21 Cdo 3173/2005
Datum rozhodnutí: 31.08.2006
Dotčené předpisy: § 151a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 151f odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 152 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 165 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 121 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb., § 517 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 1 odst. 2 předpisu č. 142/1994Sb., § 1 odst. 2 předpisu č. 142/1994Sb.




21 Cdo 3173/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele S., a.s. zastoupeného advokátem, proti zástavním dlužníkům 1) F. T., a 2) V. T., oběma zastoupeným advokátem, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 Nc 704/2004, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. června 2005 č.j. 7 Co 813/2005-87, takto:

I. Dovolání zástavního věřitele proti výroku usnesení krajského soudu o potvrzení usnesení okresního soudu se zamítá.

II. Dovolání zástavního věřitele proti výroku usnesení krajského soudu o náhradě nákladů řízení se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Zástavní věřitel se žalobou domáhal, aby k uspokojení jeho pohledávky spočívající v úrocích z prodlení za dobu po 1.9.1998 z dlužného úvěru "za dlužníky I. N., a Š. P., ve výši 1.037.218,63 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 19% p.a. z částky 965.000,- Kč od 1.9.2004 do zaplacení a dále úroků z prodlení z úroků ve výši 33% z částky 473.393,02 Kč od 17.12.2000 do zaplacení" byl nařízen soudní prodej zastavených nemovitostí ve vlastnictví zástavních dlužníků, a to "budovy čp. 908 postavené na pozemku st. parc. č. 315 a pozemku st. parc. č. 315 v katastrálním území P., obec P., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro J. k. se sídlem v Č. B., katastrální pracoviště P., na LV č. 2377". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že A. P., a.s. poskytla na základě smlouvy ze dne 17.7.1992 I. N. a Š. P. úvěr ve výši 1.335.000,- Kč, který se dlužníci zavázali vrátit v měsíčních splátkách do 25.4.1996 spolu s úroky ve výši o 2,5% p.a. vyšší než činí vnitřní úroková sazba A. P., a.s. a v případě nesplácení úroků též s úrokem z prodlení ve výši 33% p.a., a že pohledávka ze smlouvy o úvěru je na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřené dne 17.7.1992 mezi A. P., a.s., dlužníky a J. N., bytem Ch., O. 7, zajištěna zástavním právem k uvedeným nemovitostem, nyní ve společném jmění zástavních dlužníků (vklad zástavního práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v P. č.j. V2-194/93 s právními účinky vkladu ke dni 1.1.1993). Zajištěná pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 26.4.2002 postoupena zástavnímu věřiteli. Dlužníci svůj závazek vzniklý z úvěrové smlouvy nesplnili řádně a včas, platebním rozkazem vydaným Okresním soudem v Prachaticích ze dne 27.2.2004 sp. zn. 2 C 7/2004 (který nabyl právní moci 24.3.2004) byla dlužníkům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně zástavnímu věřiteli část pohledávky ve výši 1.000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21,5% p.a. z částky 965.000,- Kč od 26.4.1996 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 22,5% p.a. z částky 750.000,- Kč od 26.1.1995 do zaplacení. Zástavní věřitel se proto žalobou domáhá uspokojení části své pohledávky (úroků z prodlení) ze zástavy.

Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 7.2.2005 č.j. 3 Nc 704/2004-65 žalobu zamítl a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům na náhradě nákladů řízení 6.583,- Kč k rukám "právního zástupce zástavních dlužníků". Z provedeného dokazování dovodil, že zástavní právo k nemovitostem, jejichž prodej zástavní věřitel navrhuje, vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 17.7.1992 (bylo vloženo do katastru nemovitostí a právní účinky vkladu nastaly 1.1.1993) a že pohledávka vyplývající ze smlouvy o úvěru zajištěná zástavním právem se stala splatnou dnem 25.4.1996 (poslední splátkou úvěru). Protože právo na uspokojení pohledávky ze zástavy vzniklo již dnem 26.4.1996, mohl se zástavní věřitel domáhat uspokojení své pohledávky ze zástavy ještě předtím, než byly nemovitosti na zástavní dlužníky převedeny. Při realizaci zástavního práva v současnosti je třeba postupovat podle právní úpravy zástavního práva účinné v době od 1.1.1992 do 31.8.1998; znamená to, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy na základě vykonatelného soudního rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi a že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy mohlo být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popř. též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Soud prvního stupně současně dovodil, že stejný režim jako pohledávka hlavní má také její příslušenství, pro které má být prodej zástavy nařízen (a uspokojení ze zástavy se tedy v daném případě řídí právní úpravou zástavního práva účinnou do 31.8.1998). Protože nebyl předložen exekuční titul (vykonatelné rozhodnutí proti zástavním dlužníkům), žaloba musela být zamítnuta.

K odvolání zástavního věřitele Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8.6.2005 č.j. 7 Co 813/2005-87 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavním dlužníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. F. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že právo na uspokojení ze zástavy zajišťující úvěr poskytnutý právním předchůdcem zástavního věřitele (A. P., a.s.) dřívějším vlastníkům zatížených nemovitostí v posuzovaném případě vzniklo v návaznosti na splatnost úvěru 26.4.1996, tj. v době do 31.8.1998, že nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, jde-li o pohledávku z úvěru, rovněž ve vztahu k příslušenství hlavní pohledávky (úroků z úvěru a úroků z prodlení, jejichž splatnost nastala v době od 1.9.1998) se řídí právní úpravou zástavního práva účinnou do 31.8.1998, neboť právní režim příslušenství pohledávky sleduje právní režim pohledávky hlavní. Odvolací soud dovodil, že v právním vztahu, jehož obsahem je zajištění pohledávky s příslušenstvím zástavním právem váznoucím na nemovitostech, vzniká právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy v okamžiku, kdy se může zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, tj. v okamžiku, kdy dlužník nesplní svou platební povinnost; výklad, který by připouštěl, že právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniká v uvedeném právním vztahu (pohledávky zajištěné zástavním právem) opakovaně vždy znovu u příslušenství bez ohledu na právní režim pohledávky hlavní, a to v okamžiku, kdy další část příslušenství dospěla (stala se splatnou), odvolací soud odmítl jako nesprávný. Pro závěr o tom, jakou právní úpravu je třeba v posuzovaném případě aplikovat, je rozhodující, kdy vzniklo právo na uspokojení ze zástavy, kdy dlužník nesplnil svou platební povinnost, a jestliže k tomu došlo v době do 31.8.1998, je pro postup v dané věci rozhodující právní úprava zástavního práva účinná v době od 1.1.1992 do 31.8.1998. Podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998 se zástavní věřitel může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřující proti zástavnímu dlužníkovi, a právo domáhat se uspokojení ze zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení podal zástavní věřitel dovolání. Poté, co zdůraznil, že se v projednávané věci domáhá, aby byly ze zástavy uspokojeny toliko úroky z prodlení z pohledávky z úvěru přirostlé po 1.9.1998, namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého se nárok na uspokojení ze zástavy ohledně úroků z prodlení řídí právní úpravou účinnou do 31.8.1998 též ve vztahům k úrokům, jejichž splatnost nastala v době od 1.9.1998. Úroky z prodlení jakožto příslušenství pohledávky nesledují vždy osud pohledávky hlavní a mohou být jako hmotněprávní nárok uplatněny samostatnou žalobou, mohou být samostatně vymáhány výkonem rozhodnutí, mohou být samostatně prominuty a samostatně se promlčují. Nárok na uspokojení úroků z prodlení ze zástavy nevznikl podle názoru žalobce "pouze jednorázově v okamžiku splatnosti hlavní pohledávky (dlužné jistiny)", ale "postupně se splatností jednotlivých dlužných částek", neboť "každý den prodlení vzniká nový samostatný jednotlivý závazek a pro každý takový samostatný závazek vzniká též samostatný nárok na jeho uspokojení ze zástavy" a nárok na uspokojení ze zástavy je třeba posuzovat podle právní úpravy, účinné v době, kdy vznikl. Žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001, v němž byl vyjádřen právní názor, podle kterého "povinnost splnit závazek řádně a včas v důsledku jejího porušení a nastalého prodlení nezaniká a trvá až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy zanikne jiným způsobem"; po dobu, po kterou trvá prodlení, totiž "každým dalším dnem dlužník porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas, a proto za každý další den prodlení vzniká věřiteli další nové právo na úrok z prodlení" a tedy i nový nárok na uspokojení přirostlého úroku z prodlení ze zástavy". Žalobce odmítá názor odvolacího soudu, podle kterého nárok na uspokojení ze zástavy vzniká okamžikem splatnosti hlavní pohledávky též ve vztahu k úrokům z prodlení, které přirostou v budoucnu proto, že i v budoucnu bude dlužník v prodlení, neboť takový výklad by vedl k "absurdnímu závěru", že "spolu s promlčením hlavního závazku by ke stejnému dni došlo i k promlčení jeho příslušenství, byť jeho splatnost zpravidla, v případě, že přiroste, nastává později než splatnost hlavního závazku", což je mimo jiné v rozporu s právní názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001, podle kterého "za každý den prodlení s placením peněžitého závazku počíná běžet promlčecí doba ve smyslu § 393 odst.1 obchodního zákoníku, nejen tedy prvním dnem prodlení, ale i každým dnem prodlení". Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a ve výroku o náhradě nákladů řízení z jeho "závislosti" na rozhodnutí věci samé a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Zástavní věřitel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání zástavního věřitele proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo dokazováním před soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce má za dlužníky I. N. a Š. P. na základě smlouvy o úvěru ze dne 17.7.1992 zástavním právem k nemovitostem zástavních dlužníků zajištěnou pohledávku z úvěru, jejíž splatnost nastala dnem 25.4.1996. Zástavním právem byla zajištěna nejen jistina pohledávky, ale i její příslušenství, včetně úroků z prodlení; zástavní věřitel se žalobou domáhá, aby ze zástavy byly uspokojeny úroky z prodlení splatné v době od 1.9.1998.

Za tohoto stavu věci řešil odvolací soud právní otázku, kdy vzniká zástavnímu věřiteli právo (nárok) na uspokojení úroků z prodlení se splněním úvěru ze zástavy v případě, že splatnost pohledávky (její jistiny) nastala v době do 31.8.1998. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a proto napadené usnesení odvolacího soudu představuje rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Zástavní věřitel se mohl podle právní úpravy účinné v době od 1.1.1992 do 31.8.1998 u soudu domáhat uspokojení ze zástavy pouze v řízení o výkon rozhodnutí, a to jen na základě vykonatelného rozhodnutí nebo jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.7.1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§ 151f odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) mohlo být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).

Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998, jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po 1.9.1998, z již ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) a z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, vyplývá, že po 1.1.2002 se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době do 31.8.1998, řídí právní úpravou účinnou od 1.1.2002. Odvolací soud proto správně dovodil, že žaloba o soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení § 200y až § 200za občanského soudního řádu (účinných od 1.1.2002), může být důvodná, jen jestliže právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo po 1.9.1998.

Podle již ustálené judikatury soudů právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká - obecně vzato - dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy; takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení § 151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a § 151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení

§ 152 a § 165 odst.1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 616/2005, které bylo uveřejněno pod č. 94 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst.3 občanského zákoníku); uvedené platí ve smyslu ustanovení § 1 odst.2 věty druhé obchodního zákoníku i tehdy, jde-li o pohledávku z obchodních závazkových vztahů (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.2.1997 sp. zn. 1 Cmo 758/95, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).

Závazkový právní vztah, jehož předmětem je peněžité plnění, může být - jak se obecně uznává v právní teorii a praxi - hlavní nebo vedlejší (akcesorický). O hlavní závazkový vztah jde tehdy, směřuje-li jeho kauza přímo k zaplacení, resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším (akcesorickým) peněžitým závazkovým vztahem je mimo jiné závazek (povinnost) dlužníka ze smlouvy nebo ze zákona zaplatit věřiteli úrok jako určitou poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního; "úrokový" právní vztah může vzniknout jen tehdy, byl-li mezi účastníky (platně) založen hlavní peněžitý závazkový právní vztah.

Povinnost dlužníka zaplatit úroky z prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) [srov. § 517 odst.2 občanského zákoníku] a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka nevzniká mezi účastníky nový (další) závazkový právní vztah; vznikne-li tedy dlužníku povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v obsahu práv věřitele a povinností dlužníka, tedy - řečeno jinak - ke změně v obsahu závazkového právního vztahu spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší (akcesorický).

Povinnost platit úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému).

S názorem dovolatele, podle kterého "každý den prodlení vzniká nový samostatný jednotlivý závazek", neboť "každým dalším dnem dlužník porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas, a proto za každý další den prodlení vzniká věřiteli další nové právo na úrok z prodlení", nelze souhlasit. Tím, že dovozuje, že "za každý další den prodlení vzniká věřiteli další nové právo na úrok z prodlení", dovolatel ve svých důsledcích (v rozporu se zákonem) popírá, že by povinnost platit úrok z prodlení jako právní následek prodlení dlužníka se splněním dluhu (závazku) byla příslušenstvím pohledávky tomuto dluhu odpovídajícímu a že by tedy povinnost platit úroky z prodlení představovala vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah.

V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu (srov. například směrnice pléna Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961, nebo Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006 k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění Čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, zn. Cpjn 202/2005, jenž bylo uveřejněno pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Znamená to mimo jiné, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu; odlišuje se tím od povinnosti platit nájemné nebo další obdobná plnění, která se sice rovněž pravidelně opakují, avšak u nich se ke vzniku nároku na každou další dávku vyžaduje, aby v budoucnu přistoupily další právní skutečnosti. Okolnost, zda "každým dalším dnem dlužník porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas hlavní peněžitý závazkový právní vztah", tedy není - jak se mylně domnívá dovolatel - pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení významná; povinnost dlužníka platit úroky z prodlení v budoucnu zanikne, dojde-li ke splnění dluhu (závazku) nebo k jeho zániku z jiného důvodu, popřípadě se (ve svém obsahu) změní, změní-li se okolnosti, které byly významné pro výši úroků z prodlení.

Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěných úroků z prodlení ze zástavy tedy vzniká dnem, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy, tedy - řečeno jinak - ve stejný den, v němž vzniklo právo (nárok) na uspokojení zajištěné pohledávky (jako hlavního závazku) ze zástavy.

Na uvedeném závěru nic nemění ani právní názor, který byl uveden v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2002 sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003. Dovolatel, který tímto rozsudkem argumentuje ve prospěch svého názoru, totiž přehlíží, že v něm je řešena otázka placení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky za každý den prodlení. Smluvní pokuta není - na rozdíl od úroků z prodlení - ani příslušenstvím pohledávky (jedná se o samostatný nárok), ani opětující se dávkou, kterou by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna; povinnost zaplatit smluvní pokutu se proto řídí zásadně odlišnými pravidly než povinnost zaplatit úroky z prodlení.

Protože v projednávané věci se stala zástavním právem zajištěná pohledávka z úvěru splatnou dnem 25.4.1996, vzniklo marným uplynutím doby splatnosti této pohledávky také právo zástavního věřitele na uspokojení tímto zástavním právem zajištěných úroků z prodlení, i když se staly splatnými teprve v budoucnu. Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy tedy rovněž ohledně úroků z prodlení vzniklo v době do 31.8.1998, a proto se právní úpravou účinnou do 31.8.1998 řídí uspokojení úroků z prodlení ze zástavy, i když přirostly až po 1.9.1998. Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je usnesení odvolacího soudu ve věci samé správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu ve věci samé bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání zástavního věřitele podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Zástavní věřitel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu též ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§ 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené.

Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov.též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Dovolání zástavního věřitele proti tomuto rozhodnutí bylo z tohoto důvodu podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť zástavní věřitel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a zástavním dlužníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.

předseda senátu