21 Cdo 3160/2009
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 151d odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2000, § 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 10 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb.




21 Cdo 3160/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka č. 142, proti žalovaným 1) SUZAP Plzeň s.r.o. "v likvidaci" se sídlem v Olomouci, Ostružnická č. 355/17, IČO 62619781, 2) Hypotéční bance, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 6, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 177/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2008 č.j. 56 Co 472/2008-161, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - město dne 9.7.2001 (upřesněnou v označení nemovitostí podáním ze dne 22.6.2006) domáhal určení, že nemovitosti "zapsané na LV č. 9161 kat. území Plzeň, a to dům čp. 13 v Plzni, Vnitřní město, na pozemcích parc. č. 163 a 164 a pozemek parc. č. 164, vše katastrální území Plzeň", nejsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalované 2), zřízeným podle "zástavní smlouvy ze dne 25.7.1996 uzavřené mezi společností SUZAP s.r.o. IČO 62619781 a Českomoravskou Hypotéční bankou a.s.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 27.4.1995 jako oprávněná osoba uplatnil u povinné osoby Správy budov města Plzně výzvu na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a že pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22.7.1999 č.j. 11 C 328/95-99 bylo jeho požadavku na vydání nemovitostí vyhověno. Po podání výzvy však v rámci "privatizace" prováděné podle zákona č. 92/1991 Sb. Fond národního majetku ČR převedl dne 1.12.1995 předmětné nemovitosti na společnost ULTRA 92 spol. s r.o., která ji poté kupní smlouvou ze dne 6.5.1996 prodala žalovanému 1); žalovaný 1) smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 25.7.1996 dal nemovitosti do zástavy ve prospěch pohledávky "Českomoravské hypotéční banky a.s. - pobočky Plzeň". Žalobce dovozuje, že všechny právní úkony týkající se předmětných nemovitostí, které byly učiněny po podání výzvy (po dni 27.4.1995) a kterými se převádělo vlastnické právo, jsou "od počátku absolutně neplatné", a že proto žalovaný 1) nemohl "platně uzavřít smlouvu o zřízení zástavního práva".

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 2.8.2006 č.j. 16 C 177/2001-62 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 9.592,- Kč. Poté, co zjistil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22.7.1999 č.j. 11 C 328/95-99 bylo vyhověno "restituční žalobě" a že pravomocnými rozhodnutími bylo určeno vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem, soud prvního stupně dovodil, že po uplatnění výzvy podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) neměly být nemovitosti "zcizovány či zatěžovány právy třetích osob", že určením žalobcova vlastnictví byla "nepřímo uznána neplatnost všech předchozích aktů týkajících se dispozice s předmětnými nemovitostmi" a že proto nemovitosti nejsou zatíženy sporným zástavním právem.

K odvolání žalované 2) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.4.2007 č.j. 56 Co 39/2007-81 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že předmětné nemovitosti, které "byly dotčeny restitučním nárokem žalobce vyplývajícím ze zákona č. 87/1991 Sb.", nesměly být převáděny na jiné osoby. I když "všechny převody" jsou ve smyslu ustanovení § 9 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) neplatnými právními úkony, neznamená to, že by zástavní právo nemohlo podle smlouvy o zřízení zástavního práva vzniknout, budou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby věc v dalším řízení "zkoumal právě z pohledu tohoto ustanovení".

Okresní soud Plzeň - město poté rozsudkem ze dne 14.9.2007 č.j. 16 C 177/2001-118 znovu žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 53.171,50 Kč. Z výsledků dokazování dovodil, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 25.7.1996 je platným právním úkonem, že "vložení zástavního do katastru nemovitostí lze chápat za faktické odevzdání věci zástavnímu věřiteli" a že žalovaná 2) byla při zřizování zástavního práva v dobré víře, že žalovaný 1) je vlastníkem nemovitostí (v souvislosti s uzavřením zástavní smlouvy byly vyžádány "všechny standardní doklady" a na nemovitostech nebyla na výpisu z katastru nemovitostí "vyznačena žádná plomba"). Na druhé straně soud prvního stupně přihlédl k tomu, že "na smlouvu o prodeji privatizovaného majetku mezi Fondem národního majetku ČR a společností ULTRA 92 s.r.o. je třeba - s ohledem "na uplatněný restituční nárok a posléze na vydání nemovitostí" - "nahlížet tak, jako by uzavřena nebyla", a že i na další právní úkony na ni navazující "je třeba pohlížet, jako by nevznikly". Předmětné nemovitosti proto nejsou zatíženy sporným zástavním právem a není přitom významné, že žalovaná 2) při jeho zřizování jednala v dobré víře.

K odvolání žalované 2) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2.12.2008 č.j. 56 Co 472/2008-161 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že "ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů" a že žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 102.614,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.157,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Hrouzka. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že "smlouvy týkající se převodu vlastnictví k nemovitostem z povinné osoby na žalovaného 1)" jsou absolutně neplatné "z důvodu zákonné úpravy uvedené v ustanovení § 9 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb.", přesto však mohlo podle zástavní smlouvy ze dne 25.7.1996 vzniknout sporné zástavní právo, byla-li "zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře". Z výsledků dokazování před soudem prvního stupně odvolací soud zjistil, že při uzavírání zástavní smlouvy žalovaná 2) postupovala "standardním způsobem", a uzavřel, že žalovaná 2) přijala zástavu "v dobré víře, že žalovaný 1) jako zástavce je oprávněn věc zastavit", a že proto "na základě zástavní smlouvy ze dne 25.7.1996 uzavřené mezi oběma žalovanými žalované 2) platně vzniklo zástavní právo" ve smyslu ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku. Nemovitosti žalobce jsou tedy zatíženy sporným zástavním právem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že odvolací soud vyložil ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku "příliš široce a bez přihlédnutím ke všem okolnostem případu". Z důvodu uplatnění "restitučního nároku" nemovitosti nemohly být platně převedeny na žalovaného 1), a proto je ani žalovaný 1) nemohl dát do zástavy. Žalovaná 2) při uzavírání zástavní smlouvy "spoléhala čistě na výpis z katastru nemovitostí" a "zanedbala" zkoumání "možnosti zatížení restitučním nárokem", zejména když nemovitosti "v historickém jádru Plzně byly pravidelně předmětem restitučních nároků". Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí "zásadně odporuje principům spravedlnosti a smyslu a účelu restitučních zákonů", když by oprávněná osoba věc přebírala zatíženou zástavním právem", a že nepřihlédl k ustanovením § 7 odst.1, § 9 odst.1 a § 10 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a dovozuje, že žalobce byl při vydání nemovitostí "v dobré víře, že mu majetek bude navrácen ve stavu stanoveném zákonem" a že výkon zástavního práva ze strany žalované 2) by byl v rozporu s dobrými mravy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, neboť se v něm jen opakuje argumentace, kterou odvolací soud odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje) bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že Fond národního majetku ČR smlouvou o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1.12.1995 č. 417/95-III., uzavřenou podle zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), prodal na základě aktualizovaného privatizačního projektu části majetku "státního podniku Správa budov města Plzně" č. 26835, rozhodnutí o privatizaci, vydaného usnesením vlády ČR ze dne 1.2.1995 č. 69, a rozhodnutí "zakladatele Magistrátu města Plzně ze dne 28.11.1995" předmětné nemovitosti obchodní společnosti ULTRA 92, spol. s r.o., která je kupní smlouvou ze dne 6.5.1996 prodala žalovanému 1); vklad vlastnického práva pro žalovaného 1) byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Plzeň - město č. V11-909/96 s tím, že účinky vkladu nastaly dnem 14.5.1996. K zajištění pohledávky žalované 2) z hypotéčního úvěru ze dne 25.7.1996 ve výši 3.480.000,- Kč s příslušenstvím dal žalovaný 1) zástavní smlouvou ze dne 25.7.1996 koupené nemovitosti do zástavy; vklad zástavního práva pro žalovanou 2) byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Plzeň - město č. V2-1587/96 s tím, že účinky vkladu nastaly dnem 29.7.1996. Poté, co nabyl účinnosti nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., žalobce dne 27.4.1995 (ještě před uzavřením smlouvy o prodeji privatizovaného majetku ze dne 1.12.1995 č. 417/95-III.) vyzval Správu budov města Plzně k vydání předmětných nemovitostí; povinná osoba výzvě nevyhověla a rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22.7.1999 č.j. 11 C 328/95-99, který nabyl (podle potvrzení obsaženém ve spise) právní moci dnem 17.11.1999, jí bylo uloženo vydat předmětné nemovitosti žalobci. Žaloba, kterou se žalovaný 1) poté domáhal proti žalobci určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24.9.2004 č.j. 14 C 205/2003-220 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.9.2005 sp. zn. 12 Co 336/2005 zamítnuta; dovolání podané žalovaným 1) proti tomuto rozsudku krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2006 sp. zn. 28 Cdo 70/2006 zamítnuto.

Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu významné nejen vyřešení otázky, zda podle zástavní smlouvy ze dne 25.7.1996 vzniklo k předmětným nemovitostem zástavní právo, ale také to, zda působí vůči oprávněné osobě, které byla věc vydána podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), zástavní právo, zřízené ještě v době před vydáním věci.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky (včetně jejího příslušenství) pro případ, že dluh (závazek), který odpovídá zajištěné pohledávce, nebude řádně a včas splněn nebo nezanikne jiným způsobem, a to tím, že poskytuje zástavnímu věřiteli právo (nárok) domáhat se uspokojení ze zástavy. Jedním z titulů nabytí zástavního práva je smlouva (zástavní smlouva).

Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených; podle právní úpravy účinné od 1.5.1990 do 31.12.1991 zástavní právo působilo vůči tomu, kdo "smluvně převzal" zástavu (věc, na které vázne zástavní právo), přičemž "smluvní nabyvatel" byl "vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, a o které při uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět", a to do výše ceny nabytého majetku (srov. § 129c odst.3 hospodářského zákoníku), podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.12.2000 zástavní právo působilo proti tomu, kdo "smluvně převzal" zástavu (věc, na které vázne zástavní právo), jestliže "při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo vědět musel", přičemž nabyvatel "odpovídá takto do výše ceny nabyté věci" (srov. § 151d odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000) a podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 zástavní právo působí proti "každému pozdějšímu vlastníku" zástavy (srov. § 164 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1. do 31.12.2001 a § 164 odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2002).

Dovodil-li v projednávané věci odvolací soud, že na předmětných nemovitostech vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 25.7.1996 [ve smyslu ustanovení § 151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000] ve prospěch žalované 2) zástavní právo, mohly jím být nemovitosti po jejich vydání, k němuž došlo na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22.7.1999 č.j. 11 C 328/95-99, zatíženy, jen kdyby zástavní právo působilo proti žalobci. Podle právní úpravy účinné v době, kdy nemovitosti byly vydány žalobci, působilo proti (vůči) nabyvateli zástavní právo, jen jestliže smluvně převzal zástavu a jestliže při uzavření smlouvy o zástavním právu věděl nebo vědět musel (§ 151d odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). Vyplývá z toho mimo jiné, že zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 25.7.1996 mohlo působit proti (vůči) žalobci pouze v případě, kdyby vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) oprávněné osobě představovalo z pohledu ustanovení § 151d odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 "smluvní převzetí" zástavy (věci, na níž vázne zástavní právo).

Smysl právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) mimo jiné spočívá - jak vyplývá zejména z ustanovení § 1 tohoto zákona - ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. I když vydávání věcí oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) spočívá na smluvním principu (k vydání věci dochází zásadně dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou), neprojevuje se při něm autonomie vůle smluvních stran v nabytí věci; dohoda o vydání věci je jen výsledkem toho, že oprávněná osoba má (za stanovených podmínek) právo (nárok) požadovat navrácení (určitého) majetku a že povinná osoba má právní povinnost (určitý) majetek (za stanovených podmínek) oprávněné osobě vydat (odevzdat), a nikoliv projevem autonomní vůle smluvních stran. Došlo-li k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím soudu, byl tím uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně. Představuje-li tedy podle ustálené judikatury soudů "restituce obnovení původního právního stavu" v případech a za podmínek stanovených zákonem, nelze spatřovat ve vydání věci oprávněné osobě - ať dohodou nebo soudním rozhodnutím - za smluvní převzetí věci ve smyslu ustanovení § 151d odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000. V návaznosti na uvedené se proto v ustanovení § 10 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) uvádí, že, "pokud vázlo na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit"; tímto způsobem zákon ukládá povinné osobě - v zájmu toho, aby zástavní věřitel vydáním věci neutrpěl bezdůvodně újmu na svých právech (na zajištění své pohledávky) - povinnost závazek (dluh odpovídající zajištěné pohledávce) "vypořádat nebo jinak zajistit". Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že proti (vůči) oprávněné osobě, které byla vydána věc podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), nepůsobí zástavní právo zřízené na věci před jejím vydáním (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2008, který byl uveřejněn pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem byl neúplné a tudíž nesprávné. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. března 2011

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu