21 Cdo 3138/2007
Datum rozhodnutí: 17.04.2008
Dotčené předpisy:





21 Cdo 3138/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) L. Z., a b) J. Z., oběma zastoupených advokátkou, proti žalovanému C., L., zastoupenému advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 361/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2007, č.j. 20 Co 446/2006-80, takto:


I. Dovolání žalobců se zamítá.


II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se žalobou, podanou u Okresního soudu Brno-venkov, domáhali, aby bylo určeno, že neexistuje zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro j. k., katastrální pracoviště B.-v. na LV č. pro k.ú. M. jako omezení vlastnického práva k nemovitostem - budově č.p. na parcele č. zastavěná plocha a nádvoří, a dále pozemkům parc. č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 187 m² a parc. č. zahrada o výměře 377 m², vše v k.ú. M. . Žalobu odůvodnili zejména tím, že na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým a smlouvy o předkupním právu, uzavřené dne 25. 10. 1993 s Bankou Haná, a.s., P., pobočka B., byl Katastrálním úřadem B.-v. povolen vklad práva rozhodnutím V2 4269/93 s účinky 4. 11. 1993 a zapsán do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu B.-v. na LV č. pro k.ú. M. jako omezení vlastnického práva k popsaným nemovitostem, že zástavní právo zajišťovalo pohledávku zástavního věřitele vůči obligačnímu dlužníkovi S., s.r.o., z poskytnutého úvěru ve výši 4.000.000,- Kč, že obligační dlužník S., s.r.o. byl rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. F 4536/2003, C 12272/5, které nabylo právní moci dne 30. 10. 2004, vymazán z obchodního rejstříku, že k zániku obligačního dlužníka došlo bez právních nástupců a že tím zanikla zajišťovaná pohledávka. Žalobci dovozují, že zánikem dlužníka S., s.r.o. zanikl rovněž jeho závazek ze smlouvy o úvěru a že zánikem zajištěné pohledávky zaniklo podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) obč.zák. také zástavní právo, neboť má jen akcesorickou povahu.


Okresní soud Brno-venkov nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 12. 12. 2005 rozhodl, že na místo žalobce a) K. Z., vstupuje do řízení jako žalobce a) L. Z. , a poté rozsudkem ze dne 12. 12. 2005, č.j. 7 C 361/2004-58, zamítl žalobu na určení, že neexistuje zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k. katastrálního pracoviště B.-v. na LV č. pro k.ú. M. jako omezení vlastnického práva k nemovitostem budova č.p. na parcele č. zastavěná plocha a nádvoří a dále pozemků parcela č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 187 m² a parcela č. zahrada o výměře 377 m², vše v k.ú. M. , a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náklady řízení 15.765,50 Kč k rukám zástupce žalované . Z provedených důkazů zjistil, že v současné době je zahájeno u Krajského soudu v Brně řízení ve věci sp. zn. 20/24 Cm 29/99 o zaplacení částky 6.811.037,09 Kč s příslušenstvím, v rámci kterého soud řeší jako předběžnou otázku právě otázku existence zástavního práva . Okresní soud Brno-venkov dospěl k závěru, že v projednávané věci není tedy dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě.


K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (poté, co připustil změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že neexistuje zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B. v. na LV č., pro k.ú. M. jako omezení vlastnického práva k nemovitostem budově č.p. na parcele č. zastavěná plocha a nádvoří a dále pozemkům parc. č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 187 m², a parc. č. zahrada o výměře 377 m², vše v k.ú. M., které bylo zřízeno smlouvou zástavní a o předkupním právu ze dne 25. 10. 1993, vloženou do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 4. 11. 1993 pod č.j. V24269/1993 ) rozsudkem ze dne 13. 2. 2007, č.j. 20 Co 446/2006-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhají, aby bylo určeno, že neexistuje zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B. v. na LV č., pro k.ú. M. jako omezení vlastnického práva k nemovitostem budově č.p. na parcele č. zastavěná plocha a nádvoří a dále pozemkům parc. č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 187 m², a parc. č. zahrada o výměře 377 m², vše v k.ú. M., které bylo zřízeno smlouvou zástavní a o předkupním právu ze dne 25. 10. 1993, vloženou do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 4. 11. 1993 pod č.j. V24269/1993 , ve výroku o nákladech řízení tak, že náklady řízení ve výši 15.765,50 Kč jsou žalobci povinni zaplatit žalovanému rukou společnou a nerozdílnou k rukám zástupce žalovaného do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 16.242,30 Kč. Poté, co zjistil, že ve věci, sp. zn. 20/24 Cm 29/99, doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, přisvědčil žalobcům, že žaloba na určení je namístě, poněvadž skutečně lze dospět k závěru, že žalobci mají jako vlastníci nemovitostí, jichž se týká zástavní smlouva, právní zájem na tom, aby bylo rozhodnuto o existenci či neexistenci této zástavní smlouvy . Vycházeje dále z toho, že by ztěží bylo možno takovýto výmaz provést na základě rozsudku pro plnění, kde by byla řešena otázka platnosti či neplatnosti zástavní smlouvy jako předběžná otázka, tedy nebyla by součástí výrokové části rozsudku , a že nelze přehlédnout, že v této věci vystupují na straně žalobců jiní účastníci, s výjimkou J. Z., než jsou v nalézacím řízení u obchodního soudu subjekty žalovanými , dovodil, že naléhavý právní zájem na žalobci požadovaném určení je dán. Při posuzování otázky, zda v případě zániku dlužníka, v tomto případě právnické osoby bez likvidace, zaniklo také zajištění pohledávky, kterou tento dlužník měl vůči jinému subjektu , vyšel z názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh předcházející zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce , a dospěl k závěru, že, i když došlo k zániku dlužníka výmazem z obchodního rejstříku bez likvidace, je třeba akcesoritu zástavního práva chápat tak, že se vztahuje nikoliv k osobě dlužníka, ale k zajištěné pohledávce. Zástavní věřitel má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy vždy, nebyl-li dluh odpovídající zajištěné pohledávce včas splněn bez ohledu na to, zda právnická osoba, v jejíž prospěch byla tato zástava zřízena, zanikla či nikoliv. Smysl zajištění totiž spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka včetně dlužníka, který je právnickou osobou, má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jsou přesvědčeni o tom, že právní názor vyslovený odvolacím soudem v této věci, potažmo také v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, řeší otázku zániku zástavního práva v případě zániku právnické osoby, která je obligačním dlužníkem, bez právního nástupce, v rozporu s hmotným právem . Uvedený právní názor je založen na premise, že akcesoritu zástavního práva je třeba chápat ve vztahu k zajištěné pohledávce a nikoliv také k osobě dlužníka . Tento závěr je opírán o ustanovení § 579 odst. 1 o.z., podle kterého smrtí dlužníka povinnost plnit nezaniká, ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. S analogickým použitím citovaného ustanovení občanského zákoníku v této projednávané věci se nelze ztotožnit, protože není aplikovatelné. Vztahuje se k situaci, kdy i po zániku povinného subjektu (smrti dlužníka) tu jsou osoby, které jsou jeho právními nástupci jako jeho dědicové . Podle dovolatelů k zániku pohledávky dojít v daném případě pro existenci právních nástupců nemůže, pouze může se stát pohledávka nevymahatelnou, není-li zajištěna třetí osobou . Právnická osoba zaniká dnem výmazu z obchodního rejstříku (§ 20a odst. 2, 3 obč. zák.). Platná právní úprava v případě zániku právnické osoby automatické nástupnictví obdobné nástupnictví dědickému nezná. Může zaniknout bez jakéhokoliv právního nástupce, což, jak dovozují dovolatelé, analogickou aplikaci ustanovení § 579 odst. 1 o.z. zcela vylučuje. Za nesprávné považují také vztahovat princip akcesority výlučně k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka, protože dlužník je nedílnou součástí závazkového vztahu jako jeho subjekt, závazkový vztah nemůže existovat odděleně od svých subjektů . Zajišťovací právní vztah má charakter akcesorický a subsidiární ve vztahu k závazku hlavnímu. Zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence hlavního závazku a nemůže bez něj existovat. Až na výjimky platí, že při zániku hlavního závazku zaniká i závazek vedlejší, což je vyjádřením tzv. existenční akcesority. Dovozují, že k zániku zástavního práva se zánikem zajišťované pohledávky dochází přímo ze zákona, a to ust. § 170 odst. 1 písm. a) o.z. . Navrhli, aby byla věc postoupena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu České republiky a aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.


Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (tím, že odvolací soud dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že žaloba po věcné stránce není důvodná, ve svých důsledcích vymezil práva a povinnosti mezi účastníky rozdílně od soudu prvního stupně, který žalobu zamítl proto, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání a, je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobců.


V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda zanikne zástavní právo v případě, že dojde k zániku právnické osoby, která je dlužníkem ze zajištěné pohledávky a nemá postavení zástavního dlužníka správnost řešení této právní otázky odvolacím soudem dovolatelé napadají.


Uvedená právní otázka byla již dovolacím soudem vyřešena (jak připomínají dovolatelé i odvolací soud) v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod pořadovým číslem 16 . Dovolací soud v něm dovodil, že akcesoritu zástavního práva je třeba chápat jak vyplývá zejména z ustanovení § 152 a § 165 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k zajištěné pohledávce a nikoliv také k osobě dlužníka. Zástavní věřitel má totiž právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy vždy, nebyl-li dluh odpovídající zajištěné pohledávce včas splněn (tedy aniž by bylo významné, proč nebyl splněn ze strany dlužníka), a zástavní dlužník může obdobně jako dlužník uplatnit promlčení, zánik nebo jiné námitky týkající se zajištěné pohledávky.


Smrtí dlužníka (fyzické osoby) povinnost plnit nezaniká, ledaže by jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem (srov. § 579 odst. 1 obč. zák.). V případě, že povinnost plnit smrtí dlužníka nezanikla, nemohlo zaniknout ani zajištění pohledávky dlužníkova věřitele, včetně zajištění zástavním právem. Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák., podle kterého dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, neboť toto ustanovení upravuje odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy a nikoliv přechod dluhů na ně; nelze proto z něho dovozovat, že by smrtí dlužníka zanikaly jeho dluhy, jestliže převyšují cenu nabytého dědictví, a ani to, že se vztahuje na jiné osoby než dědice.


Je-li dlužníkem právnická osoba, přechází povinnost plnit po jejím zániku na nástupnické společnosti nebo na jiné její právní nástupce. Zanikla-li právnická osoba bez právního nástupce, je zřejmé, že tu není nikdo, na koho by přešla její povinnost plnit (kdo by jako dlužník byl povinen splnit dluh). V zákoně se výslovně na rozdíl od fyzických osob neuvádí, jaké má tato skutečnost právní následky ve vztahu k dluhům, které zůstaly po zániku právnické osoby neuhrazeny; část právní teorie a praxe za této situace dovozuje, že dluh zanikl, neboť nemůže existovat bez nositele povinnosti , a že tedy musela zaniknout rovněž jemu odpovídající pohledávka.


Ze závěru, že pohledávka zanikla z důvodu zániku dlužnické právnické osoby bez právního nástupce, však nelze (i kdyby byl opravdu správný) úspěšně dovozovat (na základě principu akcesority), že by bez dalšího zaniklo její zajištění poskytnuté třetími osobami. Princip akcesority je totiž jak je uvedeno již výše třeba vztáhnout jen k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka. Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka (včetně toho, že dlužník, který je právnickou osobou, zanikl bez právního nástupce), má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka (vzniklá z titulu poskytnutí zajištění), neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek (s ohledem na účel a smysl zástavního práva poskytnout zástavnímu věřiteli uspokojení jeho pohledávky vždy, neučiní-li tak dlužník) zánik jeho povinností vůči věřiteli. Povinnost náhradního dlužníka uspokojit věřitele (v případě, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn) tedy není (nemůže být) dotčena tím, že dluh odpovídající této pohledávce nemůže splnit zaniklá právnická osoba, která je dlužníkem. Ze stejných závěrů (na kterých dovolací soud nemá důvod cokoli měnit) vycházel také odvolací soud, když dovodil, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka ve výši 1.957,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobců bylo zamítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradili. Žalobci jsou povinni náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.257,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. dubna 2008


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu