.4.2003 sp. zn. 1755/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2003, pod poř. č. 92), dohodne-li zaměstnavatel se zaměstnancem, že zaměstnanec bude svěřené služební vozidlo po skončení pracovní doby ukládat (parkovat) ve svém bydlišti, je i odvoz vozidla do bydliště zaměstnance (včetně jeho uložení) v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.


Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout v květnu 1999 podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) dále jen zák. práce .


Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v § 176 a 178 (srov. § 172 odst. 3 zák. práce).


Podle ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí. Podle ustanovení § 179 odst. 4 zák. práce byla-li škoda způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění.


Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst.1 písm. b) a 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.


Za daného skutkového stavu bylo pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku jak z toho správně vychází rovněž odvolací soud významné, zda žalovaný naplnil svým jednáním skutkovou podstatu ustanovení § 172 zák. práce, zejména, zda mu lze v příčinné souvislosti s odcizením služebního automobilu vytýkat zaviněné porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.


Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.


Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.


Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 73 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně pokyny zaměstnavatele), které se bezprostředně vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.


V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že ze strany žalovaného došlo při ukládání (parkování) služebního vozidla v místě bydliště k porušení výše uvedených povinností k zabezpečení majetku zaměstnavatele . Právě tento závěr, který představuje skutkové zjištění soudu [jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci - srov. § 132 o.s.ř.], žalovaný v dovolání zpochybňuje a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.


Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.


Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.


Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.


Skutkové zjištění o tom, že žalovaný porušil povinnost řádně zabezpečit majetek zaměstnavatele před jeho ztrátou (nepostaral se o řádné uschování klíčů od služebního vozidla ), odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z listinných důkazů Úředního záznamu ze dne 14.5.1999 vyhotoveného vedoucím Obvodního ředitelství Policie ČR v P. 3 bezprostředně po zjištění ztráty předmětného služebního automobilu, Zprávy o události k odcizení vozidla dne 14.5.1999 ze dne 18.5.1999 podané žalovaným žalobci, a znaleckého posudku Ing. J. A. ze dne 6.7.2004), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Náležitě vysvětlil, proč i za situace, kdy neexistují žádné přímé důkazy o tom, jakým způsobem ke ztrátě (odcizení) předmětného služebního automobilu došlo, považoval za pravdivější (a věrohodnější) původní vylíčení okolností vzniku škody uvedené žalovaným dne 14.5.1999 na Polici ČR bezprostředně po zjištění ztráty předmětného služebního automobilu, ve kterém žalovaný připustil , že služební vůz po zaparkování sice uzamkl, ale že poté, co dokončil několikaminutový úklid zavazadlového prostoru, mohl ponechat klíčky od vozidla (které měl na svazku společně s dalšími klíči) ležet v igelitové tašce na zemi vedle vozidla ; této skutkové verzi pak svědčí rovněž písemná zpráva žalovaného podaná s odstupem čtyř dnů žalobci, v níž žalovaný - mimo jiné uvedl, že ráno v 7.30 při odchodu z domova zjistil, že nemá klíče od auta a ani od bytu . Nová tvrzení žalovaného o okolnostech vzniku škody (že klíče od služebního automobilu nalezl zhruba po jednom roce čirou náhodou při stěhování v šatní skříni, kam musely vypadnout z jeho oděvu), na nichž žalovaný po několika letech od škodní události (ve vyjádření k žalobě ze dne 11.7.2002) založil svou procesní obranu v tomto sporu, odvolací soud důvodně považoval za neprokázaná nejen proto, že se jeví jako účelová pro potřeby daného sporu, ale také s ohledem na závěry obsažené ve znaleckém posudku Ing. J. A. ze dne 6.7.2004, ve kterém jmenovaný znalec hodnotil pravost žalovaným předložených autoklíčů a vyjádřil se tak, že především se jedná o autoklíče, které nebyly při provozování uvažovaného automobilu prakticky používány a mohly sloužit majiteli či uživateli uvedeného vozidla jako klíče náhradní , a že bez praktického použití daných autoklíčů do autozámku předmětného automobilu nelze jednoznačně zjistit, zda jsou autoklíče skutečně příslušné k danému automobilu. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaný porušil povinnost řádně zabezpečit majetek zaměstnavatele (žalobce) před jeho ztrátou (odcizením), oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.


Namítá-li dovolatel ve prospěch opačného skutkového závěru, že nikdy neuvedl , že by klíče od předmětného automobilu nechal v igelitové tašce mimo vozidlo, ale že se tak pouze domníval, neboť neuměl vysvětlit, jak mohlo dojít ke ztrátě svěřeného automobilu, než klíče posléze našel , a že ustanovený znalec v rámci svého znaleckého zkoumání pravosti předložených autoklíčů opomněl ještě jednu možnost (pokud předmětný automobil byl odcizený a praktické použití klíčů tedy vyloučeno), a to vznést dotaz na výrobce automobilu , napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.


Protože skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaný porušil povinnost uvedenou v ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce řádně zabezpečit majetek zaměstnavatele (žalobce) před jeho ztrátou (odcizením), zůstalo nezpochybněno, nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že mezi tímto porušením pracovních povinností ze strany žalovaného a vznikem škody, k níž došlo odcizením předmětného automobilu, chybí příčinná souvislost .


O vztah příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Protože v případě odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce jde o odpovědnost za zaviněné porušení povinností, je třeba vždy též zkoumat (a prokazovat) zavinění jednajícího zaměstnance, jež je definováno jako psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě jako jeho následku, a jehož přítomnost (alespoň ve formě nedbalosti) je nezbytná ve všech fázích řetězce příčin a následků.


Z hlediska zkoumání příčiny odcizení služebního automobilu je zřejmé, že, kdyby žalovaný splnil svou povinnost řádně zabezpečit majetek zaměstnavatele před jeho ztrátou a postaral se o řádné uschování klíčů od vozidla , k odcizení vozidla by nedošlo. za tohoto stavu je odůvodněn závěr, že porušení pracovních povinností ze strany žalovaného protiprávní jednání třetích osob umožnilo a nepochybně (byť jako jedna z příčin, ovšem důležitá, podstatná a značná) vedlo ke vzniku škody. Tohoto možného následku zanedbání povinnosti k ochraně majetku zaměstnavatele si přitom žalovaný musel být vědom; z hlediska svého subjektivního vztahu k porušení této pracovní povinnosti tedy žalovaný měl a mohl vědět vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům, že svým jednáním může způsobit škodu. Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že v daném případě došlo k naplnění všech předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce .


Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného v tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 10.960,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Sáša Navrátilová osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 1.754,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.789,- Kč je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 11. září 2007


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.


předseda senátu