21 Cdo 3122/2005
Datum rozhodnutí: 24.08.2006
Dotčené předpisy: § 547 předpisu č. 946/1811Sb., § 797 předpisu č. 946/1811Sb., § 819 předpisu č. 946/1811Sb., § 179 předpisu č. 208/1854Sb., § 25 odst. 1 předpisu č. 100/1931Sb., § 25 odst. 2 předpisu č. 100/1931Sb., § 5 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 80 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 118a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 118a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 3122/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobců a) S. B., b) MUDr. Z. B., c) A. B., d) J. B., e) B. B., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu financí, o určení ležící pozůstalosti, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 270/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. prosince 2003, č.j. 22 Co 249/2003-72, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Semilech dne 7.5.2001 domáhali určení, že cennosti v návrhu specifikované tvořily ke dni podání návrhu na dodatečné projednání dědictví, tj. ke dni 21.8.2000, a dodnes tvoří ležící pozůstalost po A. B., zemřelém dne 31.5.1941 . Uvedli, že A. B., sklářský podnikatel v J., zemřel dne 31.5.1941 bez zanechání závěti ; že dědické řízení o jeho pozůstalosti bylo vedeno Okresním soudem v Semilech pod sp.zn. D 162/41 ; že v rámci dědického řízení byla ohledně zjištěného rozsahu pozůstalosti A. B. uzavřena a soudem schválena dědická dohoda mezi jeho zákonnými dědici, konkrétně pozůstalou vdovou S. B., nar. 16.4.1900, a čtyřmi nezletilými syny S. (nar. 23.10.1924), J., Z. (oba nar. 10.7.1927) a A. (nar. 11.8.1933), kteří byli zastoupeni ustanovenými opatrovníky ; že v roce 1946 bylo provedeno ohledně nově se objevivšího majetku zůstavitele dodatečné projednání dědictví, avšak ani v rámci tohoto dodatečného dědického řízení nedošlo k vypořádání pozůstalosti A. B. v plném rozsahu ; že v roce 1957 byla pozůstalá vdova S. B. rozsudkem bývalého Lidového soudu v Železném Brodě sp.zn. T 113/57, ve spojení s rozsudkem bývalého Krajského soudu v Liberci sp.zn. 3 To 713/57, odsouzena pro hospodářskou trestnou činnost a postižena mj. trestem propadnutí celého jmění ; že trest propadnutí majetku se konkrétně týkal věcí popsaných v žalobě; že citované odsuzující trestní rozsudky byly rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.1990, sp.zn. 4 Tz 30/90, zrušeny ; že po seznámení se s obsahem označených veřejných listin je nyní žalobcům jasné, že tehdejší státní orgány neměly, kromě primárního zájmu na realizaci vyvlasňovacího úchvatu cenností z drahých kovů rodiny A. B., žádný další zájem na řádném objasnění skutečného právního stavu vlastnických vztahů k uchváceným cennostem, ačkoli jim z každé svědecké výpovědi, nejen S. B., ale i ostatních členů její rodiny muselo být zřejmé, že tehdy obžalované S. B. výlučné vlastnictví k zabraným cennostem nesvědčilo ; že na neobjasnění této rozhodné skutečnosti poukázal i Nejvyšší soud ČR při zrušování odsuzujících rozsudků ; že předmětné zlaté a stříbrné mince tvořily tzv. ležící pozůstalost po A. B., a to proto, že tento zemřel už v roce 1941, tedy za účinnosti obecného zákoníku občanského z r. 1811, který v rámci tohoto dědického institutu spojoval nabytí dědictví dědicem nikoli s okamžikem smrti zůstavitele, ale až s okamžikem odevzdání pozůstalosti dědici soudem ; že dne 21.8.2000 podali zákonní dědici zůstavitele A. B. návrh na provedení dodatečného dědického řízení ohledně zlatých a stříbrných mincí v návrhu popsaných s tím, že tvoří ležící pozůstalost po A. B., neboť citované cennosti tento ke dni své smrti prokazatelně vlastnil a ony nebyly doposud v rámci dědického řízení o jeho pozůstalosti projednány ; že v rámci tohoto soudem zahájeného řízení Okresní soud v Semilech vydal dne 19.2.2001 usnesení pod č.j. D 778/2000-63, kterým zákonným dědicům A. B. uložil, aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne rávní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v Semilech tuto žalobu na určení ležící pozůstalosti ; že v souladu s tímto usnesením tudíž žalobci touto žalobou žalují na určení ležící pozůstalosti zůstavitele A. B., neboť je nutné pro účely dědického řízení postavit najisto, že předmětné cennosti skutečně tvoří do dnešního dne ležící pozůstalost ; že vzhledem k tomu, že k dnešnímu dni již zemřeli pozůstalá vdova S. B. a pozůstalí synové S. a J., podávají žalobu současní zákonní dědici, konkrétně synové zůstavitele Z. a A., vnuk zůstavitele S., který je synem a zákonným dědicem zemřelého syna zůstavitele S. B., vnuk zůstavitele J., který je synem zemřelého syna zůstavitele J. B., a snacha zůstavitele B., která je vdovou po synovi zůstavitele J. ; že žalobu na určení ležící pozůstalosti podávají za státem Českou republikou, jako nástupnickým státem po bývalých státních zřízeních, zastoupeným Ministerstvem financí ČR, jako ústředním orgánem státu, do jehož působnosti náležejí věci týkající se státní pokladny ČR a hospodaření s majetkem .

Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 11.3.2003, č.j. 5 C 270/2001-56, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 33.205,60 Kč k rukám zástupce žalobců. Vycházel ze závěru, že žalobci doložili, že mají naléhavý zájem na určení, že pozůstalost po zemřelém A. B. je dosud ležící pozůstalostí ; že movité věci, o něž se jedná, nebyly nikdy v dědickém řízení projednány, nedošlo k odevzdání a přijetí dědici ; že žalobci doložili svoji aktivní legitimaci v tomto řízení, neboť všichni jsou v dnešní době dědici po zemřelém A. B. ; že za Českou republiku je správně žalováno Ministrstvo financí .

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.12.2003, č.j. 22 Co 249/2003-72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani odvolacím soudem . Uvedl, že nesdílí právní názor okresního soudu spočívající v tom, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, že pozůstalost po zemřelém A. B. je dosud ležící pozůstalostí ; že obsahem přílohového spisu Okresního soudu v Semilech sp.zn. D 778/2000 je prokázáno, že dědici po zemřelém A. B. mezi sebou uzavřeli dědickou dohodu, která byla schválena a dědicům byla dne 26.11.1941 vydána odevzdací listina, kterou bylo dědictví skončeno ; že proto movité věci, které byly nalezeny po odevzdání pozůstalosti a které jsou předmětem tohoto řízení, jsou jměním nepatřící do ležící pozůstalosti ; že dědici, resp. jejich právní nástupci, se mohou domáhat pouze dodatečného projednání dědictví, což také žalobci učinili ; že o tom, zda ten který předmět patří či nepatří do pozůstalostního majetku musí rozhodnout sám pozůstalostní soud na základě svého vlastního šetření .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Namítají, že jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení je jednoznačne dán, a to přímo pravomocným rozhodnutím Okresního soudu v Semilech ze dne 19.2.2001, č.j. D 778/2000-63, kterým byla žalobcům uložena povinnost předmětnou žalobu podat; že podání takové žaloby umožňuje zvláštní předpis, a proto její podání neodvisí na prokázání naléhavého právního zájmu ; že bez projednání žaloby nebude pokračováno v dodatečném projednání dědictví po zemřelém A. B. . Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že řízení o dědictví po A. B., zemřelém dne 26.6.1941, posledně bytem v J. č. 21, bylo původně vedeno Okresním soudem v Semilech pod sp.zn. D 162/41. Podle odevzdací listiny vydané v tomto řízení Okresním soudem v Semilech dne 26.11.1941 a schválené dědické dohody připadla pozůstalost podle zákona a dědických přihlášek do vlastnictví pozůstalé vdově S. B. jednou čtvrtinou a pozůstalým dětem nezletilým S., J., Z. a A. B. dohromady třemi čtvrtinami ; současně bylo projednání pozůstalosti prohlášeno za skončené.

Z obsahu spisu též vyplývá, že Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 19.2.2001, č.j. D 778/2000-63, uložil žalobcům, aby ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v Semilech návrh na určení, že níže uvedené cennosti tvořily ke dni podání návrhu na dodatečné projednání dědictví, tj. ke dni 21.08.2000 a dodnes tvoří ležící pozůstalost po A. B. .

Při projednání dědictví se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele (srov. zejm. § 873 obč.zák.). I v současné době se proto v řízení o dědictví po A. B., zemřelém dne 26.6.1941, postupuje podle ustanovení Obecného zákoníku občanského (dále též jen o.z.o. ), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1.6.1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů; v řízení před soudem prvního stupně pak i podle císařského patentu ze dne 9.8.1854 č. 208 ř.z. (nesporného patentu), popřípadě (v otázkách tímto patentem neupravených) podle zákona č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného.

Podle ustanovení § 547 o.z.o. dědic, jakmile dědictví přijal, představuje se zřetelem k němu zůstavitele. Vůči třetí osobě považují se oba za osobu jedinou. Před přijetím od dědice hledí se na pozůstalost tak, jako kdyby dosud byla državou zemřelého.

Podle ustanovení § 797 o.z.o. nikdo nesmí dědictví svémocně vzíti v držení. Dědické právo musí se před soudem projednati a jím musí býti provedeno odevzdání pozůstalosti, tj. převedení v právní držbu.

Podle ustanovení § 819 o.z.o., jakmile na základě došlé přihlášky dědické bude soudem uznán dědic po právu a budou jím splněny povinnosti, odevzdá se mu dědictví a projednání se uzavře. Ostatně jest na dědici, chce-li se domoci převodu vlastnictví věcí nemovitých, aby zachoval předpis § 436.

Podle ustanovení § 179 nesporného patentu nalezne-li se po odevzdání pozůstalostní jmění dříve neznámé, buďtež dodatečně o něm provedena potřebná úřední jednání, a zejména učiněna opatření k zapravení nebo zajištění zákonných poplatků. Při tom není třeba nové dědické přihlášky a odevzdání.

Podle ustanovení § 25 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1931 Sb. upravujícího postup při řešení tzv. předurčujících otázek závisí-li rozhodnutí nesporného soudce na předchozím zjištění práva nebo právního poměru, může se toto zjištění stát v nesporném řízení, i když toto právo nebo právní poměr jsou mezi účastníky sporny, ale jen s účinky pro toto řízení. Závisí-li rozhodnutí o předurčující otázce na zjištění sporné skutečnosti, může soud na návrh nebo z úřední moci účastníky odkázat na řízení sporné nebo podle povahy věci na řízení správní; až do vyřízení této věci může učinit opatření, jichž je třeba na ochranu veřejných zájmů nebo k zajištění účastníků nebo účelu řízení.

Podle právní úpravy obsažené v Obecném zákoníku občanském k dědění nedochází ze zákona (jak je tomu v současnosti srov. § 460 a násl. obč.zák.), ale až odevzdáním pozůstalosti (§ 797 a § 819 o.z.o.). Chce-li dědic nabýt dědictví, musí se o ně ucházet u soudu (tj. podat dědickou přihlášku srov. § 799 a násl. o.z.o.) a soud mu, budou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, pozůstalost odevzdá (§ 797 o.z.o.). Do odevzdání tvoří pozůstalostní jmění ležící pozůstalost (hereditas iacens), tj. majetek, který již nenáleží zůstaviteli, ale ještě nenáleží dědicům; práva a povinnosti tvořící pozůstalost v tomto období trvají, jako kdyby tu byl jejich subjekt (srov. § 547 o.z.o.). K odevzdání pozůstalosti dochází odevzdací listinou. Odevzdací listina má povahu jednak deklaratorní (potvrzuje, že v ní uvedený dědic prokázal své dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní uvedený dědic stává vlastníkem pozůstalosti). Odevzdáním pozůstalosti se dědic ve smyslu ustanovení ustanovení § 179 nesporného patentu a ustanovení § 819 o.z.o. stane vlastníkem i toho majetku, který v odevzdací listině nebyl uveden, tzn. i takového zůstavitelova majetku, jehož existence vyšla najevo až po pravomocném odevzdání pozůstalosti. Soud sice v takovém případě provede řízení, avšak nově najevo vyšlé jmění dosavadním dědicům zvláštní odevzdací listinou neodevzdává, neboť pozůstalost (dědictví) je považována za právně nedělitelný celek a jeho původní odevzdání se vztahuje i na majetek nově objevený.

Tyto závěry vyplývají i z dobové judikatury tehdejšího Nejvyššího soudu ČSR: Jmění, vyskytnuvší se po odevzdání pozůstalosti, není ležící pozůstalostí, nýbrž patří již dědicům, jimž pozůstalost byla odevzdána (rozhodnutí ze dne 23.3.1920, sp.zn. Rv I 109/20); Dědic, jemuž byla pozůstalost odevzdána, jest pasivně oprávněn ku sporu o žalobě, týkající se pozůstalostního jmění, jež vyskytlo se po odevzdání pozůstalosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.11.1922, sp.zn. Rv I 582/22).

Z uvedeného je zřejmé, že po pravomocném odevzdání pozůstalosti se již nelze úspěšně domáhat určení, že nově najevo vyšlé jmění zůstavitele je ležící pozůstalostí ; v takovém případě je na místě žaloba na ochranu vlastnického práva, k níž jsou dědici jak výše uvedeno po odevzdání pozůstalosti aktivně legitimováni (srov. § 126 obč.zák.).

Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).

Pro povinnost soudu zkoumat v dané věci naléhavý právní žalobců na požadovaném určení není významná skutečnost, že podání žaloby jim bylo uloženo shora citovaným usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 19.2.2001, č.j. D 778/2000-63 (srov. § 25 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1931 Sb.), neboť se nejedná o žalobu vybočující z rámce případů určovacích žalob ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., u níž by naléhavý právní zájem vyplýval z právního předpisu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.6.1932, sp.zn. Rv I 481/31; případně rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7.2.1930, sp.zn. Rv I 1054/29).

V posuzovaném případě odvolací soud zamítl žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení i když žalobce nepoučil o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a takového poučení se žalobcům nedostalo ani v řízení před soudem prvního stupně. Tato vada však nemohla mít vliv na věcnou správnost dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť jak výše uvedeno - po pravomocném odevzdání pozůstalosti (a tak je tomu v projednávané věci) se již nelze úspěšně domáhat určení, že nově najevo vyšlé jmění zůstavitele je ležící pozůstalostí .

Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2006

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu