21 Cdo 3120/2016
Datum rozhodnutí: 20.01.2017
Dotčené předpisy: § 672 odst. 2 obč. zák., § 200y odst. 1 o. s. ř., § 200z odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 3120/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele Ing. J. K. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem v Humpolci, Nerudova č. 185, proti zástavní dlužnici TUTTO BENE s.r.o. se sídlem v Praze 8, Dolákova č. 529/32, IČO 28478550, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 36/31, o nařízení soudního prodeje zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 18 C 3/2013, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2015 č. j. 22 Co 409/2014-220, takto:

I. Dovolání zástavní dlužnice se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Zástavní věřitel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 9.12.2013 (a doplněnou podáními ze dne 17.12.2013 a 3.3.2014) domáhal, aby k uspokojení jeho pohledávky ve výši 849.455,- Kč se zákonným úrokem z prodlení (vyčísleným v žalobě) byl nařízen soudní prodej zástavy, a to "movitých věcí sepsaných v soupisu zadržených movitých věcí Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 2659/2013", konkrétně položek uvedených v "2. doplnění žaloby ze dne 3.3.2014". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako pronajímatel uzavřel se zástavní dlužnicí jako nájemkyní dne 31.3.2011 smlouvu o nájmu nebytových prostor a úhradě služeb spojených s jejich užíváním, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor ve vlastnictví zástavního věřitele, přičemž zástavní dlužnice opakovaně neplnila svou povinnost řádně a včas hradit sjednané nájemné. Dluh na nájemném za období duben 2012 až duben 2013 je již předmětem exekuce, nicméně zástavní dlužnice dluží nájemné také za období od května 2013 do dne 14.11.2013, kdy zástavní věřitel odstoupil od smlouvy o nájmu. Na úhradu dlužného nájemného zástavní věřitel zadržel dne 14.11.2013 a dne 27.11.2013 v souladu s ustanovením § 672 odst. 2 občanského zákoníku movité věci, které má zástavní dlužnice umístěny v předmětu nájmu, a požádal soud o provedení soupisu těchto zadržených movitých věcí. Jelikož pohledávka nebyla dosud uhrazena, požaduje zástavní věřitel uspokojení pohledávky soudním prodejem této zástavy.

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 4.3.2014 č.j. 18 C 3/2013-127 nařídil k uspokojení pohledávky zástavního věřitele pro dlužné nájemné za období od dubna 2013 do listopadu 2013 ve výši 849.455,- Kč prodej zastavených movitých věcí "tak, jak byly sepsány v protokole o soupisu movitých věcí ze dne 21.11.2013 sp. zn. 0 Nc 2659/2013, nacházejících se v 1. nadzemním podlaží budovy č.p. 1548 v Tusarově ulici, Praha 7 a to: položka č. 1 až 356"; návrh na prodej zastavených movitých věcí "sepsaných v protokole o soupisu movitých věcí ze dne 28.11.2013, položka č. 357 až 830" a návrh na nařízení soudního prodeje zástavy pro "zákonný úrok z prodlení tak, jak je uvedený v návrhu ze dne 3.3.2014", zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel z toho, že zástavní věřitel (pronajímatel) zadržel dne 14.11.2013 věci zástavní dlužnice (nájemkyně), které byly umístěny v předmětu nájmu, že následující den požádal soud o jejich soupis a že dne 28.11.2013 požádal soud o dodatečný soupis dalších zadržených movitých věcí, které nebylo možné sepsat již 21.11.2013, neboť některé byly původně zahrnuty do soupisu movitých věcí provedeného na základě (později zrušeného) exekučního příkazu soudní exekutorky JUDr. Marie Sárové ze dne 13.11.2013 č.j. 79 EX 01016/13-020. Podle soudu prvního stupně byl dodatečný soupis 28.11.2013 proveden na návrh již opožděný a zástavní právo k věcem, které byly zástavním věřitelem zadrženy dne 14.11.2013 a soudním vykonavatelem sepsány až dne 28.11.2013 pod "položkou č. 357 až 830", zaniklo. Ohledně dalších sepsaných věcí soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení prodeje zástavy - vybraných položek č. 1 až 356 podle podání ze dne 3.3.2014 - byly podle ustanovení § 200z odst. 1 občanského soudního řádu splněny. Pro úroky z prodlení soud prvního stupně návrh na nařízení prodeje zástavy zamítl, neboť předmětem žaloby není peněžité plnění.

K odvolání zástavní dlužnice Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.3.2015 č. j. 22 Co 409/2014-220 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy tak, že řízení ohledně věcí, u nichž zástavní věřitel "zúžil" žalobu podáním ze dne 3.3.2014, zastavil; jinak je v tomto výroku potvrdil (ve správném znění, které uvedl) a rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se zrušuje ve výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je - ohledně "zúženého" soupisu movitých věcí ze dne 21.11.2013 - důvodná, neboť byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 200z občanského soudního řádu a zástavní dlužnice může své námitky uplatnit případně "v další fázi řízení, tedy v řízení vykonávacím". Tvrzená pohledávka pro dlužné nájemné za období od dubna 2013 do listopadu 2013 byla v uvedené výši osvědčena a odstoupením od smlouvy o nájmu nezanikla, neboť odstoupením v souladu s dohodou stran smlouva zanikla ke dni doručení odstoupení (tj. dne 14.11.2013). K námitce zástavní dlužnice ohledně postupu zástavního věřitele "v souvislosti s tím, že tvrdila, že věci neodstraňovala", odvolací soud uvedl, že v ustanovení § 672 odst. 2 občanského zákoníku jde o okolnosti rozhodné pro vznik zadržovacího práva, nikoli zástavního, a skutečnost, že by k zadržení věcí došlo bez splnění podmínek ustanovení § 672 odst. 2 občanského zákoníku, není spojována se zánikem zástavního práva. Ohledně zúžení seznamu věcí podáním zástavního věřitele ze dne 3.3.2014 odvolací soud dovodil, že musí být považováno za částečné zpětvzetí žaloby. Výrok o náhradě nákladů řízení odvolací soud zrušil "s odkazem" na judikaturu Ústavního soudu, podle které je porušením práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků řízení, je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení (o těch má být v takovém případě rozhodováno až ve vykonávacím řízení).

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že opomněl její námitku, že dne 23.10.2014 byly věci, jež jsou předmětem posuzovaného zástavního práva, sepsány exekutorkou JUDr. Marií Sárovou v řízení vedeném před "obvodním soudem" pod sp. zn. 14 EXE 3302/2014 a před "exekutorkou" pod sp. zn. 79 EX 843/14, a exekučním příkazem ze dne 23.10.2014 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem těchto věcí. Jelikož nelze nařídit dvakrát prodej týchž věcí, měl by být návrh zástavního věřitele zamítnut. Zástavní dlužnice dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal se skutkovou otázkou, zda byly v daném případě dány podmínky pro výkon zadržovacího práva, a nesouhlasí se závěrem, že na zástavní právo by nemělo vliv, kdyby pronajímatel zadržel věci v rozporu s ustanovením § 672 odst. 2 občanského zákoníku. Zástavní dlužnice má za to, že postup zástavního věřitele, kdy nejprve věci zadržel, aniž by měl jakékoli indicie o riziku jejich přemístění, současně doručil listinu o ukončení nájmu a teprve 7 dní na to byl proveden soupis soudním vykonavatelem, je protiprávní, neboť se zástavní věřitel zmocnil věcí, k nimž mu zadržovací právo nevzniklo. Zástavní dlužnice navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Při rozhodování v projednávané věci soudy vycházely z toho, že zástavní věřitel má vůči zástavní dlužnici pohledávku dlužného nájemného za období květen 2013 až 14.11.2013 (do dne odstoupení od nájemní smlouvy) ve výši 849.455,- Kč a že k zajištění této pohledávky uplatnil zadržovací právo podle ustanovení § 672 odst. 2 občanského zákoníku. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda je pronajímatel oprávněn podle ustanovení § 672 odst. 2 občanského zákoníku zadržet věci nájemce pro vymožení dlužného nájemného až poté, co odstoupil od smlouvy o nájmu. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání zástavní dlužnice je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl ČR k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy zástavní věřitel zadržel věci zástavní dlužnice - zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").

Podle ustanovení § 200y odst. 1 o.s.ř. řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.

Podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. soud nařídí soudní prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajišťovanou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.

Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 152 zákona obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (§ 155 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (§ 165a odst. 1 obč. zák.).

Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o.s.ř.; je-li prodávanou zástavou movitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 338a odst. 1 a 2 o.s.ř.).

V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníkovi až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. například usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.12.2003 sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 89 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004).

To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například § 268 odst. 3 o.s.ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Nejedná se přitom o "nepřípustné přenášení sporu z nalézacího do vykonávacího řízení", ale o zákonem předepsaný postup při rozhodování o prodeji zástavy soudem, který zajišťuje na straně jedné, že k prodeji zástavy soud přistoupí neprodleně, a na straně druhé, že nedojde k prodeji zástavy, nemá-li zástavní věřitel vskutku právo na uspokojení ze zástavy.

V projednávané věci - jak soudy správně dovodily - byly podmínky ustanovení § 200z o.s.ř. (u vybraných movitých věcí uvedených ve výroku napadeného usnesení odvolacího soudu) splněny, neboť zástavní věřitel osvědčil všechny výše uvedené skutečnosti podstatné pro nařízení soudního prodeje zástavy.

Podle ustanovení § 672 odst. 1 obč. zák. má na zajištění nájemného pronajímatel nemovitosti zástavní právo k movitým věcem, které jsou na pronajaté věci a patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společně domácnosti, s výjimkou věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí.

Zástavní právo vznikne splněním zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 672 odst.1 obč. zák., v zásadě tedy vnesením věci na předmět nájmu, nemovitost nebo její část (byt, nebytový prostor). V případě, kdy se věci v najaté věci již nacházely a patřily osobám uvedeným v ustanovení § 672 odst. 1 obč. zák., vzniká zástavní právo dnem, kdy vznikne nájem.

Zástavní právo zanikne, jsou-li věci odstraněny dříve, než byly sepsány soudním vykonavatelem, ledaže by byly odstraněny na úřední příkaz, a pronajímatel ohlásí svá práva u soudu do osmi dnů po výkonu. Stěhuje-li se nájemce nebo jsou-li odstraňovány věci, přestože nájemné není zaplaceno nebo zajištěno, může pronajímatel zadržet věci na vlastní nebezpečí, do osmi dnů však musí žádat o soupis soudním vykonavatelem, nebo musí věci vydat (srov. § 672 odst. 2 obč. zák.).

Nejedná-li se o situaci uvedenou v ustanovení § 672 obč. zák., je třeba dovodit, že jakýkoliv úkon pronajímatele, kterým by znemožnil nebo omezil nájemce proti jeho vůli v nakládání s jeho věcmi umístěnými v (na) pronajaté věci, nemá jakýkoliv podklad (oporu) v zákoně (je protiprávní). Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že právo zadržet věci nevznikne, zadrží-li pronajímatel za účelem zajištění své pohledávky po skončení nájmu věci, které nájemce umístil v (na) pronajaté věci; vznik zákonného zástavního práva podle ustanovení § 672 obč. zák. tím však není dotčen (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2011 sp. zn. 21 Cdo 493/2009, který byl uveřejněn pod č. 151 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že (tvrzené) zadržení věcí pronajímatelem v rozporu s ustanovením § 672 odst. 2 obč. zák. nemá za následek zánik zástavního práva (a s tím souvisejícího práva věřitele na nařízení soudního prodeje zástavy), je nutné - vzhledem k výše uvedenému - takový závěr posoudit jako správný. Osvědčil-li zástavní věřitel vznik zástavního práva k vybraným movitým věcem umístěným v pronajaté věci (smlouvou o nájmu a soupisem movitých věcí nájemce provedeným soudním vykonavatelem dne 21.11.2013), zajištěnou pohledávku (dlužné nájemné) a označil-li zástavního dlužníka (nájemce), byl soud prvního stupně povinen - s ohledem na "povahu" první fáze soudního prodeje zástavy - nařídit podle ustanovení § 200z odst. 1 o.s.ř. usnesením soudní prodej zastavených movitých věcí. K námitce zástavní dlužnice, že movité věci, které jsou "předmětem posuzovaného zástavního práva", byly též sepsány soudní exekutorkou JUDr. Marií Sárovou podle ustanovení § 327 písm. a) o.s.ř. "v řízení vedeném před obvodním soudem pod sp. zn. 14 EXE 3302/2014 a před exekutorkou pod sp. zn. 79 EX 843/14", nemůže být přihlédnuto v této fázi řízení, ale až v případném řízení vykonávacím (podá-li zástavní věřitel návrh na výkon rozhodnutí).

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je usnesení odvolacího soudu správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V rozhodnutí ve věci nařízení soudního prodeje zástavy je třeba rozhodnout o náhradě nákladů řízení i tehdy, vyhoví-li soud žalobě a nařídí soudní prodej zástavy (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2016 sp.zn. 21 Cdo 5141/2015). V projednávané věci však zástavnímu věřiteli v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Protože zástavní dlužnice s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo, bylo podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2017
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu