21 Cdo 3152/2009
Datum rozhodnutí: 23.09.2010
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák., § 37 odst. 1 obč. zák., § 243b odst. 5 věta první o. s. ř., § 6 předpisu č. 358/1992Sb., § 63 předpisu č. 358/1992Sb.




21 Cdo 3152/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) PharmDr. B. Š. , b) J. Š. , zastoupených JUDr. Václavem Stříbrným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná č. 40, proti žalovanému T. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 5, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 92/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 2009, č.j. 57 Co 662/2008-73, takto:



I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.260,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Stříbrného, advokáta se sídlem v Opavě, Ostrožná č. 40.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.3.2009, č.j. 57 Co 662/2008-73, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 20.8.2008, č.j. 11 C 92/2007-32, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30.6.2009 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§ 35 odst. 2 obč.zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Chybějí-li u písemnosti sepisované notářem formou notářského zápisu takové náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat formu notářského zápisu, účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové náležitosti, které jsou nezbytnou náležitostí notářského zápisu (§ 63 not.ř.), nelze tuto písemnost považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu (§ 6 not.ř.).

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Při posouzení otázky, zda je sporná závěť pořízená formou notářského zápisu platná, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30.4.1976, sp.zn. 4 Cz 34/76, uveřejněný ve Sbírce soudních a stanovisek pod č. 61, ročník 1977; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983, sp.zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.1990, sp.zn. 4 Cz 8/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54, ročník 1991; rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14.2.1994, sp.zn. 18 Co 218/93, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 1995, od jejichž závěrů nemá Nejvyšší soud ČR důvod se odchylovat ani v současnosti). Dospěl-li při postupu podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru žalovaného - k závěru o určitosti označení dědiců v závěti, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z uvedeného hlediska, nemůže mít zásadní význam (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 3.250,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16, § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 3.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců advokát JUDr. Václav Stříbrný osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 710,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobcům náklady v celkové výši 4.260,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu