21 Cdo 3113/2015
Datum rozhodnutí: 15.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



21 Cdo 3113/2015


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce L. V. , zastoupeného Mgr. Darinou Šustkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Divadelní č. 946/9, proti žalované BOIS Opava a. s. se sídlem v Opavě-Předměstí, Olomoucká č. 267/29, IČO 27823792, zastoupené JUDr. Jakubem Morávkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10 - Uhříněvsi, Sušilova č. 1507/17, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 113/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2015, č. j. 16 Co 228/2014-201, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2015, č. j. 16 Co 228/2014-201, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod číslem 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000; k závěru odvolacího soudu, že dosavadní soudní praxe považuje za porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem jen déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci, srov. například odůvodnění odvolacím soudem zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 2298/2013] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se bez relevantního důvodu odchyluje od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu , přičemž poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1522/2011, ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, a ze dne 12. září 2001, sp. zn. 21 Cdo 2999/2000, pak přehlíží, že soudy v jí zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než jaký byl dán v projednávané věci.

Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2001, sp. zn. 21 Cdo 2999/2000, je nedůvodný i proto, že žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 23. 4. 2013, doručenému žalobci téhož dne, uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, který zároveň náležitě konkretizovala uvedením skutečností, v nichž spatřovala jeho naplnění [uvedla, že dne 22. 4. 2013 jste se sice dostavil v domluveném čase (ve 13:00 hodin) na své pracoviště, ale pracovní směnu jste vůbec nezahájil. Svévolně, bez ohlášení a povolení nadřízeného jste pracoviště vzápětí opustil. Dne 23. 4. 2013 jste v určeném čase zahájení pracovní směny v 7:00 hodin bez jakékoli omluvy na směnu nenastoupil ]; hmotněprávní podmínka platného okamžitého zrušení pracovního poměru spočívající v tom, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, z kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje, tedy byla v posuzovaném případě splněna a nebylo třeba výkladem projevu vůle zjišťovat, proč byl pracovní poměr s žalobcem okamžitě zrušen.

Nepřípadně poukazuje dovolatelka i na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, neboť rozsudek odvolacího soudu jak je výše výslovně uvedeno - je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými.

Přichází-li dovolatelka v dovolání s názorem, že namítání neplatnosti skončení pracovního poměru je v případě žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem pouze zdánlivým výkonem práva, neboť se jedná o jednání samoúčelné a nemravné, kterému nelze poskytovat soudní ochranu, příčící se konečnému účelu objektivního práva , že je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy , tedy jednáním, jemuž nelze poskytnout soudní ochranu , a s dalším názorem, že, je-li šíře protiprávního jednání zaměstnance k tíži zaměstnavatele v plném rozsahu (kvůli důmyslnému a lstivému zakrývání takového počínání) zjištěna až dodatečně (po skončení pracovního poměru), i přes subjektivní nevědomost zaměstnavatele, neboť zde tyto důvody ke dni skončení pracovního poměru objektivně existovaly v době skončení, a ospravedlňují kvůli své závažnosti skončení pracovního poměru, je k takovému jednání třeba přihlížet při hodnocení platnosti skončení pracovního poměru a vnímat je tak, jako by bylo v jednání směřujícím ke skončení pracovního poměru (zde v okamžitém zrušení pracovního poměru) v plném rozsahu zahrnuty , s tím, že tyto otázky prozatím Nejvyšším soudem nebyly řešeny, a dovozuje-li z toho přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., přehlíží, že řešení těchto dovolatelkou formulovaných otázek nebylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující).

V části dovolání, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (vyjadřuje-li se podrobně k základním skutkovým okolnostem , zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 23. 4. 2013 je neplatné, namítá-li nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, přičemž předestírá vlastní skutkové závěry, na kterých pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, a polemizuje-li s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoliv toto oprávnění náleží toliko soudu), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

K písemnému podání žalované ze dne 14. 5. 2015 (označenému jako doplnění dovolání ), učiněnému po uplynutí dovolací lhůty, nemohl dovolací soud s ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. přihlížet; navíc podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2015 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu