21 Cdo 3153/2007
Datum rozhodnutí: 20.11.2008
Dotčené předpisy: § 175k odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3153/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. R., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. D., 2) Z. P., 3) P. L., všem zastoupeným advokátem, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 15 C 180/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č.j. 55 Co 374/2006-54, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.225,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 20.7.2005 se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou po své zamřelé matce, paní M. L., zemřelé . Uvedla, že dědický soud jí uložil, aby ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 13 D 290/2005-15, podala u podepsaného soudu žalobu o určení, že je dědičkou .

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3.2.2006, č.j. 15 C 180/2005-30, opraveným usnesením ze dne 16.6.2006, č.j. 15 C 180/2005-42, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 7.735,- Kč k rukám jejich zástupce. Vycházel ze závěru, že žaloba byla podána opožděně ; že usnesením ze dne 23.5.2005, č.j. 13 D 290/2005-15, s právní mocí dne 17.6.2005, bylo žalobkyni uloženo, aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 9 žalobu na určení, že je dědicem ; že posledním dnem lhůty k podání žaloby byl den 18.7.2005 ; že žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 18.7.2005 ; že žalobkyně žalobu na určení, že je dědičkou po zemřelé paní M. L., podala u zdejšího soudu dne 20.7.2005 ; že lhůta tak, jak byla soudem stanovena, je lhůtou soudcovskou, jejíž posouzení závisí na volné úvaze soudu ; že svojí povahou je to však lhůta hmotněprávní a prekluzívní ; že lhůta dle ustanovení § 175k odst. 2 není lhůtou procesní, neboť nezakládá lhůtu pro procesní úkon oprávněné osoby, ale lhůtu pro uplatnění práva u soudu ; že pro hmotněprávní lhůty pak platí ustanovení § 122 obč.zák., je tedy nutné, aby nejpozději poslední den lhůty, v daném případě 18.7.2005, byla žaloba doručena soudu, nikoli k poštovní přepravě .

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.12.2006, č.j. 55 Co 374/2006-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.854,- Kč k rukám jejich zástupce. Dospěl k závěru, že lhůta pro podání žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle § 57 odst. 3 o.s.ř., jak nesprávně namítá žalobkyně, nýbrž lhůtou, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu ; že tento závěr nelze zvrátit ani poukazem na skutečnost, že délku lhůty vymezuje svým rozhodnutím soud ; že odvolatelčin úsudek o tom, že jde o lhůtu soudcovskou, nepřekáží úvaze, že současně jde o lhůtu svou povahou hmotněprávní a prekluzívní .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů vychází z nesprávného právního názoru ; že stanoviska soudů se rozcházejí v posouzení charakteru lhůty stanovené soudem dle

§ 175k odst. 2 o.s.ř. ; že tato právní otázka, konkrétně pak, zda pro zachování lhůty dle § 175k odst. 2 o.s.ř. je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne soudcovské lhůty došla k soudu, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešena ; že se jedná o lhůtu procesní (stanovena podle procesního předpisu), soudcovskou (k předložení procesního podání stanovila lhůtu předsedkyně senátu), kdy pro zachování procesní lhůty, v případě písemného podání, postačí, aby poslední den lhůty bylo podání odevzdáno orgánu, který ho má povinnost doručit (poště) ; že lhůta stanovená dle § 175k odst. 2 o.s.ř. není lhůtou propadnou, prekluzivní ; že není lhůtou hmotněprávní, ale lhůtou soudcovskou tedy procesněprávní že v daném případě, když konec soudcovské jednoměsíční lhůty, stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23.5.2005, č.j. 13 D 290/2005-15, připadl na neděli, dne 17.7.2005, a žaloba byla podána prostřednictvím poštovního úřadu v pondělí dne 18.7.2005, tzn. nejblíže následující pracovní den, byla lhůta soudem stanovená dle § 175k odst. 2 o.s.ř., v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 o.s.ř., zachována . Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní uvedli, že dovolání žalobkyně považují za nedůvodné, neboť soud při svém rozhodnutí plně respektoval ustálenou soudní judikaturu o charakteru lhůty k podání žaloby ; že právo žalobkyně k podání žaloby o určení sporné skutečnosti zaniklo nejpozději dne 18.7.2005 a že žaloba byla podána a právo uplatněno opožděně .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Podle ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř., závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

Lhůta určená soudem v řízení o dědictví ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou. Tato lhůta může být soudem prodloužena, její zmeškání však nemůže být prominuto. K prodloužení lhůty dojde jen na základě rozhodnutí soudu vydaného před jejím uplynutím. Žalobu podanou po uplynutí lhůty stanovené ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o. s. ř. soud zamítne (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).

K zachování lhůty pro podání žaloby o určení dědického práva stanovené soudem v rozhodnutí vydaném v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu; na tom nic nemění skutečnost, že délku lhůty vymezuje svým rozhodnutím soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2005, sp.zn. 29 Odo 741/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 2006; usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 10.8.1998, sp.zn. I. ÚS 230/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR pod č. 47, sv. 11).

Z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě soudy při posouzení otázek povahy lhůty stanovené soudem v rozhodnutí vydaném v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. a důsledků marného uplynutí této lhůty, nesprávnost jejichž posouzení žalobkyně namítá, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 3.250,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a 277/2006 Sb.; § 12 odst. 4 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb.), tj. celkem ve výši 3.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovaným za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši 675,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovaným tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 4.225,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu